Ležáky (Chrudimsko) - Nacisté hnali lidi do aut, aby je odvezli z Ležáků. Vše, co si chtěli vzít s sebou, museli vracet zpět do svých domovů. A pak se museli dívat na to, jak jejich domy hoří… Vypálení Ležáků, podobně jako Lidic, v roce 1942 přišlo jako trest za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Všichni obyvatelé osady Ležáky byli popraveni, přežily jen dvě dívky, které nacisté poslali do Německa na převýchovu. Psal se 24. červen 1942 a nacisté ztrestali vesnici proto, že podle zjištění gestapa měli parašutisté odtud udržovat vysílačkou spojení mezi domácím a zahraničním odbojem. „Všechny naložili a odvezli je do Pardubic. V Pardubicích je postříleli a v krematoriu pak spálili. V Pardubicích v Zámečku se najdou sloupy, jak k nim byli uvazováni a jak je tam stříleli. Pět lidí střílelo do každého jednotlivce.“ Tak zní jedno ze svědectví na stránkách Paměť národa.
Dopoledne 24. června byly Ležáky, skládající se pouze z devíti domků, neprodyšně obklíčeny. Všichni obyvatelé Ležáků nacisté vyhnali ze svých domů, které pak zapálili. Všech 47 zatčených pak převezli na Zámeček do Pardubic, kde je popravili - bez výslechu či soudu… Další dodatečně zatčení skončili na stejném místě stejně. Jedenáct ležáckých dětí skončilo v koncentračním táboře v polském Chelmnu v plynové komoře. Relativní štěstí měla pouze dvojice holčiček (sester Šťulíkových), které přežily v německé rodině.
Děvčátka byla po válce šťastnou souhrou okolností vypátrána a mohla se tak vrátit do Čech ke strýci a k dědečkovi, kteří jako jediní z rodiny válku přežili. Tragédie byla paradoxně završena – holčičky si vlastní rodiče nepamatovaly, od jejich milujících „nových“ rodičů byly odloučeny. …
Příběh sester Šťulíkových přináší i dokument Ležáky (Ti mrtví druzí…)
Ve stodole ležáckého mlýna parašutisté ukrývali radiostanici Libuše
Příběh, který vyvrcholil zničením Ležáků, se začal odvíjet na konci prosince 1941. Tehdy byl na území protektorátu vysazen oddíl parašutistů nesoucí označení „Silver A“. Trojice výsadkářů se uchytila na Pardubicku, odkud pocházel jeden z jejích členů - Alfréd Bartoš. Místo bylo výhodné i díky tomu, že se zde stýkaly spoje odbojového hnutí z Pardubicka a Vysočiny.
Úkolem výsadkářů bylo navázat kontakt s domácím odbojem a zejména zajistit pravidelné spojení s Londýnem. Prostředkem byla přenosná radiostanice Libuše, jejíž obsluhou byl pověřen další člen výsadku, Jiří Potůček. Kvůli riziku odhalení musel Potůček s vysílačkou několikrát měnit své působiště. Hlavním místem, odkud stanice vysílala, byla strojovna lomu Hluboká poblíž Ležáků. Správcem lomu byl člen místní odbojové skupiny, který radistu naoko zaměstnal jako nočního hlídače. Potůček posléze využil nabídky mlynáře Jindřicha Švandy a Libuši přenesl do stodoly ležáckého mlýna.
Za odhalením stál opět Čurda
Přestože gestapo vědělo o existenci vysílačky na Pardubicku, snaha o její přesnou lokalizaci se míjela účinkem. Zvrat přišel až v okamžiku, kdy do hry vstoupil parašutista skupiny „Out Distance“ Karel Čurda, který v rámci výslechu vyzradil i jména rodin, které po vysazení v protektorátu kontaktoval. Mezi jmenovanými byl i Václav Krupka z Pardubic, u něhož parašutista Bartoš bydlel. V okamžiku, kdy ke Krupkům vtrhlo gestapo, však byl Bartoš pryč. Jeho pozdější příchod ale pozornosti mužů v kožených pláštích neunikl. Zraněný Bartoš nakonec raději zvolil sebevraždu, než by se dostal do rukou nacistů.
Na základě Čurdovy výpovědi začala vlna výslechů podezřelých, v jejímž průběhu padlo jméno obce Ležáky. Ačkoliv většina obyvatel malé kamenické vísky neměla o existenci vysílačky Libuše ponětí, nacisté rozhodli: Obec zlikvidovat!
Nepřímou obětí akce se stal četnický strážmistr Karel Kněz z nedalekého Vrbatova Kostelce, který se podílel na odbojové činnosti. Když se dozvěděl, že nacisté zatkli majitele ležáckého mlýna, z obavy o osud své rodiny se zastřelil.
Zajímavý, leč tragický byl osud radisty Potůčka, vystupujícího pod pseudonymem Tolar. Ani on, ani vysílačka se v osudový den v Ležácích nenacházeli. Gestapo jej po několika dnech vypátralo, ale po přestřelce se Potůčkovi podařilo uprchnout. Neměl se však na koho obrátit, a proto se skrýval v lesích na Pardubicku, kde ho 2. července nalezl český četnický strážmistr Karel Půlpán, který spícího Potůčka zastřelil.
Tragédii byl i věnovaný film Ležáky 42
