V listopadu 1989 bylo Věře Krincvajové 19 let a studovala žurnalistiku. Účastnila se demonstrací, aktivně pomáhala šířit informace o generální stávce. A právě na tehdejší Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy vznikla slavná fotografie, kde sedí vedle Zdeňka Svěráka, který studenty tehdy přišel podpořit.
„Byla to organizační schůzka s cílem navzájem se informovat, propojovat fakulty. Připravovaly se výjezdy mimo Prahu,“ vzpomíná Věra Krincvajová.
Studenty podporovali hlavně umělci. Třeba tím, že mezi ně chodili – v tomto případě Zdeněk Svěrák. „Říkal, že rád podpoří začínající novináře, takže jsme spolu proběhli z divadla tady na fakultu,“ popisuje Krincvajová.
Se spolužačkou Klárou Pospíšilovou se také vydala 18. listopadu domů k tehdejšímu předsedovi vlády Ladislavu Adamcovi. Chtěly mu ukázat modřiny z policejního zásahu na Národní třídě.
„Myslím, že nejvíc jsme ho šokovaly, že jsme mu rovnou říkaly pane premiére, a ne soudruhu premiére. Říkal, že jemu by se taky líbila perestrojka ve stylu, který pro ně představoval Gorbačov, ale že neznáme situaci v Československu a že by ho ukamenovali,“ říká Věra Krincvajová.
Vše kolem revoluce považuje za jedno z nejlepších období svého života. „Lidé k sobě byli strašně hodní. Podporovali se a věřili, že nevadí, když bude potřeba si utahovat opasky, ale že nechtějí žít ve lži,“ dodává Krincvajová.
A právě mladí lidé by podle ní měli dávat najevo hlasitě svůj názor i dnes. Stejně jako to před osmadvaceti lety udělala ona a tisíce dalších studentů.
