Praha – Jen málokteré téma rozděluje v Česku odbornou a laickou veřejnost natolik jako přímá volba prezidenta. Zatímco politologové či jiní odborníci se k ní staví velmi obezřetně, tak v průzkumech veřejného mínění v posledních letech dosahovala podpory až 80 procent, což je velmi neobvyklé, uvedl odborník na ústavní právo Jan Kysela v poslední přednášce organizované Karlovou univerzitou. Zavedení přímé volby podle něj urychlily televizní kamery, které v přímém přenosu sledovaly zvolení Václava Klause prezidentem v roce 2008.
Kysela: Zavedení přímé volby urychlily kamery při zvolení Klause
Stoupenci přímé volby zastávali podle Kysely dvě tendence, přičemž obě jsou spojené s určitým kalkulem. První skupina prosazovala přímou volbu jako cestu, jak zvolit prezidentem určitého kandidáta, popřípadě jak některému kandidátovi ve zvolení zabránit. Typickým příkladem je hned první návrh na zavedení přímé volby, který na sklonku roku 1989 prosazovali komunisté. Ti do ní chtěli vyslat Ladislava Adamce – kandidáta vnímaného jako umírněného reformátora, který by tudíž mohl mít u veřejnosti šanci. Komunisté naopak počítali s tím, že v přímé volbě neuspěje Václav Havel, který byl v té době ještě pro většinu mimopražské veřejnosti jen neznámý disident. Nakonec ale prezidenta vybíral parlament.
Tento příklad se pak opakuje v roce 2002 - tehdy po volbách končí opoziční smlouva mezi občanskými a sociálními demokraty. ODS byla po dlouhá léta odpůrcem zavedení přímé volby, v těchto volbách do sněmovny ovšem příliš neuspěla. Přichází tedy s návrhem na zavedení přímé volby, jelikož chtěla na Hrad vyslat Václava Klause. Navíc ODS navrhuje jednokolovou volbu, prezidentem by se stal ten, kdo získá nejvíc hlasů – také tento způsob měl nahrávat Klausovi.
Druhý typ účelovosti pak spočívá v tom, že přímou volbu prosazují politické strany, které usilují o přízeň voličů. Jestliže se ale nemůžou pochlubit nějakými pozitivními výsledky, tak hledají, jak si veřejnost naklonit. A jelikož je téma přímé volby prezidenta populární a není příliš složité, tak se jako vějička na voliče nabízí.
Koncepční návrhy spíše výjimkou
Spíše výjimkou jsou pak úvahy nikoliv účelové, ale koncepčnější. Sem Kysela řadí bývalého prezidenta Václava Havla, který v roce 1992 sepsal dokument Několik poznámek k české ústavě. V něm se zamýšlí, že by měl být prezident vybaven určitou legitimitou, aby mohl hrát na politickém kolbišti roli arbitra či tlumiče sporů. Taková legitimita by podle Havla měla být odlišná od legitimity vlády, což by přinesla právě přímá volba prezidenta. Havel ale v tomtéž dokumentu dochází k závěru, že odlišnou legitimitu poskytne prezidentovi i zvolení v obou komorách parlamentu. „Tato úvaha o propojení legitimity, role a kompetencí je bohužel ve veřejném prostoru spíše výjimkou,“ uvedl Kysela.
GALERIE
Jan Kysela během přednášky na UK autor: Jaroslav Matyáš, zdroj: ČT24
Také dva návrhy z pera ČSSD (2007, 2010) se snaží domýšlet, co to bude znamenat, když se zavede přímá volba prezidenta. Podle úvah sociálních demokratů by se přímo zvolenému prezidentovi zvýšila legitimita, což by mohlo vést k tomu, že by byl prezident až nežádoucím způsobem aktivní. Proto chtějí sociální demokraté pojistku – prezident by se u Ústavního soudu nemusel zpovídat jen z velezrady, ale i z jiných závažných porušení ústavy. U Ústavního soudu by ho mohl žalovat nejen Senát, ale i Poslanecká sněmovna a prezident by také podle návrhu ČSSD ztratil absolutní imunitu na činy spáchané během výkonu mandátu.
Přímá volba evergreen: Sněmovna ji řešila dvanáctkrát
Ani jeden z návrhů ČSSD však v parlamentu neuspěl, ostatně jako celá řada dalších. V posledních dvaceti letech se přímé volbě věnovalo celkem 12 sněmovních tisků, k nim musíme připočíst ještě několik návrhů, které byly projednávány pouze v Senátu. V horní komoře totiž dlouho panovalo přesvědčení, že přímá volba není právě užitečná, konstatuje Kysela.
První návrh předložili už v roce 1992 poslanci za liberální a sociální unii – ten chápal přímou volbu jako pojistku pro případ, že by se nezdařila volba parlamentní. To je podle Kysely řešení dost neotřelé, protože se vůbec nezabývá otázkou, zda tyto dvě metody volby nějak souvisí s legitimitou prezidenta. Další pokusy pak do sněmovny přicházejí až po roce 2000. Zajímavý je již zmiňovaný návrh ČSSD z roku 2007, který se vymyká tím, že počítá s tříkolovou volbou prezidenta. Návrh Strany zelených z roku 2008 zase nejdřív počítal s prosazením ústavního zákona o referendu, a pokud by se v něm občané vyslovili pro zavedení přímé volby, tak by se pak měnila ústava. Žádný návrh se ale složitou cestou v obou komorách parlamentu neprokousal.
Nečasova vláda (překvapivě) uspěla
Nakonec tedy uspěla až Nečasova vláda, která si dala přímou volbu do svého programového prohlášení. Podle Kysely ji prosazovaly hlavně Věci veřejné, zatímco ODS a TOP 09 se k ní stavěly spíše vlažně. Ústavní změna po složitém vyjednávání prošla ve sněmovně i v Senátu – pro mnohé ovšem dost nečekaně, což se podle Kysely také podepsalo na určitých nedostatcích spojených s prováděcím zákonem.
