Generální ředitel musí Českou televizi držet v chodu a zlepšovat vnitřně, a kromě toho čelit tlakům zvenčí. V pořadu Interview ČT24 o tom hovořil stávající šéf ČT Petr Dvořák. Zhodnotil, jak se televize posunula za 12 let, kdy ji řídil – podle jeho slov je na úrovni špičkových veřejnoprávních institucí v západní Evropě.
Dynamická televize, která uspokojí všechny druhy diváků. Končící generální ředitel ČT Dvořák zhodnotil 12 let ve funkci
Petr Dvořák byl hostem v pořadu Interview ČT24 (zdroj: ČT24)
Pane řediteli, až naposledy projdete tím turniketem na Kavčích horách, až si naposledy pípnete tou služební kartičkou generálního ředitele. Tak co bude následovat v těch chvílích, v těch minutách a hodinách poté?
Já nedokážu říct, co se všechno ve mně bude dít. Samozřejmě těch 12 let bylo dlouhých. Nechalo mi v srdci velký otisk. Ta instituce, kterou budu opouštět, je úplně jiná než ta, do které jsem vstupoval v roce 2011. Jsem přesvědčen, že za těch 12 let se velmi významně posunula. Je to nejrespektovanější, nejdůležitější a nejdůvěryhodnější médium České republiky.
A jenom k té konkrétní chvíli, kdy budu odcházet – asi mi to bude trochu líto. Na druhou stranu, už jsem se s tou situací vyrovnal a možná už trochu koukám dopředu a hledám, jak se bude moje cesta vyvíjet dál.
Mě by vlastně zajímalo, která činnost, které chvíle, kteří lidé vám vlastně začnou už to první říjnové pondělí chybět.
Dokázal bych velmi dobře odpovědět, kteří mi chybět nebudou, ale ty jsem potkával jenom jednou měsíčně na radě. Zbytek těch lidí, zaměstnanců, tak ti mi budou chybět všichni. Protože ti mi nabízeli možnost žít v obrovsky pestrém světě, který se každou chvíli nějak proměňuje, a umožňoval mi chvíli se zabývat sportem, chvíli se zabývat zpravodajstvím, chvíli řešit to, jak budou vypadat seriály na příští rok nebo přespříští rok.
Chvíli to, které dokumenty budeme dělat. Jakým výročím se budeme věnovat? Jak bude vypadat rozpočet příštího roku? Kde na to sebereme peníze? Jakým způsobem se dokážeme vyrovnat s řadou situací, které kolem nás jsou, ať už to jsou živelné pohromy anebo to jsou nějaké velké události typu války na Ukrajině.
To všechno je tak pestrá plejáda, která na generálního ředitele dopadá, a dopadá mnohdy na něj vlastně v jednu chvíli, že to je to, co vlastně tu práci dělá hrozně zajímavou, to je to, co mě bavilo.
Já myslím, že jste někde říkal, že to je práce, která silně propojuje obě mozkové hemisféry. To je asi ono, co popisujete.
Tak, a je to to, co mě přesně baví. Protože na jednu stranu tak já mám technické vzdělání, mám za sebou technickou kybernetiku. Myslím si, že dokážu být analytický, že mám systematické myšlení. Na druhou stranu, myslím si, že mám i vlohy pro určitou formu kreativy a že kreativitu dokážu vnímat a dokážu kreativním lidem naslouchat a dokážu jim i rozumět.
A tyhle dvě věci, když se propojují mezi sebou, tak si myslím, že to dává tu schopnost, na základě které jsem těch 12 let zvládal svoji funkci dělat.
Vy už jste to naznačil a zhruba popsal, ale ono to zaslouží podrobnější odpověď. Jakou televizi o víkendu předáte svému nástupci ve srovnání s tím, jakou jste přebíral před 12 lety?
Já jsem přesvědčen, že předám televizi, která má svůj vnitřní respekt. Předám televizi se zaměstnanci, kteří jsou na svoji instituci hrdí. Předám televizi, která si 12 let dokázala udržet respekt a nezávislost. A předám televizi, která se proti té v roce 2011 poměrně významně proměnila.
