Není to přelom nebo zvrat, spíš ulehčení, komentoval před 25 lety tehdejší předseda české vlády Václav Klaus hlasování Federálního shromáždění. Jenže přelom to tehdy byl – 25. listopadu 1992 poslanci rozhodli, že Češi a Slováci se od Nového roku vydají každý svou cestou.
Československo, to nebyl pro Slováky „jejich“ stát, jen unie. Rozdělení prošlo před 25 lety těsně
60 minut
Jan Stráský byl u rozdělení Československa
Hlasování o rozpadu Československa bylo těsné. „Každých pět minut jsem měl jiný názor na to, jak to dopadne,“ komentoval krátce po hlasování atmosféru ve Federálním shromáždění tehdejší předseda federální vlády Jan Stráský.
Pro rozdělení Československa se vyjádřilo 92 poslanců, jen o dva více, než bylo při účasti celkem 144 zákonodárců potřeba. Pouze jeden hlas navíc dali při stejné účasti českých a slovenských poslanců dohromady právě Slováci. Bylo 25. listopadu 13 hodin a 21 minut.
Dnes je nám dáváno za vinu rozdělení státu. Já to ale vidím jako východisko z konkrétní situace. Poprvé získáváme možnost rozhodovat sami za sebe a zodpodvědnost za to, jak se rozhodneme.
A zatímco Stráský řekl o hlasování, že to „není důvod k smutku,“ český premiér Václav Klaus, který rozdělení Československa spolu se svým slovenským protějškem Vladimírem Mečiarem inicioval, cítil úlevu. „Já myslím, že nejvhodnější slovo je ulehčení. Znamená to rozmotání jednoho uzlu. Že by to byl přelom, zvrat, který by mávnutím kouzelného proutku vyřešil problémy, to není,“ uvedl Klaus.
Přestože 25. listopadu už bylo jasné, že Československo skončí s poslední minutou téhož roku, o měsíc dřív by na to ještě nevsadil ani Stráský. „Nikdo mi neřekl, jak dlouho povedu překlenovací vládu. Bylo to obtížné. Že si Češi a Slováci nerozumí, to mi bylo jasné teprve po volbách,“ vzpomíná dnes na pětadvacet let staré události Stráský.
Napětí rostlo, stát by se nejspíš rozpadl i bez listopadového hlasování
Napětí mezi Čechy a Slováky bylo podle historika Jana Rychlíka z Ústavu českých dějiny Univerzity Karlovy cítit nejpozději od roku 1969, kdy se stát změnil na federaci. „Žádný národ se nespokojí jenom s federací, každý chce mít svůj vlastní stát. Zatímco Češi se už v roce 1918 ztotožnili s Československem jako se svým národním státem, na Slovensku to vždy vnímali jako unii dvou národních států,“ upozornil historik.
To se odrazilo i v tom, jak rozdílně Češi a Slováci přistupovali k Federálnímu shromáždění. Zatímco pro Čechy byl „federál“ prestižní, Slováci si své „větší váhy“ šetřili pro Slovenskou národní radu a do Prahy vysílali méně zkušené politiky.
Výroky Václava Klause a Vladimíra Mečiara k rozpadu Československa
Že Československo tu není navždy, zaznělo například už v roce 1988 na slovenské debatě k výročí vzniku Československa a federace. „Reformní komunisté jasně řekli, že slovenská státnost ještě není dobudována a že tu Československo není na věky věků. Tohle se ale definitivně mohlo projevit až po pádu totality,“ připomněl historik Rychlík s tím, že jako první se pnutí ukázalo v tzv. pomlčkové válce. Slováci tak vycházeli ze zkušenosti s fungováním Rakouska-Uherska, což podle Rychlíka chtěli přetavit ve volnou unii Česka a Slovenska. „Tomu ale Češi nerozuměli,“ doplnil historik.