Lídři koaličních stran na tiskové konferenci
Návrh Nečasovy vlády částečně mění pravomoci prezidenta, u zastavení trestního stíhání (abolice) je nově nutný souhlas premiéra. Ještě významnější změna vstoupí v platnost až po skončení Klausova mandátu – zákon totiž rozšiřuje okruh věcí, za které je možné prezidenta stíhat. Kysela ovšem upozorňuje, že zároveň tuto možnost velmi efektivně stěžuje – zatímco doteď byla nutná jen většina senátorů, tak nově je nutná třípětinová většina v obou komorách parlamentu.
Na ústavní novelu pak navazoval prováděcí zákon k přímé volbě, který ale podle Kysely obsahuje minimálně tři oblasti, které nejsou upraveny dostatečně. Zákon třeba stanovuje limity na volební kampaň, není ale jasné, odkdy se mají finance započítávat. Další oblast se týkala kontroly sběru podpisů u kandidátů, které nenavrhovaly politické strany – ještě máme v paměti, že Nejvyšší správní soud vrátil do hry už vyřazenou Janu Bobošíkovou. Třetí oblast se pak týká soudního přezkumu – zákony totiž byly přijaty bez toho, aby Ústavnímu soudu přiznávaly zvláštní roli, hlavním volebním soudem je Nejvyšší správní soud. Neúspěšní kandidáti se ale přesto mohou na Ústavní soud obrátit – ten pak nemá stanoveny lhůty na projednání stížností.
Argumenty pro přímou volbu příliš neuspějí
Jak je vidět, tak žádný návrh neobsahoval posílení prezidentských pravomocí – všechny počítaly s tím, že má být posílení legitimity prezidenta vyváženo omezením kompetencí. Pak ovšem ve vzduchu stále visí otázka, k čemu vůbec přímá volba prezidenta je. Podle Kysely je odpověď nasnadě, přímá volba není prostředkem k dosažení něčeho, přímá volba je prostě cílem.
V důvodových zprávách ke změnám zákonů se sice objevovala řada argumentů pro zavedení přímé volby, Kysela ovšem nevidí žádný, který by změnu ústavy jednoznačně podporoval. Přímá volba měla například vést k posílení nestranickosti kandidátů – jenomže je dost drahá a vyžaduje organizovanou kampaň, a jsou to právě politické strany, které mají peníze i dostatek lidí na kampaň. Pokud tedy chtěl někdo v zahraničí prosadit nestranického kandidáta, byla podle Kysely snazší parlamentní cesta. (I když současné Česko je prý do značné míry výjimkou, jelikož tady existuje mimořádně silný odpor k politickým stranám – nestraničtí kandidáti proto opravdu mají větší šanci. Je ale otázka, zda se postupně nepřiblížíme ostatním zemím).
Vladislavský sál
Další argument pro zavedení přímé volby byl ten, že by mohl být prezident teoreticky zvolen jen hrstkou poslanců, jelikož by stačila jen třetina přítomných poslanců a z nich pak většina. Toto zdůvodnění ale Kysela považuje za trochu zoufalé, protože reálně není příliš pravděpodobné, že by prezidenta přišla volit jen třetina sněmovny.
Poslední argument pak přímou volbu prosazoval jako prevenci patu. V parlamentní volbě se totiž může stát, že nikdo nezíská potřebný počet hlasů (vzpomeňme rok 2003, kdy byl prezident Klaus zvolen ve třetím kole třetí volby – de facto v devátém hlasování, a rok 2008, kdy byl Klaus zvolen ve třetím kole druhé volby). Podle Kysely jde ale o to, zda jde o pat fatální – pokud by zvolení prezidenta trvalo rok jako na Slovensku, tak jde o pádný argument, v Česku ale volba proběhla v řádu týdnů.
Klaus při svém zvolení prezidentem
Lepší by bylo, kdybychom Klausovu volbu neviděli
Zásadní roli pro zavedení přímé volby prezidenta podle Kysely sehrál způsob zvolení Václava Klause prezidentem v roce 2008, či ještě spíše televizní přenos. „Je totiž velmi pravděpodobné, že nebýt televizního přenosu ze společné schůze poslanců a senátorů, tak to téma akcelerováno nebylo,“ domnívá se Kysela. Podle něj by ani tak nevadilo, kdyby volbu provázely organizační či technické zádrhely – bez televizního přenosu by se národ večer ze zpráv dozvěděl, zda byl zvolen nový prezident. Jenomže pokud můžete celý den v přímém přenosu sledovat hádky o to, zda vůbec existují pravidla, jak se má hlasovat, tak to podle Kysely působí frustrujícím dojmem.
V tomhle případě prý platí stará poučka kancléře von Bismarcka, že je lepší nevědět, jak se vyrábějí párky a jak vznikají zákony. „V tomhle případě platí, že by bylo lepší, kdybychom nevěděli, jakým způsobem byl prezident zvolen,“ uzavírá Kysela.
68 minut
Univerzita Karlova on-line - Jak se stát prezidentem
doc. JUDr. JAN KYSELA, Ph.D. (*1974) absolvoval v roce 1998 Právnickou fakultu UK a od té doby zde učí politologii, státovědu a částečně též ústavní právo; t. č. je zde vedoucím katedry politologie a sociologie. Od roku 1998 je tajemníkem Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury. Je autorem knih o dvoukomorových parlamentech, právu na odpor či o delegaci a substituci zákonodárné moci, spoluautorem komentářů k Ústavě ČR a k Listině základních práv a svobod.