Proměnila se z hlediska programového. Spustili jsme dva, v jednu chvíli i tři nové kanály. Velmi jsme posílili naši prezenci v regionech. Posílili jsme zpravodajství, které jako jediné vlastně z hlediska hlavní zpravodajské relace rostlo, všechny ostatní komerční stanice v hlavních zpravodajských relacích klesaly.
Opustím televizi, která ve sportu má velmi velké evropské renomé, která významně podporuje kulturu, charitu a podporuje různé kulturní instituce. A opustím televizi, která vlastně má lidi, kteří ví, co chtějí, mají vnitřní energii a dokáží pružně reagovat. Taková ta televize, když jsem v roce 2011 nastupoval, taková nebyla. V roce 2011, když jsem přicházel, tak Česká televize byla druhá třetí na trhu, byla tak trochu ve skrytu. Neměla žádnou velkou ambici a já jsem se snažil, aby ten potenciál, který tady byl a který jsem, myslím si, rychle pochopil, že se dá najít tak, abych ten potenciál dokázal vytěžit. A myslím si, že se to povedlo na víc než sto procent.
A byla neflexibilní televize v roce 2011? Já si říkám, co by tedy asi, z vašeho hlediska, s ní udělal třeba takový covid.
Víte co, já, když jsem přicházel v roce 2011 a začal jsem startovat změny, které jsem popsal v tom svém projektu, který jsem psal v roce 2011 a na základě kterého jsem to výběrové řízení vyhrál, tak jsem slyšel opakovaně dvě věty. Ty dvě věty byly „nejde to“ a „takhle jsme to dělali vždycky.“ A já jsem se snažil tenhle moment nebo tohle chování překonat, napsal jsem seznam zakázaných vět a tyhle dvě měly dvě první linky.
A lidé postupně začínali chápat, že tady ten potenciál je a že my se můžeme chovat rychle, dynamicky, důsledně. A to se třeba prokázalo přesně v těch chvílích, kdy se kolem nás totálně proměnila situace. Ať už to bylo v době živelných pohrom, když přišly povodně, když přišlo tornádo, nebo když přišel covid, kdy jsme najednou museli reagovat na situaci, kterou nikdo neočekával a my jsme dokázali z toho maximum vytěžit.
Dokázali jsme pružně reagovat ve chvíli, kdy začala válka na Ukrajině, ale dokázali jsme pružně reagovat i na různá výročí. Dokázali jsme se věnovat velkým sportovním událostem. To všechno ta televize do sebe navstřebala a umí to a já věřím tomu, že tuhle schopnost si udrží.
Ta širokospektrální nabídka kanálů, kterými Česká televize oslovuje diváky – asi se mnou budete souhlasit – to je jeden z těch klíčových receptů, jak tuto misi naplnit? Není to zároveň recept, který je drahý a který se vlastně obtížně reguluje zpětně? Protože se ukazuje třeba na příkladu ČT3, že když z finančních důvodů to vysílání bylo pozastaveno, no tak ona už si mezitím našla svoje diváky, těm nyní chybí.
Je to tak, že Česká televize podle zákona, podle kterého se chová, má poskytovat univerzální službu. Aby byla schopná v dnešním multimediálním světě poskytovat univerzální službu, musí používat různé distribuční kanály a musí používat různé způsoby, jak oslovovat různé divácké skupiny. A já když jsem vlastně společně s našimi lidmi tu nabídku stavěl, tak jsem se přesně snažil o to, abychom dokázali různé skupiny oslovit co možná nejvíc cíleně.
Takže samozřejmě ČT jednička jako univerzální kanál, který měl oslavovat vlastně celou rodinu, fungoval dobře. Dvojka byla pro vzdělanější lidi, pro lidi, kteří hledali nějaký větší zážitek z hlediska dokumentů, anebo i z hlediska jakýchkoliv zahraničních filmů.
No a pak tady byly specializované kanály zpravodajství, čtyřiadvacítka, která má velmi dobrý výkon i z hlediska evropského porovnání, ČT Sport, o kterém jsem už mluvil. Rodiny s dětmi a děti samotné jsme začali oslovovat Déčkem a dneska vlastně ČT:D tvoří součást většiny rodin s malými dětmi.
