Praha - Dvacet let po sametové revoluci se v den výročí vzniku státu na Pražském hradě sešli lidé, kterým bývalý režim ztrpčoval život, s několikanásobným zlatým slavíkem Karlem Gottem, jenž nejenže podepsal antichartu, ale dokonce se v únoru 1977 postavil před hudebníky a antichartu obhajoval. Vedle anglických letců a vězňů z komunistických lágrů si tak medaili odnesl i zpěvák, který je pro mnohé symbolem socialismu. Kritici se nyní ptají, jak se Karel Gott svým zpěvem zasloužil o stát? Svou popularitou, odpovídají příznivci.
Těm, kdo mu prezidentskou medaili nepřejí, ukázal Gott vzpurně vztyčený prostředník. Jako uhlazený elegán se naopak představuje v reklamě na pražských autobusových zastávkách. V jistém ohledu se věci za posledních čtyřicet let skutečně nezměnily. Gott je stále žádán a ceněn.
Martin Fendrych
„Jsme teď ve výročí dvacet let od pádu komunismu, dvacet let od sametové revoluce. To je prostě symbolické datum. Když v této době Karel Gott, který spolupracoval s tím minulým režimem, který byl jeho propagátorem, dostane medaili za zásluhy, tak je to prostě k smíchu.“
Sám zpěvák není schopen říci, která cena má největší význam, včetně ceny národní umělec. „Vůbec se nezříkám tohoto titulu, prostě národní znamená národní. A tato poslední cena, ta tomu dala naprosto korunu, protože si myslím, že ta je absolutně neoddiskutovatelná, nezpochybnitelná, protože v ní není žádný vedlejší úmysl,“ komentoval své ocenění Gott pro pořad 168 hodin.
Gott je nejen populární, patří nám všem
O státní medaili pro Gotta se mluví už dlouho, nedávno ji chtěli prosadit členové Parlamentu. Podle Martina Fendrycha jde o čirý populismus. „Karel Gott je skutečně jakýmsi majetkem tohoto národa, spousta lidí si ho přivlastňuje. Klaus si uvědomuje, že dát takovému člověku medaili je prostě populární, bude vypadat hezky. Hezky jim to spolu sluší, ale je to špatná věc, nemělo se to stát, protože ty medaile se neuvěřitelně devalvují.“
Karel Gott
„Já si myslím, že to načasování bylo velmi dobré, samozřejmě, že mám hodně příznivců, to si ti, kteří to rozhodovali a odhlasovali, velmi dobře uvědomují, ceny se dávají za každého společenského systému umělcům nebo sportovcům, kteří jsou oblíbení.“
To, že Gott má ve společnosti skutečně obrovský vliv, si uvědomovala v sedmdesátých letech i tajná policie, když Gotta vydírala. Vyšetřující estébák tehdy v závěru protokolu o zpěvákovi napsal: „Uvědomuje si, že není majitelem sama sebe.“ A nakonec se Gott opravdu dočkal. Dostal na Hradě razítko, že už navždy a neodvolatelně patří nám všem. I těm, kdo na dobu před listopadem 1989 nevzpomínají rádi.
Bývalý náměstek ředitele Pragokoncertu Jiří Szantó měl možnost sledovat Gottovu činnost zblízka: „Přispěl k popularitě české kultury v zahraničí, a to i v těch takzvaných západních zemích, a to v době, řekl bych, rigidní bipolarity světa.“
O tom, zda má prezident udělit medaile těm, kteří jsou oblíbení, nebo spíš pamatovat na ty, kdo jsou stateční anebo celý život bránili velkou myšlenku proti těm malým, byť byly právě populární, se nyní nejspíš bude často mluvit.
Ondřej Štindl, novinář: „Je těžko říct, že se zasloužil o stát. On do určité míry tím státem, řekl bych, je. Karel Gott je jedním z pilířů mentální architektury našeho státu, drží ho celý na svých bedrech. Takže se zasloužil určitě.“
Martin Fendrych, novinář: „Karel Gott se zasloužil o to, že ten socialistický, komunistický režim měl nějakou výkladní skříň, měl umělce, s kterým se mohl prezentovat, s kterým se dohodl na té prezentaci. Prostě byl to skutečně normalizační umělec, který navenek předstíral, že u nás je všecko v pořádku.“
