Pravnučka Tomáše Garrigua Masaryka a kritička umění Charlotta Kotíková žije ve Spojených státech amerických. České televizi se s ní podařilo prostřednictvím zpravodaje Bohumila Vostala natočit exkluzivní rozhovor v Londýně. Odkaz svého pradědečka vidí v jeho odvaze obětovat i své nejbližší boji za své přesvědčení.
Masarykova pravnučka postrádá v současném Česku víc humanismu
Rozhovor s pravnučkou TGM Charlottou Kotíkovou (zdroj: ČT24)
Jak coby přímý potomek zakladatele samostatného Československa a prvního prezidenta vnímáte oslavy stého výročí vzniku?
Je skutečně zajímavé sledovat, jak mnoho oslav se pořádá a kolik lidí mě oslovilo, protože jsem rodině už tolik vzdálená, že jsem to vůbec neočekávala. Mám ale velkou radost, že jsou oslavy tak veliké, že to zřejmě tolik znamená pro český a slovenský národ.
Znamená to něco pro vás osobně?
Pro mě to znamená zamyšlení. Spousty věcí se dozvídám. Člověk žije a pochopitelně se soustřeďuje na aktivitu každodenní, ať je to oprava střechy, nebo vědecká práce a cestování a rodina a nákupy a takové ty fundamentální věci.
Člověk si neudělal tolik času dívat se do historie vlastní rodiny i vlastní země. Tohle výročí mi skutečně pomáhá soustředit se na něco, co jsem vždycky chtěla dohonit, a teď se mi to aspoň trošku daří.
Právě. Nyní jste nositelkou odkazu TGM, nemůžete tomu uniknout, novináři se vás na to stále ptají. Co je odkaz TGM podle vás?
Podle mě je to tedy buď osobní, nebo ten společensko-významový. Ten je, myslím, velice důležitý v tom, že TGM byl skutečně člověk, který se opravdu nebál. Když měl určitou představu a myšlenku, tak za ní šel. A obětoval tomu vlastně i rodinu, protože jeho děti i paní Charlotta to měli velice obtížné právě kvůli němu. A on to věděl. Přesto to všechno dělal.
To nebylo jako „Aha, já budu jako opatrný, aby se Toníček dostal na vysokou školu“. On věděl, že jeho děti půjdou do vězení a nebude to žádná legrace. A přesto, protože věřil určité pravdě, tak za tím šel. Tak to je odkaz té osobní statečnosti.
No a pro mě to znamená, že to člověk musí uctívat a samozřejmě nikdy nemůže docílit velikosti tohoto člověka. Ale musí se aspoň snažit chovat slušně a nezradit tuhle památku.
A je tato památka také odkaz republiky – že je to liberální země, která se orientuje na Západ a má humanistickou tradici. Vnímáte to tak?
Měla by být dokonce ještě humánnější. Protože teď se mi tedy vůbec nelíbí přístup k imigrantům. Sama jsem imigrant, to, že mě Spojené státy přijaly, znamená, že se snažím pracovat co nejlépe, abych se té zemi nějakým způsobem odměnila. Že se mi otevřela.
A myslím, že je to otázka humanismu a že sám prezident Masaryk měl možnost žít v různých zemích, žil v Anglii, v Americe, kde ho všude uvítali. A myslím, že tento odkaz humanismu a otevřenosti by se měl splňovat ještě víc.
Teď spolu vedeme rozhovor v Londýně, kde byl TGM tři roky před založením Československa. I odsud vedl svůj boj za nezávislé Československo. Když procházíte ulicemi Londýna, myslíte na to také?
Myslím na to, ale možná ještě víc myslím na Jana Masaryka, který tady byl velvyslanec Československa mezi dvěma světovými válkami, a moje máma Herberta (dcera Janova bratra), která ztratila otce, ještě než se narodila, žila tady v Londýně a Jan jí byl tak trošku otcem.
Takže vzpomínám na tyhle dva lidi, kteří mi byli velice blízcí. Jana jsem ještě znala. A to byl člověk, který dokázal být velice milý k dítěti, které ještě nic nevědělo o celém odkazu a takových věcech. To byl strašně milý člověk.
Jan Masaryk, bývalý československý ministr zahraničí, byl tady v Londýně velvyslancem 15 let od roku 1925. Vy jste jako dítě zažila i jeho pohřeb.
Ano, zažila. To byla jedna z těch událostí, které si člověk pamatuje velice vizuálně. Mám takový pocit, že se to všechno odehrávalo ve tmě, toho 13. března – to je tma. A ta tma, takové to napětí i rodina, která se jaksi postavila k takovým těm neupřímným slzám tehdejšího premiéra a pozdějšího prezidenta Gottwalda, i to si pamatuju.