ČT Art přinesl kulturu do normálních vysílacích časů pro lidi, kteří kulturou žijí a kteří občas kulturu sledují i živě. Ale když nemají možnost ji sledovat živě, tak ji rádi vidí na televizi v čase, kdy ta kultura se opravdu reálně děje.
No a k tomu se nám ještě v rámci covidu podařilo vytvořit kanál, který těžil z toho dědictví, které tady Česká televize má a který bez jakékoliv ideologizace přinášel ty nejlepší věci z archivu ČT. A kde vlastně se paradoxně ukázalo, že takovýhle kanál může být zajímavý nejenom pro tu starší ohroženou seniorskou generaci v covidu, ale kdy ten kanál fungoval i pro mladší generace, kdy jsme dostávali řadu námětů, dopisů, mailů od lidí, kterým bylo 35, 45, kteří říkali, že najednou se dostávají k něčemu, co vlastně vůbec netušili, že je možné na obrazovce vidět.
Takže tenhle koncept fungoval a já musím říct, že ho máme ověřený i z Evropy. Protože když jsem se o konceptu těchto kanálů bavil v rámci Evropské vysilatelské unie, jejímž jsme členem, tak vlastně jsme sloužili trochu jako vzor toho, jakým způsobem by měla vypadat multikanálová nabídka veřejnoprávní instituce typu České televize.
A když jste popsal ten posun, který vykonala Česká televize za těch 12 let, proč rada České televize nestála o to, abyste vy pokračoval v naplňování těchto vizí? Předpokládám, že vy jste asi nečekal, že v té volbě neuspějete.
Tak tohle je spíš otázka na radu České televize než na mě.
Ale jestli máte pro to nějakou teorii nějaké vysvětlení?
Já když jsem si plánoval, a když jsem vůbec zvažoval, jestli půjdu ještě do toho třetího mandátu, tak samozřejmě roli hrálo na jedné straně, ta doba toho mého případného fungování v České televizi, 18 let, je dlouhá doba. Na druhou stranu jsem si říkal, jestli budu vůbec schopen v tom třetím mandátu České televizi dát ještě něco nového, přinést nějaké impulzy, nějakou novou energii.
A řekl jsem si, že určitě v sobě ještě tu chuť nacházím, že tak, jak se mediální krajina průběžně mění, tak těch změn, výzev, toho, co před Českou televizí stojí, je ještě hodně. A já jsem si říkal, že s tou zkušeností, kterou mám, jsem schopen České televizi ještě něco nabídnout.
Měli jsme za sebou výborných 12 let, Česká televize za posledních 12 let byla sedmkrát nejsledovanější televizní skupinou, z toho v loňském roce to bylo popáté po sobě a myslím si, že letošní rok to nebude jinak.
Měli jsme stabilizovanou finanční situaci. Myslím si, že programově jsme se dokázali vymezit vedle komerčních televizí, nijak jsme si významně nekonkurovali, a to všechno jsem očekával, že bude přiloženo na pozitivní misku vah.
Zároveň jsem ale věděl, že s radou, která teď Českou televizi kontroluje, nemám úplně dobrý vztah, protože část té rady byla zvolena v době, kdy dřívější koaliční vláda hledala členy do rady ne podle kritéria toho, že byli kompetentní v médiích, že znali, jakým způsobem vypadá situace v médiích, nebo že by dokázali té instituci prospět. Ale spíš hledali někoho, kdo bude proti Petru Dvořákovi. A tahle situace, bohužel pro mě, zřejmě asi z hlediska rozhodování té rady převládla.
Na otázku Českého rozhlasu, co bude pro vašeho nástupce nejtěžší, jste odpověděl: nejtěžší bude pochopit, co to je veřejná služba v celém jejím rozsahu. Tak co všechno do tohoto spektra spadá? Pochopitelně se neptám na ty příjemné stránky té práce, ale na ty možná nejnepříjemnější.
