Ke každému zvonu, pokud ho moderně nepohání elektřina, náleží zvoník. Možná nejmladší z nich působí od října v Plzni, v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Brunovi Bezděkovi bylo na podzim dvanáct let. Láska ke zvonům ho provází od útlého dětství. Loni si dokonce nechal ulít svůj vlastní.
Celý příběh začal na noci kostelů, kdy Bruno na podlaze spatřil odložený zvon. „Začalo mě zajímat, proč se zvon nepoužívá. Po prázdninách mě to začalo lákat a zjistil jsem, že je ten zvon už ve věži a že na něj nikdo nezvoní,“ uvádí zvoník.
Bruno s maminkou přišel po jedné mši za místním farářem Pavlem Petrášovským. Oznámil mu, že by chtěl zvonit. „My jsme zrovna měli farní kafe, tak tam vystřihl asi čtvrthodinovou přednášku o zvonech. Věděl o nich úplně všechno,“ vzpomíná kněz.
Zvony v plzeňském kostele Nanebevzetí Panny Marie díky Brunovi pravidelně bijí poprvé od druhé světové války, kdy je nacisti zrekvírovali. Protože mladý zvoník z kostela většinou odchází poslední, musí zhasnout a zamknout. Od faráře proto dostal klíče.
Tahat za lano začíná už deset vteřin před šestou. Zvon se musí nejdřív rozhoupat. V chrámu v centru Plzně zvoní každý den. Nejčastěji po dobu tří minut. O svátcích je zvonění pětiminutové.
Pro dvanáctiletého chlapce je to dřina. Přesto tvrdí, že příliš netrénuje. „Většinou si jen na začátku připravím ruce o provaz,“ vysvětluje. Rozeznívá především zvon svaté Anny, který byl vyroben v devadesátých letech a původně visel v plzeňské katedrále.
„Zvon už je třikrát pootočený. Tady vlastně tlouklo původně, pak tlouklo srdce sem, teď tluče vlastně do tohoto bim a do tohoto bam místa,“ ukazuje vnitřní část zvonu, která se nazývá ústa. „Zvuk je to krásný, ladění teda nevím přesně. Tipuji si, že je to H1.“
Začínal s plechovými miskami
Bruna provází vášeň ke zvonění od kočárku. „Když byl malinký, tak jak bily hodiny nebo zvony, museli jsme zastavit a čekat, až dozvoní. Když začal být zručnější, našel doma jakékoliv plechové misky, které provrtal. Udělal z nich zvony,“ vypráví jeho matka Dita Bezděková.
Postupně si ve své domácí dílně vytvořil celou zvonici se závěsem a stojánkem. Nakonec upravil i historický hmoždíř. „A co zjistil? Zjistil, že má samozřejmě lepší zvuk,“ směje se Bezděková.
Minulý rok si dokonce nechal ulít vlastní zvon. Váží jedenáct kilogramů. Nad jeho patronem a jménem se dlouho rozmýšlel. Nakonec vybral Jana Evangelistu. „Janovo evangelium je až nadnášející, proto má (jako atribut) orla, který lítá nejvýš ze všech ptáků,“ zdůvodňuje symboliku na takzvaném krku zvonku Bruno.
Také Jan Evangelista bude brzy znít v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Využívat ho budou při mimořádných událostech. „Člověka to potěší u srdce, když slyší ten zvon, a pak si vzpomene, že je jeho,“ raduje se nejmladší zvoník.
