Devadesátiletá Dagmar Evaldová je od dětství členkou Sokola, který pomáhala hned dvakrát obnovovat. Poprvé po druhé světové válce, v níž právě kvůli činnosti v tomto hnutí nacisti zavraždili jejího otce, a pak i po konci té studené. Celý život někomu pomáhala. K srdci si vzala slova Jana Masaryka, který k ní a jejím sestrám promluvil po válce: Nenechat se ukolébat činností známých rodičů, ale pokračovat v ní. S Dagmar Evaldovou mluvil Martin Řezníček, který jí hned v úvodu rozhovoru položil otázku, co by pro ni byl život bez Sokola.
Jan Masaryk nás vyzval k práci, říká dcera odbojáře a členka Sokola. Hnutí dvakrát obnovovala
13 minut
Rozhovor s Dagmar Evaldovou
„Sokol byl něco, kam se chodilo naprosto samozřejmě. Tatínek byl většinou na košickém letním hřišti. Tam nebyla sokolovna, ale bylo tam obrovské letní hřiště s budovou, v které měl taťka jako vzdělavatel župy i jednoty kancelář,“ vzpomíná Dagmar Evaldová na své dětství v Košicích, kde její otec Karel působil u krajského soudu.
Karel Evald byl náruživý sokol, podle paní Dagmar ale ani nebylo třeba, aby svým dětem hodnoty tohoto hnutí vštěpoval. „Myslím, že se ani moc nesnažil, že jsme prostě tak žili,“ říká. „Byla jsem zvyklá, že se u nás o Sokolu hodně mluvilo. Od čtyř let jsem chodila cvičit, moje o tři roky mladší sestřička začala, myslím, chodit ještě dřív. Ale ta byla lepší cvičenka než já.“
Rodina se před válkou přestěhovala do Prahy a poté do Tábora. Otec Karel se zapojil do odboje, kvůli čemuž byl třikrát zatčen. Dvakrát skončil v Terezíně, odkud pokaždé vyvázl, ale po třetím zatčení z října 1942 byl převezen do Berlína, kde byl v září 1943 popraven.
Klíčová poválečná setkání
Dagmar Evaldová se po válce účastnila předvánočního setkání dětí popravených odbojářů, které se konalo v pražském Slovanském domě. Zásadní význam pro ni měla přítomnost ministra zahraničí Jana Masaryka, který přišel shromážděné pozdravit.
„Řekl nám: ‚Vy tady všichni máte táty hrdiny. Já jsem neměl tátu hrdinu, ale myslím, že pro tuhle zem udělal dost, i když za ni nepoložil život. A já vím, jak to svádí k tomu, abyste si mysleli, že tím máte pro tuhle zem všechno vyřízeno. Tak jsem vám chtěl jenom říct, že já taky nemůžu jen říkat, že jsem syn svého táty, a chtěl bych, abyste to vy brali taky tak.‘ A to je odkaz k práci, a ne k slávě,“ vzpomíná paní Dagmar.
Přinejmenším stejně významným pro ni bylo setkání dcer popravených odbojářů s tehdejší první dámou Hanou Benešovou v roce 1947. „Řekla nám, že to s naší zemí vypadá špatně, že mají s panem prezidentem obavy, jak to bude dál. A že se hodně spoléhají na nás, že se jako velké dívky, které si pamatují, jak nás naši otcové vychovávali, budeme podobně snažit vychovávat i svoje děti,“ popisuje paní Dagmar.
Když po pár letech čekala své první dítě, napsala o své naději někdejší první dámě dopis. Do porodnice jí pak přišel od Hany Benešové pozdrav s přáním všeho dobrého. „To jsou takové závazky, které člověka neopustí ani v té devadesátce,“ komentuje to s odstupem téměř sedmi dekád.
Dvakrát u obnovy Sokola
Dagmar Evaldová se podílela na obnově Sokola po druhé světové válce. Během totality pak pracovala mimo jiné jako vychovatelka v Klárově ústavu pro nevidomé děti či v SOS dětských vesničkách.
Těsně před pádem komunismu se seznámila s Marií Provazníkovou, meziválečnou a poválečnou náčelnicí Sokola, která po převzetí moci komunisty emigrovala. Ve Spojených státech pro ni pracovala jako pečovatelka.
Po roce 1989 se Dagmar Evaldová opět podílela na obnově sokolského hnutí, které má podle ní pořád smysl. „Jeden z Tyršových odkazů byl: ‚Rozhlížejte se kolem sebe, co uvidíte dobrého, tak přijměte. Ale chraňte se toho, co by odporovalo tomu hlavnímu – v zdravém těle zdravý duch,‘“ uzavřela.
Celý rozhovor ve videu v úvodu článku.
