Praha – V jeden dubnový čtvrtek zaplnil velký sál pražské městské knihovny profesor Václav Bělohradský s reflexí tématu korupce. Své úvahy prezentuje český filozof a sociolog srozumitelně, v jeho projevu nechybí ironické narážky na stávající poměry, které nejednou donutí posluchače se přinejmenším pousmát. Jeho slova jsou však podnětná a i když si bere za téma stokrát omleté zaklínadlo současné české politiky, patří jeho myšlenky ke zcela jiné dimenzi uvažování o tomto fenoménu.
Při své přednášce se vlastně pokusil vykreslit důležité vlastnosti české společnosti a její politické kultury, mezi které zařadil i sklon ke kýči. Po skončení přednášky se při odchodu ze sálu posluchač neubrání pocitu, že prostřednictvím profesora Bělohradského, ať už s ním souhlasí, nebo ne, mohl v dnešní době tematického klouzání po povrchu nahlédnout hlouběji pod slupku společenského systému v kontextu globální éry.
Podstatou politiky je hledání kompromisu
Profesor Bělohradský si k vykreslení fenoménu korupce načrtl v krátkém úvodu skicu ideového pojetí politiky v Česku. Nejdříve se pokusil posluchačům popsat podstatu politiky v moderním pojetí. Podle jeho slov jde o „hledání kompromisu mezi zastánci rozdílných hodnot v situaci, v níž pluralita těchto hodnot je sama velikou hodnotou…“ Protože jde každé z těchto hodnot o prosazení se na úkor těch jiných, označuje je za ve své podstatě tyranské, a protože je nutné zabránit „občanské válce mezi hodnotami“, je také nutné mezi nimi hledat kompromis. „Právě ono hledání kompromisu v dané historické situaci je podstatou politiky,“ říká profesor Bělohradský a dodává: „Kompromis se najde obyčejně tak, že znepřátelené hodnoty se nakonec ocitnou před tématem, které je donutí uznat, že jsou relativní…“
Podle jeho názoru si český národ na tuto dimenzi politiky ve svých dějinách nikdy nezvykl a právě to považuje za příčinu silného podléhání politickému kýči. „Tato dimenze je v Česku málo legitimní, takže jakmile se zazvoní zvoncem nějakého kýče, okamžitě se generuje konsensus, jako např. Věci veřejné a TOP 09 a boj proti korupci, který dopadl tak, jak musel dopadnout, protože tento konsensus byl naivní stejně jako sám pojem korupce v daném kontextu,“ obrací se k aktuální situaci.
Metafora nebeské partitury
Ještě jednu podstatnou věc načrtne Václav Bělohradský, než se pustí do samotné analýzy korupce. Vypůjčí si v úvodu svého rozvažování citát Vasila Bilaka z rozhovoru pro rakouský deník Der Standard krátce po listopadu 1989, kde Bilak prohlásil, že Beethovenova symfonie zůstává krásná, i když ji interpreti zpackají, tak je to i s komunismem. „Nazvěme tuto metaforu metaforou nebeské partitury. Politika jako nebeská partitura, která je někde na nebesích a my ji tady hudláme a realizujeme. Nejde nám to, je to naše vina, musíme proto vzhlížet znovu a znovu k té partituře a aplikovat ji lépe,“ završuje svůj ironický model Bělohradský a jedním dechem dodává pro rozesmáté publikum, že takového pohledu na politické systémy je třeba se „radikálně zbavit“.
Podle něj se totiž právě slovo korupce obecně vpisuje do zmíněné nebeské partitury. „Korupce je mýtus jednoho slova, který má v sobě onu ideu, že systém nefunguje, protože je zkorumpovaný. A že existuje nějaký pravý nebeský stav systému – kdyby tu nebyli ti zkorumpovaní, tak by to fungovalo,“ popisuje obecný pohled Bělohradský. V jeho pohledu je realita přesně opačná. „Tento systém funguje špatně, když se děje to, co je zákonem dovolené a ne když se děje to zákonem nedovolené.“ Naráží v příkladu třeba na lobbing, který je legální a nikdo ho nezpochybňuje.
