Češi opouštějí velká města. Trend se nezastavil ani v posledních dvou letech, kdy dopady pandemie o něco ztížily stavění domů. Obzvlášť radnice v méně atraktivních lokalitách kvůli tomu musí řešit i nezvyklé problémy.
Ta zpráva z Karviné zapůsobila před třemi lety jako z jiného světa: opravené činžáky se začínají bourat. O bydlení v nich není moc velký zájem, majiteli se údržba nevyplácí. A přitom o šest let dřív magistrát investoval do oprav hřiště a chodníků okolo třiceti milionů korun.
Před čtyřiceti lety měla Karviná skoro 80 tisíc obyvatel. Teď sotva padesát tisíc. Přitom ti, kteří tu zůstali, nespokojenost najevo nedávají. „Su velice spokojeny tady,“ řekl například zdejší obyvatel Josef Novák. A další obyvatelka Jolanta Buchkotová říká: „Tady se opravují nová sportoviště, školy, lodičky. Já nechápu, proč všichni říkají, že tady je to špatné.“
Dnešek a zítřek měst, která mají špatnou image
Mluvčí Magistrátu města Karviná Lukáš Hudeček připouští, že město počítá s tím, že do budoucna tu může být ještě méně lidí. „Ten odliv je dán tím, že tady končí práce na šachtách. Věříme, že se brzy zastaví.“ Leccos však o budoucnosti naznačuje i složení lidí, které redaktoři ČT ve městě potkávali. Převahu měli lidé v důchodovém věku, několik mladších lidí, dva kočárky.
„Je velmi obtížné změnit image těch měst. Byť se radnice o to může snažit, až se rozkrájí, tak ta image hraje roli, proč tam lidé nechtějí bydlet, nebo se mladí lidé odstěhují,“ říká urbanista z Přírodovědecké fakulta UK Radim Perlín.
Kde jinde získat byt za dobrou cenu
Vylidňující se města mají jedinou výhodu, ceny bytů se drží celkem nízko. Družstevní garsonka se dá pořád sehnat za tři čtvrtě milionu, pronájem většího bytu třeba za sedm tisíc.
„Víme minimálně o čtyřech pěti lidech, kteří jsou grafici, fotografové, experti v IT a vracejí se znovu do Karviné,“ říká proto s nadějí mluvčí Karviné Hudeček.
I díky nim vylidňování aspoň trochu zesláblo. V předchozích letech ubývalo každý rok asi osm set obyvatel, poslední dva jen kolem šesti set. Přesto to vypadá, že město, které mělo být metropolí Slezska, brzy skončí i pod padesátitisícovou hranicí.
Jsou oblíbené. U turistů
Lidé je znají jako oblíbené horské destinace. Rokytnice nad Jizerou, Jablonec nad Jizerou, Harrachov, Tanvald. Jenže právě tyto čtyři sousední obce patří k těm, kde obyvatel ubývá nejvíc.
„U nás ten stav došel tak daleko, že už víc než polovina objektů, které jsou určené k trvalému bydlení, tak není trvale obydlených,“ říká místostarosta Rokytnice nad Jizerou Bronislav Patočka (nez).
V Harrachově je nyní návštěvníků opravdu hodně. Ale stálých obyvatel ubývá. Místostarosta Tomáš Vašíček (ODS) to tak nevnímá. „Statistika je (jen) jedna věc.“
Čísla však mluví jasně. Před osmi lety tu žilo bezmála 1500 obyvatel. Teď jich je o dvě stovky méně. Zmizelo 13 procent lidí. Odešli za prací, říkají ti zbylí. „Život je tady určitě těžší, protože jsou tady výkyvy v rámci sezón,“ vysvětluje harrachovský podnikatel Jan Vorlíček.
Starosta Tanvaldu Vladimír Vyhnálek (SLK) pak mluví o tom, že k velkému úbytku obyvatel došlo po krachu textilního průmyslu. „Protože práce tady v tuto chvíli, v takovém počtu v jakém byla, není.“
Co mohou obce dělat
Například podnikatel Michal Kubín přišel do hor před patnácti lety. Chtěl žít v Harrachově, kde provozoval lanové centrum. Kvůli drahým nemovitostem se ale usadil o deset kilometrů dál v Tanvaldu. A vybudoval firmu na dětská hřiště. „Tam stál byt jedna plus jedna asi dva miliony. To bylo pro nás neakceptovatelné. Tady v Tanvaldě byl byt tři plus jedna do půl milionu“
Právě ceny nemovitostí a dostupnost bydlení jsou dalším problémem horských středisek. Možnosti obcí jsou omezené. „Udělali jsme program, kde zvýhodňujeme znalecké ceny, protože jinak to nejde, na padesát procent,“ řekl za Harrachov jeho místostarosta Vašíček.
Města se snaží nabízet i volné byty těm, kteří by chtěli na horách žít. V Harrachově takto v minulosti přilákali například novou učitelku. Hledají ale i pediatra nebo strážníka.
Je v Praze blaze a v satelitech ještě víc?
V sedmdesátých a osmdesátých letech rostla na okrajích Prahy betonová sídliště, s jejich klady i zápory. I dnes se počet obyvatel hlavního města dál zvyšuje. Začátek 21. století ale přinesl mohutnou výstavbu v prstenci obcí kolem metropole. Například v Chýni, která je kousek za jejím západním krajem. Kdysi zde žilo pár obyvatel v údolí, nyní jich přibývá hlavně na kopci. Celkem jich je tu už přes čtyři tisícovky a následovat budou další.
Starostka Chýně Anna Chvojková (nez.) ukazuje po okolí: „Tohle je všechno nová developerská výstavba, která tu probíhá zhruba od roku 2014. Bude ještě další zhruba dva roky pokračovat, jsou to takové paneláky naležato, řadové rodinné domky.“
V pátečním podvečeru zde redaktoři ČT potkávají víc aut než chodců. Ti skoro všichni míří do supermarketu. Z takzvané občanské vybavenosti je to prakticky jediná zdejší novinka. Ale pobyt zde si chválí: „Supr. Je to blízko od Prahy“ a „Stejně mají všichni všechno v Praze.“ Auto tu používá prakticky každý.
Podhoubí pro tento růst ale vzniklo už dřív. „Nebyly nastavené dostatečně kvalitní plánovací smlouvy. A developer, i s ohledem na dnešní situaci, využívá území na maximum,“ říká Chvojková. „Takže vidíte stavby, které jsou stavěné na pozemcích od 200 do 500 metrů čtverečních,“ dodává.
Levné bydlení? To sice ne, ale…
Přitom se nedá říct, že by se sem lidé stěhovali za levným bydlením. Naopak podobné řadové domy se v nabídkách realitních kanceláří objevují za ceny kolem deseti, nebo spíše dvanácti milionů korun. Jenže mnozí zdejší majitelé soudí, že cenový vývoj v Praze je ještě zoufalejší.
Všechno tak svědčí o tom, že místní optimismus ještě nekončí. Další a stále dražší domy pořád přibývají. Za několik let by Chýně měla mít až sedm tisíc obyvatel a ani to nemusí být konečná.