Já si myslím, že kdybychom teď měli jmenovat všechno, co do veřejné služby patří, tak jednak na to nemáme ani dostatečně dlouhou stopáž, a vedle toho ono neexistuje jednotná definice, protože ten koncept a rozsah a zaměření veřejné služby se proměňuje podle toho, jak se kolem vás proměňuje společnost, jakým způsobem se proměňuje situace, ve které ta televize veřejné služby funguje.
Jiná veřejná služba se poskytuje v době pandemie, jiná veřejná služba se poskytuje v době klidu, jiná veřejná služba se poskytuje v době vysoké inflace. Je přesně na vážení managementu, aby dokázal kombinovat všechny nástroje, které má k dispozici. Aby dokázal tu veřejnou službu v maximální míře, za těch prostředků, které má k dispozici, poskytovat lidem.
A já jsem přesvědčen, že i přesto, že vlastně od roku 2008 nebyl zvednut televizní poplatek a my jsme to dělali vlastně pořád za stejný objem peněz, který v reálné hodnotě postupně klesal, tak, že se nám podařilo těch 12 let tu veřejnou službu dodávat našim divákům v takovém rozsahu a v takové kvalitě, jakou ji většinově očekávali.
Já jsem vlastně cílil tou otázkou i k tomu, co je kamenem úrazu funkce generálního ředitele České televize. A co podle vás vašeho nástupce nepříjemně překvapí, až do této pozice nastoupí?
Tak kamenem úrazu té funkce je to, že vy jste na kopci, na kterém velmi fouká a na kterém ve spoustě případů jste velmi sám, a kdy musíte umět mnohdy dělat nepopulární opatření, která se vždycky někoho můžou negativně dotknout. Ať už je to o tom, že vyberete dokument jednoho tvůrce a ten druhý tvůrce už jako nemá schválený svůj projekt. Přes to, že dostáváte negativní reakce ze strany politiků, kterých se třeba může dotknout vysílání České televize, protože zřejmě oprávněně reaguje někde negativně na to, co se v politice děje. Až přes to, že občas vám vyčítají zaměstnanci, že o ně nepečujete dostatečně dobře. A my jsme se vždycky snažili všechny tyhle věci mezi sebou balancovat.
Jsem přesvědčen, že vůči tvůrcům jsme Českou televizi maximálně otevřeli a že jsme byli mnohem vstřícnější ke všem námětům, které k nám od tvůrců chodily. Vůči politice jsem přesvědčen, že se nám dařilo držet nezávislost, ale současně s tím, že v 99 procentech jsme dokázali být vyvážení, objektivní, nezávislí.
A co se týče zaměstnanců, pro zaměstnance jsme se snažili dělat vždycky to nejlepší z toho, co jsme měli k dispozici. Hledali jsme cesty, jak držet trochu krok s nárůstem například průměrné mzdy v České republice, a bylo to takové žonglování spoustou míčků. A to nejtěžší bylo, aby vám ani jeden z nich nikdy nespadnul na zem.
Ještě do většího detailu – vy jste také řekl: „můj nástupce se bude muset obrnit proti různým požadavkům, ať už ze strany vlivových organizací, politiků nebo radních.“ Mě samozřejmě nejvíce zajímají ty poslední dvě kategorie. A to jakými kanály? Jakým způsobem tyto požadavky a možná tlaky přicházejí na generálního ředitele?
Těch způsobů je spousta, od toho, že s lidmi, které jste jmenoval, se někde potkáte a mluvíte s nimi osobně. Přes to, že vám chodí různé mailové stížnosti. Až do té situace, že občas i někdo zvedne telefon a zavolá. Ale já jsem přesvědčen, že tohle je přesně ta role generálního ředitele, který by měl umět organizaci typu České televize odstínit od těchto tlaků.
Na druhou stranu, myslím si, že v některých z těch stížností, telefonátů, nepříjemných debat je možné najít zrnko pravdy a je možné najít nějakou zpětnou vazbu. Takže já jsem se vždycky snažil se těmto i třeba nepříjemným debatám nevyhýbat. Zároveň jsem ale jim nepodléhal a snažil jsem se vždy si to porovnávat v sobě proti tomu, jakým způsobem jsem věděl, že Česká televize se musí navenek chovat.
