Praha – Když se lidé v Československu před 46 lety probouzeli, pod okny se valily tanky – sovětské, ale i polské, bulharské nebo maďarské. Téměř pro všechny to bylo strašlivé překvapení. Ten, kdo by podrobně sledoval dění předchozího dne, by však příliš překvapen nebyl. Že je s Československem jakožto jediným sovětským satelitem bez ruských vojáků na svém území amen, bylo jasné již před jedenáctou večer 20. srpna, kdy se začaly invazní jednotky valit přes hranice – ale nejenom přes ně.
Invaze do Československa v roce 1968: Překvapení, nebo očekávaná věc?
Úterý 20. srpna by byl až do 23. hodiny docela obyčejný den, nebýt řady výjimečných událostí. Ty mohly Čechoslováky připravit na nadcházející okamžiky, ale jenom málokdo se dozvěděl alespoň dostatečnou část z nich – a i tak už bylo pozdě na jakékoli akce. Nešlo pouze o to, že se sovětští, polští, maďarští, bulharští a částečně i východoněmečtí vojáci chystali překročit hranice, někteří totiž už nepozorovaně pronikali do srdce Čech a Moravy.
Jak upozornil Zdeněk Doskočil z Historického ústavu Akademie věd, již od odpoledne přistávaly na letištích v Praze a Brně transportní vojenské antonovy. Ti, kdo jim povolovali přistát, netušili, že se z letounů za několik hodin vyvalí vojenská komanda, která letiště vzápětí ovládnou, a také vojenská technika. Další náznak, co se chystá, přišel z Maďarska. „Z Budapešti byla doručena informace zpravodaje ČTK o tom, že invaze má být zahájena ve 23 hodin – skutečně tomu tak bylo,“ poukázal Zdeněk Doskočil.
GALERIE
videogallery_465527
Dubčeka přemlouvali Brežněv i Kádár, ustoupil až tankům
Vpád armád zemí Varšavské smlouvy do Československa však rozhodně nemohl být překvapivý pro vrcholné československé politiky. Snad neznali datum, ale o tom, že zemi bezprostředně hrozí invaze, slyšeli již několikrát. Nešlo přitom jen o jednání prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexandra Dubčeka s jeho sovětským protějškem Leonidem Brežněvem na přelomu července a srpna 1968. Ještě tři dny před invazí s Dubčekem jednal v Komárně generální tajemník maďarských komunistů János Kádár.
Ten se podobně jako Brežněv pokoušel šéfa československých komunistů přesvědčit, aby zastavil politické reformy. „Byl to poslední pokus řešit československou otázku politickými prostředky,“ zdůraznil Zdeněk Doskočil. Dubček měl podle něj ke Kádárovi pozitivní vztah. Setkání si však vyložil zcela špatně. „Dubček v rozhovorech s Kádárem viděl šanci, jak ovlivnit sovětské vedení skrze něj. Sověti to viděli přesně naopak. Kadár se s Dubčekem sešel, prý Dubčekovi naznačoval, co nastane, když on sám se k ničemu neodhodlá, ale výsledek schůzky byl nijaký,“ shrnul historik. Kádár vzápětí odcestoval do Moskvy, a když své protějšky z dalších čtyř zemí Varšavské smlouvy zpravil o nulovém výsledku, definitivně potvrdili rozhodnutí o invazi.
Leonid Brežněv a Alexandr Dubček
Palácový převrat signatářům dopisu nevyšel
Mimořádně činné potom bylo bezprostředně před vpádem neostalinistické křídlo ve vedení KSČ. Předsednictvo ústředního výboru komunistické strany se sešlo 20. srpna ve dvě odpoledne. Skupina, která byla podepsána pod tzv. zvacím dopisem, se tehdy pokusila získat na svoji stranu dosud neutrální část komunistického vedení. „Tato skupinka chtěla na zasedání vyvolat konflikt, diskusi o současné situaci v Československu doprovázenou snahou o vyvolání bojového hlasování. Přičemž tito lidé kalkulovali s tím, že na svoji stranu získají některé váhající členy předsednictva a potom budou moci oficiálně požádat o pomoc sovětských vojsk a využít legální bázi,“ popsal Zdeněk Doskočil. Signatáři dopisu však neuspěli a v průběhu zasedání invaze začala.
Němci vpadnout nemohli, porušili by Postupimskou dohodu
Kdo vlastně do Československa vpadl? Jak praví cimrmanologové v polemice s pověstmi o Blaníku – země nebyla napadena ze čtyř, ale dokonce z pěti stran. Podle Zdeňka Doskočila by ale bylo možné zůstat i u počtu čtyř agresorů. „Největší význam hrály sovětské jednotky. Bulharské, maďarské i polské jednotky se intervence zúčastnily, u vojsk NDR šlo spíše o symbolickou účast štábních důstojníků,“ popsal. Případný otevřený útok (Východního) Německa na Československo totiž mohl mít nedozírné následky. „Kdyby vojska NDR překročila hranice Československa, tak by zároveň šlo o porušení Postupimské dohody,“ poukázal Zdeněk Doskočil. Východoněmecká účast na invazi tak podle něj byla marginální a spíše formální. Naopak například polští vojáci byli vidět, obsazovali část východních Čech, například Jičín či Trutnov.
Ilustrační foto
V listopadu 1968 se z Československa stáhly armády čtyř zemí, zůstali pouze Sověti, kteří odcestovali až v roce 1991. V létě 1989 se tehdejší představitelé Maďarska a Polska za vpád do Československa omluvili. Totéž později učinily také NDR a Bulharsko. Zatímco však bývalý ruský prezident Boris Jelcin odmítal jakoukoli odpovědnost Ruska s tím, že šlo o čin SSSR, jeho nástupce Vladimir Putin v roce 2006 při návštěvě Prahy přiznal morální odpovědnost Ruska za invazi.
21. srpen