Praha – O policejním zákroku proti demonstraci 17. listopadu 1989 na Národní třídě se často hovoří s přívlastky brutální, násilný, tvrdý, krvavý, v lepším případě nepřiměřený. Po dvaceti letech se objevila lékařská zpráva se záznamy o vyšetření některých účastníků osudového pochodu. Skupina ošetřujících se tehdy rozhodla, že vytvoří seznam zraněných i přesný popis jejich „šrámů“. Z dokumentů vyplývá, že řada demonstrujících studentů si z blízké konfrontace s pořádkovými službami odnesla celoživotní následky. Velitel tehdejšího zásahu Michal Danišovič tvrdí, že on povel k razantnímu zásahu nedal. Jeho alibi? – V daný moment zrovna svačil klobásu.
Pochod 17. listopadu byl již svým charakterem, cílem i skladbou demonstrantů odlišný od několika předcházejících hromadných setkání. Pod záštitou vzpomínky na umučeného Jana Opletala z roku 1939 šlo o oficiální hapenning, neorganizovaný disentem, proto se nejznámější demonstrace novodobých československých dějin zúčastnili také studenti, kteří by se jinak do ulic zdráhali vyjít. Zhruba kolem 19:30 čelo hromadného průvodu zahnulo z nábřeží u Národního divadla směrem do centra. Na křižovatce ulic Národní a Spálená jim však přehradil cestu živý plot – se štíty a obušky. O chvíli později měl dát velitel zásahu, podplukovník Michal Danišovič, šéfovi bezpečnostního oddílu zvláštní pokyn uzavřít dav z obou stran. Zhruba 1500 nervózních osob se tak dostává mezi dva ozbrojené kordony, které se navzájem stále přibližují. „Najednou vlastně začal obrovský tlak. Když jste se podívali směrem k Národnímu a viděli jsme, co skoro ještě na žádné jiné demonstraci – obrněné vozy s radlicemi na lidi,“ vzpomíná Petr Náhlík.
Kdo a jak vydává pokyn k mlácení bezbranného davu, není dodnes objasněno. Policejní jednotky vytvořily po stranách malé propustě a prchající studenty vyprovázely údery obušků. Nejodvážnějším odpůrcům věnovaly „zvláštní péči“. „Pak vytáhli mě, tak já už poučen jsem se tedy rovnou vrhl na zem a stočil jsem se do klubíčka, takže vlastně to odnesla hlava a záda a páteř,“ popisuje Náhlík. „Mně v té době bylo patnáct let a skutečně ten pocit byl strach. Upřímně, ve chvíli, když jsem vlastně vstoupil do té uličky, kde nás pak začali mlátit a kopat, tak už si skutečně moc nepamatuju. Co se mi vybaví, je, že jsem se někdy okolo půlnoci ocitnul na pohotovosti a následně jsem se v podstatě zhruba rok nebo přes rok léčil,“ přiblížil Bohuslav Hubálek.
Mudr. Jan Votoček:
„Jsou tam případy krvácení do mozkových plén, pohmoždění mozku, které se může projevovat jakožto iritační ložisko pro epileptické záchvaty. Ty se můžou projevovat třeba následujících dvacet, pětadvacet let. To je skutečně celoživotní trauma způsobené přítomností na demonstraci. Dále je tam například poranění genitálu s následným nutným operačním odstraněním varlat. Je tam zlomenina čelisti, je tam i několik případů psychotraumat. Jsou tam případy, které měly skutečně trvalé následky, které měly významný vliv na další budoucnost těch lidí.“
Rychlý vývoj událostí během následujících dní i bulvární fámy o mrtvém studentu Martinu Šmídovi daly zapomenout osud zraněných lidí. Ti také upozorňují na přítomnost zvláštních jednotek známých pod názvem červené barety. Setkání s nimi prý bolelo nejvíce, jak dokládá Karel Hoza, jeden z přítomných svědků demonstrace, který se navíc nacházel mimo obklíčený dav. Dění sledoval z druhé strany kordonu.
- „Z ničeho nic se někde vyrojily ne ty bílé helmy, které mlátily demonstranty, ale červené barety, říkali jsme jim paragáni, nevím, zřejmě nějaké speciální jednotky, a začaly prostě tu ulici čistit, vlastně za zády těch policajtů. Utíkal jsem teda, co mi síly stačily. Viděl jsem ještě periferně, jak různě dohánějí některé lidi, mlátí je, někteří jsou na zemi, oni do nich kopou, tak jsem prostě fakt zdrhal. V okamžiku, kdy jsem doběhl do vchodu do metra, tak jsem polevil, ale v ten moment mě dohnali, protože asi byli za mnou. Cítil jsem… to byl pocit, jako když by mi rozkrojili hlavu, úplně někam až do půlky těla, a druhou ránu jsem dostal do ucha. Měl jsem pocit, že slyším andělské… andělské chóry.“
Demonstrace byla rozehnána zhruba ve 21:15. Policejní jednotky si však v centru Prahy sjednávaly respekt téměř do půlnoci. Mnoho studentů tak přišlo ke zranění v době, kdy byli přesvědčení o tom, že je již po všem. Kateřina Vávrová tehdy na Národní třídě sbírala oblečení poházené na ulicích a spolu s ostatními zapalovala svíčky u zakrvavených míst. „Vadilo mi, že ty svíčky rozkopával. On se na mě otočil a myslím, že v tu chvíli, jak jsem stála zády k tomu loubí, tak mi jednu ubalil. Já jsem tam pořád stála a on se otočil do toho vozu a zavolal ’Podejte mi pendrek!’ No, nikdo na něj naštěstí nereagoval, ale on se na mě otočil bez pendreku, vzal mě za vlasy a začal mi s hlavou mlátit o zeď, u které jsem stála,“ vypovídá Vávrová.