A to, že občas za těch 12 let se povedla udělat nějaká chyba – to je lidské. Důležité je, aby ta chyba se neopakovala a aby v momentě, kdy na chybu přijdete, tak abyste dokázal nastavit ten systém tak, aby dokázal se příště těch chyb vyvarovat.
Mě zaujala i slova Zdeňka Šámala, končícího ředitele zpravodajství, který před týdnem v tomto formátu řekl, že v posledních letech mu ty telefony od politiků nezvonily. Ale předpokládám, že vám tedy zvonily, že vy jste byl ten, kdo odstiňoval tenhle vliv na zpravodajství.
Zase nepřehánějme to tak, že já bych nedělal nic jiného, než že bych zvedal telefonáty některých nespokojených diváků, politiky nevyjímaje. Je to tak, že ano, měl jsem řadu debat o tom, jakým způsobem Česká televize specificky v oblasti zpravodajství poskytuje svoji službu. Ale nemyslím si, že by to mělo jakýkoliv vliv právě na funkci a chování našeho zpravodajství.
Když se podíváme na průzkum společnosti Kantar z loňského roku, tam se Česká televize jako důvěryhodná instituce jeví 73 procentům respondentů. ČT24, kde právě teď sedíme, si získala důvěru 81 procent respondentů. Co s tou zbývající zhruba pětinou? Váš nástupce naznačuje, že se o ni Česká televize má zajímat, že má přemýšlet, jak ji oslovit.
To číslo je vysoké nejenom na české úrovni, ale ono je vysoké i na evropské úrovni. My jsme na takové úrovni důvěryhodnosti, jako jsou významné veřejné televize na západ od nás, ať už je to BBC, francouzská televize nebo německá veřejnoprávní televize. To znamená ta důvěra, ta důvěra je vysoká a není jednoduché ji udržet.
Navíc, v porovnání proti komerčním televizím, je to číslo několikanásobné, takže to je důležité zmínit. A k tomu, jestli Česká televize dokáže vyhovět všem – já jsem přesvědčen, že vždycky, a o tom svědčí moje technické zázemí, vždycky funguje Gaussova křivka. To znamená, je to tak, že platí, že na Gaussově křivce 20 procent lidí Českou televizi zcela bezmezně miluje. Přibližně 60 procent těch lidí ji vnímá pozitivně nebo mírně pozitivně, nebo mírně negativně. A 20 procent jí bude vždy – z pohledu svého založení, z pohledu své politické preference, z pohledu i toho, v jaké skupině a bublině oni žijí – ji bude vždycky nenávidět.
Co je ale důležité, že i tihle lidé, kteří říkají, že Českou televizi nesledují tak tihle lidé si na to Českou televizi přepnou ve chvíli, kdy proběhne Moravou tornádo, anebo kdy začne válka na Ukrajině.
Vy jste zmiňoval ty chyby, které se možná staly, které by se podle vás neměly opakovat. Pravda, když si dovolím osobní vsuvku, že z té židle, ve které sedíte, mi hned několik politiků už vmetlo „vy nás poškozujete svým vysíláním a přitom byste si měli zamést před svým prahem“. Nejčastěji zmiňovali kauzu Marka Wollnera a údajného bossingu a drsné atmosféry v kolektivu investigativní redakce České televize. Vnímáte tam nějakou systémovou chybu, která se stát neměla?
Pro mě ta situace byla velmi nepříjemná a myslím si, že ve chvíli, kdy se dostala na veřejnost, tak vrhla špatné světlo na celou Českou televizi a je nepříjemné, že se něco takového stalo. Já za sebe jako generální ředitel asi nemohu být úplně všude na každém pracovišti a prohlížet problémy, které by mohly vzniknout.
Na druhou stranu v momentě, kdy se ta informace ke mně dostala, tak jsem okamžitě zareagoval. Vytvořil jsem na to komisi, která vyslechla zúčastněné lidi na anonymní bázi. Potom k tomu sepsala zprávu. My jsme na základě té zprávy konstatovali, že nedošlo k žádnému kriminálnímu jednání.
