Důvěra české veřejnosti v bezpečnostní složky – a nejvíc v armádu – vyplývá z toho, že se jedná o instituci, která není propojena s konkrétní politickou tváří a ve společnosti nemá reálnou moc. Myslí si to právní filozof Jiří Přibáň, který o krizi důvěry diskutoval spolu se sociologem Lukášem Linkem v pořadu Fokus Václava Moravce.
Americký myslitel Francis Fukuyama, jehož globálně proslavila především teze o konci dějin, rozlišuje společnosti podle dosažené výše „kultury důvěry“; pro společnosti bez této kultury je podle něj příznačné, že se v nich víc krade, lže a podplácí, což má za následek pokles politické stability a ekonomické efektivity.
Politolog ze Sociologického ústavu Akademie věd Lukáš Linek v této souvislosti upozorňuje, že zařazení české společnosti na fukuyamovskou osu stojí především na komparaci – pokud se má Česko srovnávat s africkou Botswanou a Súdánem, jeví se jako společnost s vyšší kulturou důvěry, než kdyby se poměřovalo se Švédskem či Švýcarskem. V rámci postkomunistického prostoru si ale podle Linka tuzemská společnost nevede nijak špatně.
„Důvěra v nepolitické instituce a sociální interakci je u nás poměrně vysoká,“ prohlásil v debatě s Václavem Moravcem. „Důvěru v politické instituce – vládu a Poslaneckou sněmovnu – bych dal stranou, protože ta je specifická. Měli bychom na ni nahlížet jako na indikátor spokojenosti s fungováním společnosti a neztotožňoval bych ji s důvěrou v instituce v silnějším významu.“
Podpora zákonodárné a výkonné moci se totiž podle Linka přelévá podle toho, čí politický favorit tuto moc zrovna drží. A obdobně mluví i právní filozof z univerzity ve velšském Cardiffu Jiří Přibáň: „Když se bavíme o důvěře, je zde důvěra v instituce a v obecná pravidla jejich fungování, ale každá instituce má i svůj personální prvek. Nakonec ji vždy tvoří lidé, kteří ji reprezentují. Statistiky se proměňují i podle nich.“
Po zavedení přímé volby důvěra v prezidenta klesla
Tradičně nejvyšší příčky důvěry u české společnosti obsazují starostové – pokud je řeč o politickém rozměru veřejného života. Mezi dalšími institucemi se pak nejvyšší společenské autoritě, která navíc ještě roste v čase, těší armáda následovaná policií a soudy.
Zatímco před rokem důvěru v justici vyjadřovalo 54 % respondentů, letos na jaře šlo podle šetření CVVM o 56 procent, v případě policie jde o pětiprocentní skok na dvě třetiny populace (66 procent) a u armády o šestiprocentní posun. Za důvěryhodnou veřejnou instituci ji označilo 69 % dotázaných.
Instituce vázané na politický chod už na tom ale s důvěrou nejsou nejlépe. Prezidentovi v červnu věřila těsná většina dotázaných (51 procent), kabinetu třetina (34 procent ) a dolní komoře jen osmadvacet procent respondentů.
„Instituce prezidenta byla v Česku dlouhou dobu vnímaná jako nepolitická, až zavedení přímé volby změnilo její ráz. Je to ryze politická instituce, a i proto důvěra v posledních pěti letech bývá nižší,“ vysvětluje nižší hodnoty připisované hlavě státu sociolog Linek.
„O to, kdo bude prezidentem, se musí svést boj – a menšina, která prohraje, se ptá, zda vítězi může důvěřovat. Záleží zase na konkrétní osobě, jestli si chce vybudovat i obecnou důvěru společnosti,“ doplňuje Přibáň.
Přibáň: Když nedůvěřujeme ničemu, nevěříme ani sami sobě
„Jestli se institucionální nedůvěra prohlubuje a jestli jde o obecný kulturní trend, nebo jen o reakci na politický život společnosti, jsou otázky, které nemají jasnou odpověď,“ uvádí ještě v souvislosti s hodnocením politických aktérů Přibáň a dodává: „Je zde ale obecný trend. Čím víc moci instituce má, tím menší důvěru může mít. Podívejte se, jak malou moc má v české společnosti armáda – a proto jí důvěřujeme. Protože není důležitá.“
Z vyjádření sociologa Linka pak vyplývá, že by se projevovaná míra veřejné důvěry měla vázat na vzdálenost instituce od politiky. Tomu by ostatně nasvědčovala i vysoká obliba, které se v Česku těšily úřednické vlády. „Pro pochopení důvěry (v armádu a policii) je důležité si uvědomit, že jsou to nepolitické instituce,“ upozornil. „Najednou tak mizí problém, kdy má instituce stranického držitele, kterému stoupenec jiné strany nedůvěřuje.“
Přibáň pak ještě upozorňuje na obecnější rozměr tuzemského poměru k veřejným institucím. „Nedostatek důvěry v instituce v české společnosti někdy znamená i nedostatek důvěry v to, co jsme jako společnost schopni dokázat nebo co bychom dokázat mohli. Pohybujeme se v extrémech,“ konstatoval. „Problém je, když věříte všemu nebo když nedůvěřujete ničemu – když nedůvěřujete ničemu, nevěříte ani sami sobě.“
