Během čtyřiceti let vlády komunistů vycházela v zahraničí řada česky psaných časopisů. Do Československa se ale musely dovážet ilegálně. Některé články přitom cestovaly přes střežené hranice hned dvakrát – zahraniční časopisy totiž vydávaly i příspěvky autorů, kteří do exilu neodešli. Jak složitá byla jejich cesta? Exilové časopisy jsou dalším tématem seriálu Mediální revoluce, který vysílá pořad Newsroom ČT24, tentokrát mimořádně v pondělí ve 21:30.
Exilové časopisy se pašovaly v krabicích od pracího prášku. Hrozilo vězení, vzpomíná Gruntorád
Z Říma přicházely Listy vydávané Jiřím Pelikánem, z Francie zase 150 000 slov Antonína Liehma a Svědectví Pavla Tigrida. V Londýně vznikaly Rozmluvy, v New Yorku třeba Proměny nebo Americké listy. A to zdaleka není vše. „Exilových časopisů bylo velké množství, byly jich desítky,“ vzpomíná signatář Charty 77 a zakladatel knihovny Libri prohibiti Jiří Gruntorád.
Hvížďala: Tigrid měl nos na témata, dělal všechno sám
Mezi nejslavnější tituly řadí právě Svědectví – časopis, který Pavel Tigrid založil v roce 1956 v reakci na potlačení maďarského povstání. Vycházel až do 90. let.
„Svědectví bylo klíčové, protože bylo nejanalytičtější, nejobsáhlejší a soustředilo kolem sebe nejvíc zajímavých lidí, kteří mohli tento hlubší pohled sepsat. A hlavně Pavel Tigrid měl velký nos na témata,“ uvádí novinář Karel Hvížďala, který v roce 1978 emigroval do Německa a tam spolupracoval především se Svobodnou Evropou, ale také právě s Tigridem.
„Pavel Tigrid dělal prakticky vždycky všechno sám. Několikrát se pokusil to někomu předat, ale to se doopravdy nepodařilo – on toho nebyl schopen,“ popisuje Hvížďala, jak časopis vznikal.
Některé úlovky voněly pracím práškem, vzpomíná chartista
Svědectví bylo určeno především čtenářům v Československu, stejně jako většina exilových časopisů. Oficiálně zde ale byly zakázané, a tak se musely přes hranice pašovat. „Oblíbená cesta byly krabice s pracím práškem, ve kterých byly knihy i časopisy ukryty pod tenkou vrstvou prášku. Počátkem 90. let některé úlovky tady v naší knihovně pracím práškem ještě voněly, protože byly nedávno propašované,“ vzpomíná Jiří Gruntorád.
Pašování časopisů přes hranice ale mohlo být riskantní, zvlášť při větším objemu tiskovin. „Víme o případu v roce 1981, kdy tady zachytili celý karavan, který byl naplněný exilovou literaturou. Vážilo to asi tunu. I takovéhle věci se stávaly, ale nebyly příliš časté,“ říká Gruntorád, který sám časopisy šířil.
Za pašování, přechovávání a šíření exilových tiskovin hrozily lidem problémy ve škole nebo v zaměstnání, ale také trestní stíhání. Záleželo na množství, které StB našla. „Pokud to bylo ve velkém množství, kdyby třeba někdo vezl kufr takových časopisů, tak mohl dostat až 10 let vězení,“ přibližuje Gruntorád.
Exilové časopisy vydávaly články z obou stran hranice
Vydavatelé zahraničních časopisů nevydávali jen články exilových autorů, ale také těch, kteří žili v Československu. Cesta takových článků také nebyla jednoduchá, ale podle Jiřího Gruntoráda existovala řada způsobů, jak se daly příspěvky dostat za hranice. „Byly různé diplomatické kanály přes některé ambasády. Buď to vyváželi diplomaté, nebo turisté, kteří se vraceli ze zájezdu. Těch cest byla spousta,“ vysvětluje.
Exilové časopisy nakonec měly význam pro čtenáře na obou stranách hranice. „To, co se tehdy vysílalo v rozhlase a televizi, to byla čistá propaganda. Takže pro exulanty, kteří tyto časopisy kupovali, to bylo spojení s domovem, zatímco pro lidi tady to bylo spojení s živou kulturou,“ říká Jiří Gruntorád.
„Ukazoval se paralelní pohled, který se blížil skutečnosti víc, než v těch médiích, která vycházela tady,“ dodává Hvížďala.