Nakonec se politici dohodli, že otázku Československa přenechají vládě, která měla vzejít z voleb v červnu 1992. V nich kandidoval Vladimír Mečiar a jeho Hnutí za demokratické Slovensko s návrhem na československou konfederaci s dvojí mezinárodní suverenitou. „Mně kdyby student na zkoušce řekl, že mezinárodní právo je možné s právní suverenitou obou složek, tak bych se ho zeptal, zda se nepřeřekl, a pak bych ho musel vyhodit,“ zhodnotil absurditu Mečiarova návrhu bývalý předseda vlády Petr Pithart.
Také Václav Klaus čekal, že Mečiar od požadavku suverenity po volbách odstoupí. „A když se ukázalo, že to myslí Mečiar vážně, tak Klaus změnil názor a od té doby říkal, že bude buď federace, nebo že je potřeba Československo rozdělit,“ vysvětlil Rychlík. Dohoda vznikla už několik dní po volbách, k definitivnímu rozhodnutí došli Klaus a Mečiar v srpnu 1992 v brněnské Vile Tugendhat.
obrázek
K rozpadu Československa by došlo tak jako tak, domnívá se tehdejší slovenský premiér Ján Čarnogurský. „Viděl jsem Slovensko jako v krajním případě samostatného člena Evropské unie. My jsme v Křesťanskodemokratickém hnutí žádali, aby k rozdělení republiky došlo až po vyčerpání všech ústavních nástrojů včetně referenda. To neprošlo, i když si myslím, že by to vylepšilo obraz Slovenska na mezinárodní úrovni jako státu, který vznikl podle ústavních i mezinárodních zvyklostí,“ uvedl Čarnogurský.
Jeho strana proto 25. listopadu hlasovala proti rozdělení státu. „Dříve nebo později by k rozdělení stejně došlo. Už při debatě o státním rozpočtu se ukázaly rozdílné názory české a slovenské strany a ty se stále více vzdalovaly,“ připomněl.
„Separační tendence stále rostly,“ potvrdil dojmy z tehdejší atmosféry i bývalý poslanec Michael Kocáb. Také on chtěl vyvolat referendum a spolu s Pavlem Tigridem tehdy nasbíral 2,5 milionu podpisů pod petici, která politiky vyzývala k vypsání všelidového hlasování. „Měli jsme pocit, že dělení státu je pro naši novou politickou reprezentaci příliš velké sousto,“ vysvětlil své tehdejší motivace Kocáb. Referendum ale poslanci nepodpořili a o rozpuštění státu rozhodli sami.
Hlasování o rozdělení Československa (25.11.1992)
Z „federálu“ je dnes kulturní památka
„Těžké váhy“ české politiky z Federálního shromáždění se po historickém hlasování z 25. listopadu ocitly bez přístřeší. Ústava sice počítala se zřízením druhé komory, první senátní volby se ale konaly až v roce 1996. Plán na „překlopení“ federálních poslanců na senátory nevyšel. „Podle mě to byla chyba,“ míní poslanec Marek Benda, který jako politický nováček zasedal v méně prestižní České národní radě, zatímco jeho otec zasedal ve Federálním shromáždění.
Z budovy architekta Karla Pragera, kde se rozhodlo o rozdělení Československa do pěti týdnů a dvou dnů, je dnes kulturní památka spravovaná Národním muzeem a Češi a Slováci k sobě mají nadále blízko. „Důležité je, že jsme společně členy Severoatlantické aliance a Evropské unie. Naše vztahy jsou perfektní a nic lepšího si nemůžeme přát,“ dodal historik Rychlík.
Budova Federálního shromáždění, Praha 1. Autoři: Karel Prager, Jiří Kadeřábek, Jiří Albrecht v letech 1967–1974. Architekt Karel Prager realizoval na této stavbě svou myšlenku města nad městem. Vytvořil mohutnou nástavbu nad původní budovou peněžní burzy z první republiky. Celý objem nástavby je nesen čtyřmi subtilními sloupy, na fasádě je přiznán gigantický konstrukční prvek (Vierendeelův nosník).
