Moskva - Svět byl čtvrtý rok ve válce a Velká Británie se opakovaně odmítala jasně vyslovit k územnímu uspořádání střední Evropy v momentu, kdy spojenci porazí Adolfa Hitlera. Za těchto okolností přijel Edvard Beneš do Moskvy a 12. prosince 1943 uzavřel s Josifem Vissarionovičem Stalinem smlouvu o spolupráci, která československou zahraniční politiku nasměrovala od Londýna k Moskvě – na více než čtyřicet let.
Československo-sovětskou smlouvu „o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci“ podepsal v Moskvě 12. prosince 1943 československý velvyslanec v Sovětském svazu Zdeněk Fierlinger a sovětský komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov. Celý akt dozoroval exilový prezident Edvard Beneš spolu s vůdcem Sovětského svazu Josifem Vissarionovičem Stalinem.
Úmluva historického významu obsahovala ustanovení o vzájemné pomoci ve válce proti fašismu a závazek neuzavírat separátní mír s Německem. Její čtvrtý článek explicitně stanovoval, že se ani jedna ze stran nebude vměšovat do záležitostí partnera. Pro podpis ji připravil sám Beneš, přičemž vycházel z obdobné listiny, již už na jaře roku 1942 podepsal Sovětský svaz s Velkou Británií.
„Byla to naprosto standardní smlouva psaná podle britsko-sovětského vzoru,“ potvrzuje historik z Akademie věd Jan Němeček v rozhovoru pro ČT24. „Stěží můžeme Velkou Británii podezřívat z toho, že by zatáhla impérium do područí Stalina. Problém je v tom, že smlouvy platí jen do té doby, dokud jsou obě strany ochotny je naplňovat.“
Přimknutí k Moskvě pomohl Fierlinger. A Beneš?
Smlouva kromě jiného určovala linii příští spolupráce (mj. v oblasti vojenství) a závazek vzájemné pomoci při poválečné obnově. Původně měla být uzavřena jen na pět let, Fierlinger však bez vědomí londýnského exilu ujednal její dvacetiletou platnost. „Fierlinger dohodl prodloužení smlouvy z vlastní vůle a bez mandátu své vlády. To je naprosto bezprecedentní krok,“ podotýká Němeček. „Kdyby si československý diplomat jakéhokoli ranku v předmnichovské republice dovolil zlomek toho, co si dovolil Fierlinger opakovaně během let 1941 až 1945, okamžitě by šel. A šel by nejen z funkce, šel by z diplomacie vůbec.“
Československo se tak ještě před okamžikem, než došlo v roce 1945 k jeho resuscitaci, osudově připoutalo k Sovětskému svazu. To ostatně potvrzuje i memorandum Molotovova náměstka Ivana Majského o sovětské politické strategii, které vzniklo jen měsíc po podpisu dohody – Československo je v něm označováno za baštu sovětského vlivu ve střední a jihovýchodní Evropě.
Na vině přitom nebyl jen Fierlingerův příklon k moskevské linii (spekulace, nakolik plnil přání Kremlu, se vedou dodnes - podívejte se na Historii.cs), ale také postoj samotného Beneše. Podle historika Víta Smetany totiž i on moskevskou interpretaci přiživoval ujištěními, že se nové Československo postaví po bok Sovětů v příští válce, kdy západní mocnosti využijí Německo proti Východu.
„Vykládal to v červenci 1944 sovětskému velvyslanci Lebeděvovi v Londýně a v březnu 1945 Molotovovi v Moskvě,“ uvádí Smetana ve své studii pro revue Dějiny a současnost a dodává: „Efektivně tak podporoval paranoidní Stalinův pocit ohrožení ze strany Západu a současně podemílal základ své politické koncepce – poválečnou spolupráci velmocí coby nezbytnou podmínku existence nezávislého Československa“.
Původně totiž Beneš usiloval o smlouvy tři - s Velkou Británií, Sovětským svazem a Spojenými státy, tedy se všemi mocnostmi protihitlerovské koalice. Nejvstřícnější byl ovšem právě SSSR, který jediný souhlasil s tím, že bude Československu garantovat návrat k předmnichovským hranicím.
Úspěch sovětské politiky: Sféry vlivu místo konfederací
Spojené státy navštívil Beneš v květnu 1943, mise ale zůstala bez výraznějšího úspěchu a Spojené království potom přímo odmítalo dát jasné slovo k vedení poválečných hranic, jakkoli šlo zároveň o první zemi, která zavrhla platnost mnichovského diktátu. „Velká Británie všechna jednání přikláněla až poválečnému vývoji, čili mírovým jednáním s poraženým Německem, a do té doby se nechtěla vyjadřovat k tomu, kde budou jaké hranice. To se netýkalo jen Československa, ale i Polska a jiných zemí,“ uvádí historik Němeček.
Již zmiňovaný Vít Smetana potom ve své studii upozorňuje na to, že obecným cílem Británie bylo stabilizovat střední a východní Evropu vytvořením dvou velkých konfederací: polsko-československé a jugoslávsko-řecké. Sovětský svaz to ovšem chápal jako vytváření nárazníkového pásma vůči němu samému a preferoval rozdělení Evropy do vlivových sfér.
Vstřícný krok k požadavkům Benešovy politiky mu tyto dveře otevřel, neboť československo-sovětská úmluva představovala vůbec první smlouvu svého druhů – Sovětský svaz v ní poprvé uzavřel spojenectví s menším státem. „Podle Benešova záměru měla zabránit zasahování SSSR do vnitřních záležitostí poválečného Československa. Podle Stalinovy interpretace však právě zásahy tohoto druhu legalizovala,“ shrnuje na stránkách Totalita.cz Daniel Růžička.
Po svém vypršení byla smlouva v roce 1963 prodloužena na dalších dvacet let – to už za zcela jiných geopolitických okolností. Na Pražském hradě tehdy seděl Antonín Novotný, v pořadí již třetí komunistický prezident, kterého si do čela státu osobně vybral vládce Kremlu Nikita Chruščov.