Dotyčný nadporučík se jí po odsouzení ke 4 a půl roku vězení omluvil. Kladného přijetí se však od Vávrové nedočkal. Vyšlo totiž mimo jiné najevo, že tehdejší demonstrantka byla v době demonstrace již těhotná. Navíc musela podstoupit náročnou léčbu s užíváním silných léků.
Ke zranění prokazatelně přišlo přes 550 lidí
Podobné zkušenosti z dramatického dění na Národní třídě má prokazatelně přes 550 lidí. Údaj se zakládá na svědeckých výpovědích i ověřených lékařských vyšetřeních. Ty dokládají diagnózy o poranění částí lebky, kloubů, prstů nebo předloktí. Státní moc spolu s pečlivou mediální cenzurou dokázala události ze 17. listopadu a jejich neblahé důsledky bagatelizovat. Dokladem je například beseda členů zasahujícího pohotovostního oddílu se studenty o necelý měsíc později.
Výpovědi zasahujících:
- „Já osobně nevěřím, že tam ta vážná zranění byla od nás. Myslím, že jsme byli dost mírný proti tomu, jak ten dav proti nám šel.“
- „Pak se do toho vložily barety a ty to vyprovokovaly. Když se to tam začalo mydlit, osobně jsem viděl, že to, co dělaly, byly fakt prasárny.“
- „Po hodině, když tam stojíš, máš obušek, mázneš a nemíříš, vysloveně tam jde o život.“
- „Nás tam nahnali, proti nám 5 000 demonstrantů, tak jsme se báli. Já osobně jsem ten obušek nepoužil, ale měli holý ruce, já teda, mně se chtělo brečet, fakt, jsem chlap, ale…“
- „Co si myslet o tom, že ti, co tam byli zatčení, měli být odsouzení, platit pokuty, dostali amnestii, a my máme jít možná i sedět za to, že jsme zakročili. My jsme zakročili podle zákonů. Ta manifestace, pokud vím, byla povolená na Vyšehrad, a ne dál.“
Takzvané federální obušky, symbol zásahové zlovůle, byly z vybavení zásahových jednotek v roce 1990 odstraněny. Při standardním použití jsou určeny k úderům přes záda a končetiny, což by kromě podlitin nemělo způsobit vážná zranění. Při neobvyklém použití se však jejich účinky mění. „Dokázal rozbít hlavu, to je třeba říci, dokázal vážně poškodit lebku a působil velmi vážná poškození měkkých částí,“ dodává lékař. Proti 1500 demonstrujících zasahovalo na Národní třídě téměř 1600 příslušníků socialistické bezpečnosti. Po listopadu obžalovali tehdejší vojenští prokurátoři 28 z nich. Většina vyvázla s podmíněnými tresty. Z tzv. červených baretů, byl nakonec odsouzen jediný, na jeden rok podmíněně.
Velitel zásahu má kuriózní obhajobu, nikoliv však důkaz
Kolem přímé zodpovědnosti za tvrdý zásah na Národní třídě i po dvaceti letech zůstávají nezodpovězené otázky. Oficiálního viníka česká justice dokázala najít a potrestat, když velitele zásahu Michala Danišoviče v roce 2000 odsoudila na 2 roky podmíněně. V současnosti bývalý velitel městských pořádkových jednotek vlastní bezpečnostní a detektivní agenturu. O tehdejší vyhrocenosti zásahu na Národní se údajně nemohl dozvědět. V klíčovém okamžiku mu zapisovatelka připravila jídlo, které pojídal ve vedlejší místnosti. Jeho zástupce po informování o situaci v terénu proto nečekal na pokyn a rozhodl se jednat sám.
„Nic se doposud nedělo. Ona už měla ohřáté klobásy a ptala se mě, jestli mě to má odnést do štábu, tak jsem si to snědl tam, a v té době, jak jsem si to zpětně zrekapituloval, došlo k pokynu tomu pohotovostnímu pluku. Když já jsem byl pryč, myslím, že mě podplukovník Zdráhal hledal a když mě nenašel, tak se lidově řečeno naštval a prostě udělal to, co udělal,“ míní Danišovič. Přesvědčivý důkaz pro kuriózní vysvětlení však neexistuje, neboť pořízený záznam o dotyčném hovoru mezi ústředím a pohotovostním plukem se ztratil a prozatím nebyl nalezen.
