Rozdělení Československa bylo pro bývalého prezidenta Václava Klause velikým zklamáním. V rozhovoru pro Českou televizi vzpomínal, že ještě cestou do brněnské vily Tugendhat, kde se v létě roku 1992 setkal se svým slovenským protějškem Vladimírem Mečiarem, doufal, že k rozpadu států nedojde. Nyní si ale myslí, že rozluka oběma zemím prospěla. Především Slovensku, které podle Klause mělo do té doby stále pocit, že je pod dohledem staršího bratra.
Pane prezidente, připomínáme si schůzku reprezentací ODS a HZDS ke konci srpna roku 1992 v Brně. Poprvé zde pro veřejnost zaznělo, že k 1. lednu 1993 vzniknou dvě samostatné republiky. Kdo více spěchal? Česká, nebo slovenská strana?
Myslím, že termín se ukázal být logickým. Ze začátku byly nerealistické sny, že to může být třeba 30. září, ale to se ukázalo jako nemožné. Stejně jsme se rozdělili nejrychleji a nejmírumilovněji ze všech zemí, které se kdy dělily. Zejména jak vidíme dnes na brexitu. Termín konce roku vyplynul v průběhu našich debat a jednání. Jestli mi připomínáte, že se to tehdy veřejně řeklo, tak pro mě to byla jasná věc. Tam jsme to snad jen formálně oznámili.
Kdy tedy bylo jasné, že bude konec?
Primárně to vzniklo už v červnu při úplně první schůzce v brněnské vile Tugendhat. Pro mě bylo velikým šokem setkání s tehdejším premiérem Čarnogurským někdy v dubnu na konferenci v Německu. Tehdy mi o půlnoci mimo protokol všechno řekl zcela jednoznačně. Že Slovensko chce být samo a vůbec nebere v úvahu, že by pokračovalo ve společném státě.
Pro mě to bylo velké zklamání. Pořád jsem čekal, jestli vítězná reprezentace z voleb v roce 1992 přijde s jiným názorem. Na první schůzku jsem jel do Brna s nadějí, že se nějak domluvíme, ale tam už jsem pochopil, že to bohužel o dohodě není.
Vy jste přímo říkal, že na tomto červnovém jednání reprezentace HZDS jasně mluvila o tom, že chce mezinárodní subjektivitu. Opravdu to tam takto otevřeně zaznělo?
Ano. Myslím, že by bylo chybné, kdyby teď přišli někteří lidé, kteří by začali interpretovat to, co se tehdy dělo, nějakým novátorským způsobem podle toho, jak by se jim to bylo bývalo líbilo. Musím říci, že pro mě bylo to úplně první setkání jasnou zprávou, která mě netěšila.
Rychle jsme se vraceli do Prahy a v následujících dnech nás čekala celá řada nových setkání na nejrůznějších místech – v Praze, Brně, Bratislavě a dokonce jednou, abychom změnili místo, to bylo i v Jihlavě.
Bylo to jednou i v Tatrách na Javorině.
Na Javorině to už bylo takové hotové setkání, kdy se sešla celá česká a slovenská vláda a kdy už jsme více méně měli jasno. Tam se debatovalo o detailech typu, jaké budou přesně podmínky slovenských studentů na českých školách a podobně. Což už vzhledem k celku problému byla relativní marginálie.
Jednání s Vladimírem Mečiarem se vedla v určité mezinárodně-politické situaci. Část světa se rozpadala, Sovětský svaz už to měl sice za sebou, ale nebylo to tak dlouho. Část Evropy se sjednocovala, Maastricht, sjednocení Německa, což bylo sice už v roce 1990, ale to zase není tak daleko. Ovlivňoval tento kontext jednání o rozdělení Československa?
Řekl bych, že principiálně nikoliv. To, co se odehrálo mezi Čechy a Slováky na počátku 90. let, byl proces přirozený, v tomto smyslu domácí. Úplně bych to obrátil. Dokonce bych řekl, že jsme měli obrovské štěstí, že svět v té době měl své starosti, takže jsme měli mimořádnou, unikátní, historickou, jak se říká anglicky window opportunity.
Okénko příležitosti bylo otevřeno, aby se nám do toho nikdo nepletl. To bylo vítězství. Nedovedu si představit, že by předtím nebo zejména potom něco takového bylo možné. Dnes by Evropská unie určitě tyto procesy znemožnila. Posílala by nám své emisary, vydávala by usnesení, rozhodnutí, která by nás vztekala a která by nás provokovala k opačnému jednání. To tenkrát naštěstí nebylo. Opravdu jsme to mohli dělat sami.
Neexistovala přece jen nějaká vnitřní brzda, že vedle vzniklého velkého silného Německa tady oslabujeme jeden stát a dělíme ho na menší?
