Česko potřebuje pozitivní vize. Na co by se měly soustředit? Kvůli světovým proměnám se mluví o rozdělené společnosti. Je to tak vážné? Nebo je možné ji zase spojit? Co ho na tom láká? V pořadu Interview ČT 24 o tom mluvil textař, podnikatel a antropolog Michal Horáček, který před časem oznámil, že bude usilovat o prezidentský post. „Připouštím, že spojit rozdělenou společnost bude velmi obtížné. Prezident republiky je ale nejvyšší úřad v zemi. Kdo by tedy měl více činit tak obtížné pokusy než prezident?“ říká Michal Horáček.
Kým se vlastně cítíte být?
Já se cítím být především Michalem Horáčkem, protože můj životní příběh je pestrý, dělal jsem toho mnoho a těžko něco upřednostnit. Nejsem podnikatel už dvanáct let, textařem jsem třicet let a chtěl bych jím být dál. Také bych chtěl být básníkem. Chtěl bych zůstat antropologem a sledovat, co je nového v oboru. A ještě mnohým jiným bych chtěl být.
Kým byste chtěl být?
Chtěl bych být tím, kdo vstupuje do veřejného prostoru a jeho hlas jiné lidi inspiruje.
Ještě před tím, než jste se stal tím člověkem, o kterém se mluví jako o možném prezidentském kandidátovi, a než jste o tom začal mluvit i vy sám, tak už tehdy vám řada lidí vyjádřila podporu. Co vás přesvědčilo vážně o tom uvažovat?
Nebyla to nějaká náhlá událost. Už mnoho let jezdím po všech možných končinách Čech, Moravy a Slezska a mluvím tam s lidmi. Zajímá mne, jak lidé žijí, protože takhle je to nezprostředkované. Ti lidé jsou mnohdy zklamaní. Jsou zklamaní zejména z toho, že se necítí být respektovaní. To je to nejdůležitější a antropologie o tom často mluví. My hledáme respekt ostatních lidí, aby náš život byl důstojný. Možná, že ani nezáleží na tom, jaké máme příjmy, ovšem ten respekt potřebujeme.
Mám k tomu takový komentář. Jeden pán z Prahy mi na Facebooku napsal, že tam píšu o nějakých svých představách, ale že mám vyjet třeba někam do Bruntálu… Tam, že mi plivnou do ksichtu. Jenže ono to tak vůbec není. Já tam jezdím a potkávám vstřícné slušné lidi. Jsou někdy zklamaní, ale to neznamená, že by se k hostům nebo k jiným lidem chovali ošklivě.
Je to taková hloupá představa. Mířím k tomu, že společnost je rozdělená, protože jedni si představují, že když pojedete někam, kde jsou zřejmě názoroví oponenti, tak že na vás budou hrubí. Ne, že by se mnou vždy souhlasili, ale jsou milí a chtějí si normálně povídat.
Takže převážně to byli lidé a skutečnost, že cítíte podporu zvenčí, co vás přimělo k tomu rozhodnutí?
Tenhle život vedu poslední léta velmi intenzivně. Každý rok navštívím takových padesát, šedesát měst. Musím ale říct, že je navštěvuji ze zištných důvodů, protože odkud má šansoniér a textař čerpat, pokud ne ze skutečných příběhů, ze skutečných lidí. Píseň První noc v novém bytě není o investičních bankéřích… Je o dvou lidech, kteří ve svém novém bytě mají na stole jen láhev s chvojím. To mi někdo vyprávěl, a proto tam jezdím.
Je vám ta pozornost, která se kolem vás strhla, příjemná?
Já se nechci nějak přeceňovat. Žiji ale v tom veřejném prostoru celkem důrazně. Nejdříve to bylo divné, jen tak se s lidmi potkávat na ulici. Když mne zdravili a oslovovali jménem. Potom jsem si ale zvykl a lhal bych, kdybych říkal, že ta pozornost je mi nepříjemná. Jsem rád, když se na mne někdo usměje.
Čím si myslíte, že byste mohl být téhle zemi přínosný a užitečný?
Ještě to zvažuji. Ještě o tom přemýšlím a budu tedy přemýšlet nahlas. Myslím si, že funkce prezidenta republiky je velice zvláštní. V našem ústavním systému ho totiž vůbec nepotřebujeme. K čemu je dobrý z praktického hlediska? To, že jmenuje členy bankovní rady, že jmenuje profesory a že jede do Bruselu nebo Austrálie? To může dělat premiér nebo někdo pověřený.
