Praha - Nevýrazný úředník komunistické vládní moci, Marián Čalfa. V osmdesátých letech byl vrchním legislativcem ve vládě Lubomíra Štrougala a jako ministr bez portfeje pokračoval i s Ladislavem Adamcem. Právě on v listopadových dnech roku 1989 jako jediný vládní činitel pochopil, že dny KSČ jsou sečteny, a stal se tak jedním z nejvýraznějších politiků na vládní straně barikády. Svým postojem si získal respekt jak veřejnosti, tak i opozice. Proto se přesně před 25 lety mohl stát novým federálním premiérem. Událostem 10. prosince 1989 se věnuje dnešní speciální vydání Hyde Park ČT24.
A tak se v neděli 10. prosince 1989 na Pražském hradě odehrálo paradoxní představení. Tehdejší prezident a jeden z hlavních architektů komunistické normalizace Gustáv Husák jako svůj poslední krok ve funkci jmenoval nový federální kabinet Mariána Čalfy, v němž měla KSČ poprvé od roku 1948 menšinové zastoupení (10:11). Tato „vláda národního porozumění“ dovedla Československo ke svobodným volbám v červnu 1990 a nastartovala první ekonomické reformy. Husák po jmenování kabinetu abdikoval.
Do té doby nepříliš výrazný Čalfa patřil mezi nejmladší a nejméně zkompromitované členy komunistické elity. Důvěru Občanského fóra (OF) a Veřejnosti proti násilí (VPN) zpočátku neměl, ale opozice jej byla ochotna tolerovat s podmínkou, že prvním místopředsedou vlády bude Slovák Ján Čarnogurský.
Marián Čalfa se však postupně stal jedním z nejvýraznějších a do značné míry nejdůležitějších politiků tohoto přelomového období. Pomohla mu i znalost tehdejšího právního sytému a svoji loajalitu novým poměrům v Československu naplno osvědčil při prezidentské volbě v závěru roku 1989. Díky jeho, nepochybně i velmi tvrdé zákulisní politice, parlament plný komunistů jednohlasně zvedl ruku pro Václava Havla.
Po konzultacích s OF a VPN Čalfa navrhl prezidentu Husákovi jmenování „vlády národního porozumění“. Kromě deseti komunistů v ní zasedli dva socialisté, dva lidovci a sedm nestraníků. Do Strakovy akademie tak vkráčeli například první místopředsedové Valtr Komárek (KSČ) a Ján Čarnogurský, místopředseda vlády Vladimír Dlouhý (KSČ) či Jiří Dienstbier (ministr zahraničí) a Václav Klaus (ministr financí). V dalších týdnech někteří členové vlády (Komárek, Dlouhý i Čalfa) ukončili své členství v komunistické straně a stranické poměry ve vládě se pak ještě více vychýlily v neprospěch KSČ. Poté, co jmenoval Čalfovu vládu, Husák v přímém televizním přenosu ohlásil rezignaci.
Čalfova vláda, která prošla za dobu své existence ještě několikrát personální proměnou, za půl roku svého působení schválila strategii radikální hospodářské reformy a dospěla ke společnému harmonogramu ekonomických změn pro nejbližší období. Sám Čalfa zůstal premiérem i po červnových volbách v roce 1990, v nichž už kandidoval za VPN.
„Havel na Hrad.“ Scénář a režie: Marián Čalfa
Před zraky milionů televizních diváků komunistický parlament jednohlasně zvolil prezidentem republiky disidenta a „nepřítele socialistického zřízení“ Václava Havla. Nicméně tomu předcházelo ne zrovna jednoduché zákulisní vyjednávání, kterého se účastnil Marián Čalfa. Přesvědčit komunisty, aby zvolili prezidentem právě Havla, nebylo jednoduché a sám Čalfa připouští, že s poslanci nejednal vždy v rukavičkách: „Byl jsem opravdu hodně brutální. Skutečně. Prostě byli poslanci, kterým se muselo domluvit… Vždyť cítili, že to bude jejich poslední hlasování v parlamentu.“ Nic dalšího k tomu ale nikdy Čalfa neřekl, listopadové události komentovat nechce a rozhovory neposkytuje.
Význam Čalfovy role zdůraznil i bývalý předseda české vlády Petr Pithart. „To byl přeběhlík Marián Čalfa, který tu techniku zařídil. My jsme nemohli dokázat, aby komunistické Federální shromáždění volilo Havla. Čalfa to zařídil. Kdyby tomu tak nebylo, byl patrně tehdy schválen zákon o přímé volbě prezidenta,“ popsal v Interview ČT24.
Husák: Tichý normalizátor i prezident zapomnění
Gustáv Husák, symbol normalizace a strůjce režimu. Muž, který potlačil ideje pražského jara a s jehož jménem se spojovaly nejen politické čistky a represe, ale například i populační opatření ze začátku 70. let. Poslední komunistický prezident měl 14 let ve svých rukou prakticky neomezenou moc ve straně i ve státě.
Ve své kariéře okusil vrcholy i propady: při politických procesech v 50. letech skončil ve vězení, později naopak vystoupal na nejvyšší místa totalitní mocenské hierarchie. „V padesátých letech byl odsouzen v tzv. procesu se slovenskými buržoazními nacionalisty. Dostal deset let vězení, ale nikdy se nepřiznal k vykonstruované vině, nesehrál tu roli figurky, která spolupracuje na svém vlastním zničení. Jeho osud v 50. letech však nezměnil nic na tom, že přesvědčeným komunistou zůstal i nadále,“ vysvětlil historik Oldřich Tůma. A komunistou tak přesvědčeným, že si právě jeho v roce 1968 moskevské vedení vybralo jako představitele návratu k silnému sovětskému vlivu.
Své místo na Pražském hradě opustil předchozí dlouholetý šéf komunistické strany na nátlak veřejnosti po listopadových událostech roku 1989. Husákovým posledním počinem v prezidentském úřadu bylo právě jmenování Čalfovy federální vlády. Za dva měsíce jej komunisté vyloučili ze svých řad. Husák v té době už žil v ústraní v Bratislavě, kde 18. listopadu 1991 ve věku 78 let zemřel. Odešel bez zvláštního zájmu veřejnosti - žádný státní smutek, jeho smrt zaznamenala ČSTK jen krátkou zprávou, podobný prostor dostalo i poslední rozloučení.