O tom, že stát bude menší, jsme samozřejmě věděli. Že bude v tomto smyslu v něčem slabší, jsme také věděli. Slabší ve velikosti a v počtu obyvatel. Ale současně jsme věděli jednu věc, kterou bych strašně rád zdůraznil. Věděli jsme, že budeme silnější tím, že budou jednolité homogenní dva státy, kde nebude probíhat nepřetržitý souboj o kompetence mezi Prahou a Bratislavou. O tom, jestli má být slovenský ministr průmyslu či český ministr životního prostředí nebo český ministr vnitra a Slováci budou mít pocit, že znevýhodňuje Slovensko.
Zbavili jsme se obřího problému, který prožívaly všechny federace. Ekonom ví, že jsou různá tržní prostředí. Ideální je dokonalá konkurence, kde jsou tisíce malých firem. Monopol už je horší, ale věděli jsme, že duopol, čili dvě dominantní firmy, které spolu zápolí na trhu, je nejnešťastnější a ekonomicky nejneefektivnější řešení. My jsme byli duopol se Slovenskem. To je něco jiného než země, které mají deset, čtrnáct nebo osmnáct států, jako je třeba dnešní Německo.
Dá se v dnešní době mluvit v EU o česko-slovenském postupu, nebo o dvou zcela rozdílných přístupech k řešení otázek EU?
Nemyslím si, že se dá mluvit úplně o jednolitém pohledu. Mně o to vždy šlo, a pokud jsem byl předseda vlády a Mečiar byl na druhé straně, tak s ním jsem se vždy byl schopen domluvit… Myslím, že následující vlády už to tak dobré neměly. Dnes se debata více přesouvá do visegrádského seskupení než do česko-slovenských vztahů.
Dlouho jsem polemizoval s konceptem visegradské čtyřky, protože to byl od počátku projekt vnesený z vnějšku, nebyl autentický, že by se čtyři země opravdu historickým kamarádšoftem domluvily, že spolu budou něco dělat. K tomu jsme byli tlačeni z EU, která nás moc nechtěla a říkala: „Vy si nejdřív zkuste integraci a dělání věcí spolu v tomto malém seskupení. Když se osvědčíte, tak my vás eventuálně do velké EU vezmeme.“
Proto se tomu říkalo umělé, falešné a nepotřebné seskupení?
To jsem říkával, protože v tu chvíli jsme byli EU odstrčeni. Měli jsme se sami učit integrovat mezi sebou, což je a byl nerealistický projekt. Nicméně v průběhu času se ukázalo, že jsme mnohokrát zkoušeli něco protlačit, ale společnými silami se to nedařilo.
Před dvěma lety vznikla snad největší elementární jednota těchto čtyř zemí – debata odmítání migračních kvót povinně diktovaných Bruselem. V tu chvíli se najednou visegradská čtyřka do jisté míry sjednotila a začala dělat něco politicky vážného.
A není to jen proto, že to je tak trochu protibruselské uskupení?
To ne. Myslím, že to byla první reálná politika, kterou čtyři visegrádské země dělaly. První věc jsme ve visegradské čtyřce tehdy udělali přes středoevropskou zónu volného obchodu, když Západ nechtěl přijímat naše zboží a protekcionismus západní Evropy vůči nám byl obrovský.
Poztráceli jsme všechny západní trhy a věděli jsme, že musíme začít obchodovat mezi sebou. Proto jsme založili zónu volného ochodu. To byl první velký projekt visegradské čtyřky. Pak 20 let nebylo nic a pak se najednou objevil potenciální projekt boje s migranty.
EU je dnes spíš v době spojování, prohlubování, dělení, odcházení, hledání více rychlostí. Jak ji vidíte nyní a jak v budoucnu?
EU tady je a ještě nějakou dobu bude. Když říkám nějakou dobu, tak to nemyslím výhružně, ale v každém případě je to seskupení úřednicky vzniklé. A to prostě v nějakou chvíli vzniklo a v nějakou chvíli zanikne. Teď nechci spekulovat, jestli to bude za pět let, 15, 50 nebo 500, to je jiná úvaha. Pro mě to není autentické seskupení, má a bude mít problémy.
Dnešní logický přechod na více rychlostí, což znamená nestejný názor na evropské integrování, je daleko rozumnější, než aby byli všichni nuceně tlačeni do jednoho chomoutu. Pro mě má vícerychlostní Evropa ovšem smysl za jediného předpokladu, a ten není splněn. Tím předpokladem je, že všechny rychlosti jsou postaveny na stejnou úroveň, že není řečeno, že větší rychlost je lepší než menší. To soudruzi v Bruselu samozřejmě přijmout nechtějí, a než se dostaneme k tomu, že všechny rychlosti budou stejně legitimní a stejně ospravedlnitelné, tak budeme tlačeni pořád do té největší.
Vzal byste dělení dnes zpátky?
Určitě ne. Myslím, že to oběma zemím prospělo. Zdá se, že to prospělo více Slovensku. To prostě potřebovalo národní suverenitu, potřebovalo zvýšit národní sebevědomí. Mělo pořád pocit, že je pod dohledem staršího bratra. Slovensko se nad tím daleko více zaradovalo, my jsme to vzali tak, že když to Slováci chtějí, tak my to respektujeme, akceptujeme.