Charlotta Kotíková
Vy si pamatujete i to, když za protektorátu Čechy a Morava ve vaší rodině bydlel příslušník SS – co z toho si pamatujete?
No pamatuji si, že jsme vlastně žili v rozděleném bytě a v jeho části bydleli pán a paní, to byla vlastně rodina, která nás měla hlídat. Což samozřejmě bylo lepší, protože jinak bychom šli do koncentráku. Takže nakonec to bylo takové ulehčení, že tam byl tento člověk, se kterým se nikdo nebavil, a on se nebavil s námi. Tak to byly takové dvě paralelní existence.
A bylo to právě proto, že jste byli Masarykova rodina?
Ano, samozřejmě to bylo proto, že jsme byli Masarykova rodina, protože nacisti prezidenta Masaryka a Jana a Alici a Olgu viděli jako absolutní nepřátele. Protože to byli antinacisté. Ti byli v opozici.
Ti lidé byli v opozici vždycky. Prezident Masaryk byl v opozici za Rakouska- Uherska, potom Jan a Alice byli těsně před druhou světovou válkou a po jejím začátku a potom za komunismu se ta rodina zase vrátila na index, takže to nějak nekončí.
Jak vás trestal komunistický režim, jestli to můžete rozebrat?
No, vlastně tak trochu očekávaně. Nejen já, ale spousta, spousta rodin – mnoho lidí bylo postiženo kvůli svému původu. No a ten můj původ byl velice špatný nejen proto, že matka byla Masaryková, ale také otec Emanuel Poche byl ve vězení v padesátém osmém roce. A když se to zkombinovalo, byla jsem persona non grata. To bylo vlastně jednoduché. O cokoli jsem požádala – vysokou školu, zájezd někam, cokoli, tak se řeklo „ne“. Já jsem pak už žádala víceméně z legrace, protože jsem věděla, že to bude negativní odpověď.
Když jste viděli osudy dalších lidí, někteří skončili také v dolech, lágrech, vězeních, neměli jste obavu, že to může dopadnout ještě hůř?
Měli jsme – ne tak strach, jako jsme se cítili tak, že pro nás je to jednodušší, protože my jsme v tom vězení nebyli. Ostatní trpěli mnohem víc. Některé rodiny byly skutečně postiženy neuvěřitelným způsobem. I u nás v domě se lidé museli vystěhovat do zahraničí. Viděla jsem je sedět na kufrech jako refugees. To si také pamatuji, jak jsem si říkala, jak je možné a proč vůbec mají lidé potřebu se mstít.
Před 50 lety se Československo stalo obětí Moskvou vedené agrese. Vy jste se rozhodla odejít v roce 1969. Byla to okupace vojsk Varšavské smlouvy, která vás donutila? Řekla jste si, že to už je ta poslední kapka?
„Já úplně ani ne. Spíš si to řekla moje máma. Já jsem skutečně dost dlouho odolávala tomu odejít, protože jsem měla pocit, že není dobré odcházet ze země, která by naopak potřebovala hodně lidí, kteří by nějakým způsobem pomáhali řešit problémy, které invazí nastaly, tak jsem si to dlouho rozmýšlela.
Ale manžel Petr Kotík viděl, že aby mohl pracovat, tak musí odejít. Už jsme měli malého syna, tak bylo třeba udržet rodinu pohromadě. A moje máma Herberta strašně chtěla, abych odešla. Říkala, že budoucnost bude velice obtížná a jen se budou opakovat osudy, které už jsme zažili.
Když se bavíme o odkazu TGM, o historii Československa, která je tak spjata s vaší rodinou, na začátku jste řekla, že nejste úplně spokojena s odkazem humanistickým kvůli vašemu pohledu na uprchlickou krizi. Je tam přesto něco, s čím spokojena jste? Česká republika je členem EU, NATO, lidé mohou svobodně cestovat, platí svoboda tisku a tak dále.
Samozřejmě tam ten odkaz je, a kdyby se v podstatě určité věci vyřešily humánnějším způsobem, tak zaplať pánbůh za to, jak to je. Všecko může být vždycky lepší a člověk musí být v permanentní opozici, aby se to lepší stalo.
A vám jde hlavně o otázku uprchlické krize?
Uprchlické krize a o otázku určité větší sociální spravedlnosti. To nemluvím jen o Česku a Slovensku, ale i o Americe nyní, protože takové sociální rozdíly, které mezi lidmi po celém světě jsou, by být neměly, nemají být a není to nutné, aby byly.
Všichni doplácíme na to, když jsou lidé ve špatné sociální situaci, protože pak se vytváří ve společnosti napětí, které není pozitivní. A myslím, že vyrovnávat tyto věci je velice důležité.
(redakčně kráceno, celý rozhovor najdete ve videu u článku)