Posláním Charty 77 neměla být jen ochrana jejích signatářů, o jejichž další osudy se po podpisu protirežimního dokumentu zajímala zahraniční média, v první řadě šlo o provolání humanity. V rozhovoru pro ČT24 to uvedl jeden z prvních signatářů, filozof Jan Sokol.
Česko si připomíná čtyřicet let od vzniku Charty 77, iniciativy, která v lednu 1977 vyzvala ve svém prohlášení komunistický režim k dodržování lidských a občanských práv v normalizačním Československu a následujících dvanáct let platila – optikou vládnoucí moci – za hlavní opoziční skupinu v zemi.
Mezi první signatáře lidskoprávního dokumentu patřil i filozof a matematik Jan Sokol. Současný vysokoškolský pedagog na Fakultě humanitních studií Karlovy univerzity stál i velice blízko vzniku, jeho tchánem byl filozof Jan Patočka, který spolu s předsrpnovým ministrem zahraničí Jiřím Hájkem a dramatikem Václavem Havlem patřil i k prvním třem mluvčím Charty 77.
A jak Sokol uvedl v rozhovoru pro ČT24, právě Patočkova účast byla jedním ze stimulů, které ho k podpisu Charty vedly:
Když se k vám Charta 77 poprvé dostala, jak jste dokument, který jste podepisoval, vnímal?
Něco jsem o něm věděl už před tím a líbilo se mi, že Charta 77 není fanfarónská, ale rozumná věc. Režim to tak samozřejmě nevzal. Nějakou dobu sice váhal, jestli ji má přijmout vstřícně a spíš ji bagatelizovat, ale nakonec (v KSČ) převládli takzvaní jestřábi, kteří z Charty udělali skandál.
Byl jste od počátku pevně přesvědčený, že pod Chartu připojíte svůj podpis, nebo jste o něm váhal? O čem jste přemýšlel?
Samozřejmě jsem o tom přemýšlel. Silný argument pro mě byl, že můj tchán byl jedním z prvních mluvčích, a po zralé úvaze jsem si řekl, že mě za podpis nezavřou a manželka mě také podpořila. Tím to bylo, abych tak řekl, 3:0.
Přesvědčení, že vás tehdejší moc nepošle do vězení, pramenilo z čeho?
Byl jsem přesvědčený, že by to pro ni nebylo snadné, protože dokument byl formulovaný velice opatrně. Navíc jsem pracoval v průmyslovém výzkumu s počítači a softwarem, což bylo tenkrát v módě. Ve Výzkumném ústavu matematických strojů jsme byli na výsluní a nikdo neměl zájem nás zavírat.
„Dodržování lidských práv nestačí“
Jak jste v následujících letech sledoval vývoj Charty a postoje lidí, kteří se kolem tohoto dokumentu sdružovali?
Lidé si dnes představují, že se chartisté někde sešli a že se o dokumentu hlasovalo. Jaktěživo jsme se sejít nemohli, protože by nás (tajní policisté) hned vybrali. Charta 77 se formovala za pochodu a velký kus práce udělal můj tchán, který jí dal obecnější občanský základ, takže nebyla jen věc politická. Opřel ji o koncept lidských práv jako věc obecně humanistickou.
Samozřejmě se našli lidé, kteří si ji představovali jako sebeobranu signatářů, jakousi odborovou organizaci, poněvadž – upřímně řečeno – jako chartisté jsme byli trochu chránění. Vědělo se o nás, a když (příslušníci StB) například někoho z chartistů vyvezli do lesa na Šumavě a tam ho pohodili, dozvěděli se to i lidé ve vysílání cizího rozhlasu. Někteří si proto mysleli, že toto je její pravá funkce.
Nakonec se to vyvrbilo docela rozumně: Charta čas od času vydala dokument k nějakému tématu – někdo ho navrhl, další připravili, mluvčí schválili či neschválili a podepsali se pod něj. Dokumenty byly podepisovány mluvčími, ne jejich autory, ale nebyly anonymní a nedaly se smést pod stůl.
Souzněl jste se všemi dokumenty, které Charta 77 vydala, a se všemi postoji, které zastávala, nebo byly momenty, kdy vám témata, která byla prezentována i vaším jménem, neseděla?
Charta fungovala dlouho, a není možné, aby člověk souhlasil se vším. Nehledě na to, že já jsem se ani nedostal ke všem dokumentům, protože jsem nikdy nebyl mluvčí, ani přední figura Charty. Samozřejmě se našly věci, které se mi líbily i nelíbily – a právě tak jako tchánovi se mi nelíbil koncept odborové organizace, sebeobrany signatářů. Zdálo se mi, že takové pojetí nestačí. A už tenkrát jsem hodně přemýšlel o tom, jestli jsou pro život lidská práva tím nejdůležitějším, tím, na čem stojí všechno ostatní.
Rozumím a souhlasím s tím, že jsou lidská práva něco, na čem se hodně lidí shodne, a to i po celém světě. Že by stačilo vyžadovat jenom dodržování lidských práv, si ale nemyslím – a nemyslel jsem si to ani tenkrát.
Když pominu zmíněnou tendenci, aby se Charta 77 stala odborovou organizací, nesete si s ní nějaké zklamání, ať už lidské nebo tematické?
Jistě tam bylo všelicos, ale člověk to hází za hlavu. Je to dávno. Myslím, že pozitivní výsledek, jak se ukázal po roce 1989, všechno hladce vyvážil.