Korupce podle Bělohradského funguje jako mýtus, který „svolává lidi v boji proti zlu, ale ve skutečnosti se problém nápravy systému předělal na problém nápravy lidí. Je třeba je vyměnit, lépe střežit, více hlídat a systém bude fungovat. Ale vláda vyměněných lidí se brzy začne podobat vládě lidí předešlých a jinak to být ani nemůže. Problém je rozdíl mezi legálním a nelegálním, který se velmi zkomplikoval v této postmoderní a globální společnosti,“ tvrdí.
Ve své úvaze přisuzuje profesor mýtu protikorupčního boje jeden skrytý předpoklad, který má zakrýt lež o systému: „Bojovat proti korupci znamená udržet od sebe dvě v systému obíhající mince – ekonomickou a politickou. Chyba tohoto předpokladu tkví v tom, že ve skutečnosti už neexistují obě mince v různých sférách. Mince je už pouze jedna a politika a ekonomika jsou její dvě strany, jednou padne ekonomikou navrch, podruhé politikou.“ Jasně z této metafory plyne, že obě sféry jsou natolik provázané, že jedna bez druhé už v globální společnosti neexistuje. Jako příklad uvádí Bělohradský ekonomické oblasti, které již prorostly do státních politik a staly se jejich neoddělitelnou součástí jako třeba energetický nebo naftařský průmysl, biotechnologie apod. „Patos boje proti korupci nám sugeruje, že mezi politickou mocí a kapitálem může být čistý nezkorumpovaný vztah,“ tvrdí Bělohradský.
Problémem není korupce, ale subkultura, ze které vyrůstá
Václav Bělohradský o korupci:
„Korupce znamená, že maximalizuji svůj zisk tím, že vy všichni respektujete pravidla a já jediný jsem získal privilegium díky tomu, že jsem se s někým domluvil a tak podobně.“
Prvním klíčovým okamžikem na cestě ke korupci, jako součásti politické kultury, je rozlišení mezi pravidlem a privilegiem. Privilegiem nazývá Bělohradský to, co zvýhodňuje konkrétnímu člověku jeho současnou situaci. Třeba zvýšení platu státních zaměstnanců proto, aby volili stranu, jejíž politici mzdu zvýšili, je z jejich strany udělením privilegia. Zvýšení mzdy totiž není obecné, ale platí pro vybrané lidi a to právě teď. „Platí, že je vždy snadné získat konsensus nabídkou privilegií spíše, než nabídkou pravidel,“ dodává Bělohradský. Za podstatu korupce pak označuje maximalizaci zisku v situaci, kdy všichni ostatní respektují pravidla, zatímco dotyčný získává privilegium díky tomu, že se s někým domluvil a tak podobně.
„A když stejně tak budou jednat další tři, tak můj zisk se snižuje. Čím více lidí překračuje pravidla a získává privilegia, tím víc se opět snižuje můj užitek. Když už nakonec nikdo nehraje podle pravidel, pak už to není korupce, ale nová významná subkultura. Pak už přestává být problémem korupce, ale začíná být problémem to, jak taková subkultura vznikla,“ dostává se Bělohradský k jednomu z klíčových okamžiků své úvahy.
Problém korupce v Česku a mnoha dalších zemích Evropy považuje právě za problém popsané subkultury, která „korupci legitimizuje“. Specificky v Česku se z historických důvodů utvořila taková subkultura, která vzešla už z minulého režimu, kdy se orientovala na využívání nedokonalostí komunistického systému, což profesor Bělohradský pojmenovává jako programový oportunismus. Když se pak k takové významné subkultuře přidávají ještě sociální sítě, v jejichž rámci se subjekty vzájemně podporují a kryjí při využívání nedokonalostí systému, dostáváme zajímavý obraz korupčního prostředí v Česku.