My ale prezidenta potřebujeme citově. Potřebujeme ten hlas, tu tvář a toho člověka, o kterém se v ústavě píše, že zastupuje republiku navenek. Musíme si být jistí, že pan prezident nebo paní prezidentka někam přijede a my se na to můžeme spolehnout. Že to tam udělá pro nás dobře.
Prezident má málo pravomocí. Dokonce ani nemá zákonodárnou iniciativu. Ovšem zdá se mi, že se stalo, že prezident ve vztahu k vládě určuje její agendu. A to nějak jinak. Jinak se chová k Rusku, k Číně, k Evropské unii. Jak nás potom mají lidé v cizině vnímat? Jakým hlasem mluví ta Česká republika? To se musí ošetřit, protože to nás strašně poškozuje.
Prezident by měl být na Hradě proto, aby udával takovou trochu poetičtější vizi. Takovou, která přispěje k tomu, aby se nám tady dobře žilo. To znamená, že nerozděluje, že nikoho nikam nevykazuje a nikomu se nevysmívá.
Takže byste mohl být přínosný tím, že byste tohle dokázal naplnit?
Myslím si, že bych to mohl nabídnout. Použil bych slovo povstání. Pod tím si představíme hlavně barikády, kde se střílí a teče krev… Čeština je ale půvabná v tom, že tohle slovo můžeme použít také v jiném smyslu. Třeba, když do sálu vstoupil válečný hrdina a všichni povstali… To je přesně to, co bych chtěl doporučit: abychom uměli spolu povstat, ačkoli máme různé názory. Abychom se nediskvalifikovali, nenadávali si do xenofobů, do sluničkářů, protože to jsou hlouposti, to nás rozděluje.
Měli bychom spolu povstat v tom nejdůležitějším, co tady máme. To je úcta k naší zemi, úcta k pospolitosti, úcta k předkům a k tradicím. Vždyť to sdílíme třeba u hymny. Povstaneme sami všichni, když se hraje a už nikdo neví, kdo je sluníčkář a kdo xenofob.
Na druhou stranu, když vidíte, že společnost zkrátka a dobře rozdělená je, není to přece jen naivní představa, že by se mohlo podařit ji spojit?
Připouštím, že tohle uskutečnit je velmi obtížné. Prezident republiky je ale nejvyšší úřad v zemi. Kdo by tedy měl více činit tak obtížné pokusy než prezident? Rozhodně se o to musíme pokusit. Tím, že jsme takhle rozdělení a vzájemně se diskvalifikujeme, tím se poškozujeme.
Co chtějí islamističtí teroristé? Zabijí nějaké lidi, ale ne proto, aby vyvraždili celou Francii. Oni mezi ty živé chtějí vnést nesváry. To nesmíme dopustit. Vždyť my to tady děláme sami a bez teroru. My se tím oslabujeme. Musíme se posílit, protože máme na víc.
Myslíte si, že přímá volba byla tou správnou volbou?
Byla. Stavěl jsem se za ni. Odmítání přímé volby v našem ústavním systému do jisté míry chápu, ale obtížnější je pro mne chápat to, co mnozí lidé říkají – že to dopadlo špatně. Tak to není, to se prostě jen tenhle jeden člověk takhle chová… Přímá volba je správná, protože ubírá stranám tuto pravomoc a dává ji přímo lidem. Prezident vůbec nemá být stranický politik. Vůbec ne. To je strašný handicap, protože za sebou má tu dlouhou politickou kariéru, všechny ty zápasy, které svedl, všechny ty, které považuje za zrádce a pak se jim mstí… To lidé nechtějí.
Takový člověk ale za sebou může mít také spoustu zkušeností. Je to z principu špatně být politik?
Z principu je pro prezidentskou funkci špatně být vrcholový politik. Lepší je být třeba starostou Lanškrounu, protože ten řeší s lidmi normální život. To by mi vůbec nevadilo, naopak.
Dobře, ale když se potom člověk stane prezidentem, tak je z něj taky politik.
Je z něj speciální, specifický politik, který má naplňovat ducha i literu ústavy. Náš současný prezident problematizuje chod našeho státu. To tak ale nemá být. Má to být právě naopak. Jediné, co by měl dělat dobře a odpovědně, tak říkat: Dobře, vy jste si dámy a pánové zvolili tuto politickou reprezentaci a oni vám dali hodně pěkných slibů. A já jsem tady za vás, abyste to mým prostřednictvím kontrolovali. Takovýto vnitřní oponent. Slušný. Energický. Takový by měl být prezident.
