S civilním jménem Josef Hasil si asi málokdo spojí legendárního agenta chodce, který v 50. letech organizoval útěky za železnou oponu a pro něhož se vžilo přízvisko král Šumavy. Dnes žije v Chicagu, odkud zavzpomínal pro Reportéry ČT na svůj úspěšný boj proti komunistickému režimu. Jeho rodina ale v Československu zůstala a totalitní představitelé jí příbuzenství, jak se patří, osolili. Že to odnesly nevinné ženy s dětmi, považuje autor románu o králi Šumavy David Jan Žák za to „nejhorší zvěrstvo“, kterého se komunisté v souboji dopustili.
Syn Josefa Hasila Josef Vávra, neteř Věra Musková a synovec Jaroslav Hasil vyrůstali bez svých rodičů. Ti dostali totiž od komunistických soudů desítky let vězení a pracovních lágrů. „Když jsem byl ještě malý, neuměl jsem mluvit a pamatuju si, že se mě vždycky lidi ptali, kde mám tatínka. A já jsem jim říkal 'ha kopečkama',“ vzpomíná syn proslulého převaděče Josef Vávra.
Jeho otec pochází ze šumavského Zábrdí u Prachatic, po druhé světové válce vstoupil do Sboru národní bezpečnosti. Od ledna 1948 sloužil u pohraničního útvaru Zvonková na česko-německo-rakouském trojmezí. Tehdy začal převádět lidi přes hranice. Napjatá politická situace, komunistický převrat a záhadná smrt ministra zahraničí Jana Masaryka ho totiž přesvědčily, že do té doby stál na špatné straně. „Byl to ďábelský režim. Neměl slitování s nikým. A tak jsme proti němu pracovali, pokud to bylo v našich silách,“ řekl v rozhovoru pro Reportéry ČT dnes chicagský rezident.
Někdo ho udal a při přechodu hranice ho v říjnu 1948 zatkla Státní bezpečnost. Tehdy měl několik dní před svatbou s Marií Vávrovou, která s ním čekala syna Josefa. Dostal 9 let, ale v květnu příštího roku spolu s bývalým anglickým letcem Antonínem Vítkem z jiřetínského lágru utekli na Západ. Stal se agentem chodcem ve službách americké CIC. Na území Československa postupně vybudoval rozsáhlou síť spolupracovníků. Dobře věděl, že kdyby ho dopadli, popravili by ho.
Pod označením „král Šumavy“ ho ve spisech vedla i Státní bezpečnost. Naléhal při návštěvách své snoubenky, aby vzala syna Josefa a přešla s ním hranice. „Vždycky tomu něco zabránilo, to děvče mělo vždycky nějaké důvody, proč nemůže třeba ten a ten den. A já nemohl čekat,“ vzpomíná nepolapitelný Josef Hasil. Svého syna tedy od 50. let neviděl. Až po pádu železné opony, kdy bylo Josefu Vávrovi dvaačtyřicet let, ho pozval do Chicaga. „Hned jsem poznal, že jsme si podobní. I když už mu nebylo třicet jako na fotce,“ líčí setkání jeho syn, podle jehož slov i slza ukápla.
V prosinci 1949 se Josef Hasil vydal na přechod do Německa se skupinou dalších agentů chodců, uprchlíků z pracovního tábora a rodinou Hrašových z Husince. Dva pohraničníci na ně nad Soumarským mostem u Českých Žlebů začali střílet. „Mladí devatenáctiletí kluci si mysleli, že prostě dostanou už tenkrát legendárního převaděče a hlavně agenta,“ přibližuje situaci spisovatel Žák. Pohraničník Rudolf Kočí přestřelku nepřežil a jeho kolega František Háva byl těžce zraněn.
Po incidentu byl Josef Hasil v nepřítomnosti obviněn z vraždy a na Prachaticku začalo zatýkání jeho příbuzných a známých. Jeho starším bratrům Juliovi a Bohumilovi se podařilo utéct, v Bavorsku pak začali pracovat také jako agenti. V Českých Budějovicích došlo na několik monstrprocesů s rodinou Hasilů a jejich známých. „A tehdejší noviny o Hasilových lhaly, když třeba tvrdily, že to je buržoazní rodina a že to jsou prostě kapitalisté, kteří chtěli vykořisťovat dělníky. Přitom to byla nejchudší rodina v kraji,“ přibližuje autor románu o králi Šumavy.
Celkem 96 lidí v procesu dostalo doživotí a dlouholeté tresty. Ve vězení skončil bratr Josefa Antonín Hasil. „Že táta neprásknul bráchu, dostal dvaadvacet let. Máma, protože mu dala najíst, dostala asi šestnáct. A co to je za vinu? To je na tom to absurdní, že z nich najednou byli vlastizrádci,“ říká dnes Antonínův syn Jaroslav Hasil, který putoval do péče různých lidí, než skončil u tety. Tu ale komunisté za rok také zavřeli. Když se pak jeho matka po pěti letech vrátila z vězení, byla to pro něj cizí žena.
18 let komunistického kriminálu čekalo Aloisii Součkovou, sestru Josefa Hasila, a jejího muže roků 12 za to, že u nich bratr přespal. Také jejich dcera Věra proto vyrůstala bez rodičů. O veškerý majetek rodina přišla, po návratu z vězení neměli nic. „A tak máma chodila pořád po nějakých brigádách, šípky a borůvky a já nevím co všechno. To pak prodávali a kupovali si i talíře, prostě všechno,“ vypráví dnes Věra. Kromě toho, že je v každé práci odmítali, měli také zakázáno kamkoli z obce cestovat. Nenávist režimu k nepolapitelnému králi Šumavy pociťovali jeho příbuzní desítky let. „Agenty? Dobře, obě strany tenkrát chytaly agenty. Ale mstít se nevinným, to není fér,“ hodnotí pohnutý příběh rodiny David Jan Žák.