Na druhou stranu ale, že je potřeba udělat určité úpravy, aby se lidé cítili na pracovišti bezpečně, aby nedocházelo k žádné diskriminaci. A přijali jsme řadu opatření, která dnes fungují a myslím si, že jsme se posunuli dál.
Co mě mrzí je, že vlastně pokud něco takového by se mělo dít, že ti lidé nenašli v sobě odvahu a nešli dostatečně vysoko a nepřišli s tou zprávou dřív.
Představoval byste si, že by šli třeba osobně přímo za vámi?
Dovedu si to klidně představit. Já jsem v době, kdy jsem řešil jiné problémy tohohle typu v jiných částech televize, jsem s těmi lidmi osobně mluvil. Navíc, měl jsem nastavený pravidelný systém setkání s našimi zaměstnanci, kde jsem se potkával se zaměstnanci na té nejnižší úrovni bez jejich nadřízených, aby oni měli možnost řešit tyhle věci.
Já jsem se nikdy nesnažil vyvozovat z toho nějaké konkrétní závěry nebo konkrétní postihy, ale vždycky jsem se snažil v momentě, kdy jsem o podobných problémech slyšel, hledat systémové změny, které by zabránily tomu, aby se třeba některé problematické jevy v České televizi objevovaly.
V řadě jiných oblastí se mi to dařilo, ve zpravodajství, bohužel, se to ke mně dostalo až takhle pozdě. Ale jsem přesvědčen, že jsme zareagovali rychle a zareagovali jsme správně a myslím si, že už se to do budoucna opakovat rozhodně nebude.
Co bude s Českou televizí, pokud se nepodaří prosadit valorizaci koncesionářského poplatku?
Myslím, že nastane situace, před kterou jsem varoval už před rokem a půl. To znamená, že Česká televize sice dál bude poskytovat svoji veřejnou službu, dokáže poskytovat veřejnou službu, která bude adekvátní tomu, jak ji popisuje zákon i za menší objem financí. Problém ale bude, že bude muset omezit svoji vlastní tvorbu, a to ve všech aspektech.
To znamená, že bude muset spíš hledat některé akviziční formáty, nakupovat pořady ze zahraničí, a tím vlastně tu veřejnou službu, na kterou jsou diváci v České republice zvyklí, bude muset kvalitativně snížit. A zároveň bude muset některé oblasti, ve kterých je úspěšná, omezit.
Pokud dojde k tomu, že ta změna toho financování nenastane v horizontu dvou tří let, pak už to nebude jenom o tom, že se bude škrtat v jednotlivých oblastech a bude méně dokumentů méně dramatické tvorby, méně mezinárodních utkání na sportovním kanále a nebo méně výjezdů do zahraničí, méně zahraničních zpravodajů, ale bude možná potřeba potom i rušit některé z kanálů České televize. Nerad bych, aby tahle situace nastala a doufám, že se takové situace nedožiju.
Má ta tvorba České televize, o které mluvíte, být ambicióznější, pestřejší, nehrát tolik na jistotu, jak říká mimo jiné váš nástupce Jan Souček, který mluví třeba o rutinních detektivkách.
My jsme se od roku 2011 vlastně snažili hledat nové cesty a snažili jsme se vlastně hledat v lidech ambici a myslím si, že jsme tu ambici lidem dali. To, že možná v posledních letech jsme byli trochu obezřetnější z hlediska experimentu, bylo i to, že jsme byli v situaci, kdy nám pomalu docházely finance a kdy jsme byli v situaci, kdy jsme museli velmi dobře vážit, jaký typ pořadu budeme dělat. Ale že by nám chyběla ambice, tak to jsem přesvědčen, že za těch 12 let se nikdy nestalo.
A chybí České televizi odvaha k opravdu ostré satiře? Kdyby za vámi dnes přišli pánové Čtvrtníček s Vávrou a chtěli by prosadit Českou sodu, co byste jim řekl?
Já jsem teď byl v Brně na festivalu televizních seriálů, kde mi pouštěli zpětně dva seriály, které si myslím, že tuhle roli plnily velmi dobře, ať už to bylo Kosmo, které jsme vysílali v roce 2016. Nebo ať už to byl Most, který byl fenoménem v roce 2019. A myslím si, že tohle jsou přesně věci, které Česká televize má dělat a na které by do budoucna měla umět najít peníze. I přesto, že jde trochu o minoritní žánr.
Když přijdou pánové Čtvrtníček s Vávrou se skvělým projektem, který bude mít prvky satiry a bude to dávat smysl. Bude to adekvátní současné době, která je jiná, než když se vysílala Česká soda, tak já si myslím, že jim naši programoví lidi utrhnou ruce.
Jak odpovídáte, nebo sám sobě odpovídáte na tu v mnoha variantách pokládanou otázku, proč já bych měl platit koncesionářský poplatek, když nejsem konzumentem pořadů České televize?
Je to přesně to, co jsem tady popsal. Česká televize vytváří programy pro spoustu různých diváckých skupin, a ten poplatek je vlastně platba za možnost sledovat ten pořad ve chvíli, kdy se něco děje. I lidé, kteří třeba prioritně sledují zpravodajství komerčních televizí, ve chvíli, kdy se něco děje, přepínají na Českou televizi. Jednoznačně to víme, máme k tomu výzkumy.
Stejně tak lidé, kteří třeba běžně v průběhu celého roku sledují zábavné pořady na komerčních televizích, přepínají na Českou televizi v momentě, kdy začne vysílat StarDance. Protože to je formát, který oslovuje celou rodinu.
Ve chvíli, kdy například lidé, kteří sledují komerční kanály a sledují spíše zahraniční fotbalové ligy, tak ve chvíli, kdy sportovní kanál České televize bude vysílat finále mistrovství světa v hokeji a bude tam hrát český tým, tak tihle lidé na Českou televizi přepnou a za to platí ten poplatek.
Ten poplatek není vysoký. Dnes, když ho přepočteme na domácnost, tak vychází přibližně 4,50 denně, takže při představě, že domácnost má průměrně 4 lidi. Já jsem přesvědčen, že za korunu denně tahle služba má svoji hodnotu.
Když dovolíte otázku osobní, která mě zajímá vlastně celá léta, co vy jako vystudovaný kybernetik – jak se vám funguje s tou partou, která přece jen doprovází mediální fungování, s tou partou rozevlátých intelektuálů, kumštýřů a tak dále.
Tak mně se s nimi funguje skvěle právě proto, že si myslím, že částečně v sobě určité prvky, které oni mají, ať už exhibicionismu nebo vlastně lásky ke kultuře, lásky k tomu, co se kolem nás děje, tak že mám. Takže pro mě to byl skoro dárek, že jsem nemusel trávit čas jenom s těmi, kdo jsou čistí analytici.
Já dřív, když jsem pracoval ve financích, tak mě to také bavilo, ne že ne. Ale tahle práce s tím, že kolem sebe máte kreativní lidi, kreativní lidi ve smyslu kultury, ve smyslu umění, ve smyslu televize, tak ta je hrozně občerstvující.
Tím spíš se musím zeptat. Mluvili jsme o tom okamžiku až projdete možná naposledy tím turniketem na Kavčích horách. Bude to doopravdy naposledy, uzavíráte sám v sobě kapitolu jménem České televize, nebo si dokážete představit nějaký návrat do nějaké role v České televizi?
Tak já si dovedu představit jednoduchý návrat do role v České televizi. V momentě, kdy odejdu na konci září a v listopadu mi zazvoní telefon a někdo mi řekne, pojďte nám okomentovat, jak vypadá jarní schéma České televize na rok 2025. Já rád přijdu a stejně tak jako dneska s vámi tady o tom budu diskutovat.
Ale bude to pouze komentátorská role. Pracovní nasazení ve službách České televize, to v tuhle chvíli pro vás není budoucnost, kterou byste si dokázal představit?
Tak ono z té nejvyšší židle se potom špatně hledá ta pozice někde níž. Nikdy neříkej nikdy, je moje heslo, které používám celý život. Ale vidím to velmi nepravděpodobně.