Záříjové kázání kněze Petra Piťhy, ve kterém mimo jiné varoval před nadvládou homosexuálů, bylo bulvární, demagogické a manipulativní a kardinál Dominik Duka se kněze neměl zastávat. V pořadu Události, komentáře to uvedl Tomáš Petráček z Katolické teologické fakulty. Část české církve podle něj nezvládá život ve svobodě a musí si vytvářet stále nějaké nepřátele. Momentálně jimi mají být podle Petráčka „neomarxisté a genderisté“.
„Část církve nezvládá život ve svobodě a stále si vytváří nepřátele,“ říká kněz Petráček
Kněz Tomáš Petráček: Každé náboženství je politické a křesťanství zejména (zdroj: ČT24)
Aktivistka s trnovou korunou a nápisy na těle v úterý narušila mši pražského arcibiskupa Dominika Duky. Vyjadřovala tak nesouhlas s názory kněze Petra Piťhy na Istanbulskou úmluvu. V kázání 28. září varoval například před nadvládou homosexuálů a Duka se za něj postavil. Zastánci smlouvy považují Piťhova slova za poplašnou zprávu. Podle nich jde v textu jen o rovnoprávné postavení lidí ve společnosti. Vy jste taky kněz, jak byste reagoval, kdyby se toto stalo při vaší bohoslužbě?
To je spekulativní otázka, to se dá těžko předjímat, ale doufal bych, že se něco stane, že někdo vystoupí a pokusí se tu situaci nějak řešit. Ale přiznám se, že tahle otázka mě trošku zaskočila a předpokládám, že se mi nic takového nestane a pevně doufám.
Co je na této úmluvě špatného?
Z mého pohledu vůbec nic a myslím si, že ta reakce Petra Piťhy byla vyloženě přehnaná a v podstatě, že to jeho kázání, a neříká se mi to snadno, protože Petr Piťha je můj dlouholetý přítel a vážil jsem si ho v minulosti a pokládám ho stále za svého přítele, že to kázání bylo v podstatě dost bulvární, demagogické a dost manipulativní, takže to mě na tom mrzí. Ale ten celkový boj, který teď část české církve včetně biskupské konference vede, pokládám za obecně dost nešťastný.
Dotkněme se ještě toho faktu, že kardinál Dominik Duka, pražský arcibiskup, se Petra Piťhy zastal. Bylo to na místě z vašeho pohledu?
Myslím, že ne. Myslím, že naopak měl vyjádřit distanci a říct, že tohleto rozhodně nevyjadřuje stanovisko české církve. Protože něco jiného je zkoumat, jestli tam nejsou nějaké problematické body, a vést o tom dialog s ostatními a diskutovat o tom, jestli je všechno v pořádku. A něco jiného je vést kulturní války a takto nekriticky, nerozlišeně ostřelovat všechno a vlastně vystupovat jako nějaká nátlaková politická skupina proti dohodě, jejíž cíl by měl být v zásadě každému křesťanu blízký a který by měl podporovat.
Asi největší kontroverzí toho textu je to, že pohlaví nedefinuje jako stav daný biologicky, ale spíš jako sociální konstrukt. Je právě tohle to, co nejvíc ohrožuje ten klasický model rodiny?
Určitě ne. Tady přece jsou vážné problémy a násilí na ženách je vážný problém a tahle mezinárodní dohoda to má omezit – především v jiných zemích, protože u nás to je chráněno i zákony, ale celkově má povzbudit, aby se to řešilo. Ale zdá se, že minimálně část české církve nějak nezvládá život ve svobodě a musí si vytvářet stále nějaké nepřátele a momentálně těmi nepřáteli mají být neomarxisté a genderisté. A místo, aby se o tom vážně a seriózně diskutovalo, tak se prostě vedou kulturní války.
Takže kdybyste mohl radit sněmovně a parlamentu, který bude Istanbulskou dohodu ratifikovat, co byste mu řekl?
Já osobně si myslím, že není problém tu dohodu ratifikovat. Konec konců se tak stalo v katolickém Polsku a v mnoha dalších katolických zemích, v Německu, ve Francii a nikde to nevzbudilo s výjimkou Slovenska a České republiky takové negativní emoce v církevních kruzích jako u nás. A to jsou církve podstatně větší a lépe vybavené odborníky, kteří by dokázali poznat případná nebezpečí.
A kdo se tedy podle Vás dopouští větších demagogií? Zastánci této úmluvy, a nebo spíš její odpůrci?
Obávám se, že v tuto chvíli jsou to její odpůrci a bohužel teda i z církevních kruhů.
Pojďme ještě k dalšímu tématu, které mě velmi zajímá. Vy jste totiž taky postulátorem blahořečení komunisty umučeného pátera Josefa Toufara z Číhošti. Co to znamená být postulátorem?
To znamená, že si tu kauze berete za svou a že byste rádi dosáhli toho, aby Josef Toufar dosáhl toho titulu blahoslavený a eventuálně svatý, a že se snažíte sbírat všechny argumenty, historické dokumenty a další důležité podklady k tomu, aby se tak stalo.
A kdy pro vás začal být páter Toufar něčím víc než v uvozovkách jen pouhou obětí komunistického režimu?
Tak o tom příběhu už jsem slyšel v osmdesátých letech a od té doby jsem ho nějak sledoval a byl pro mě právě jakoby tou obětí, ale musím říct, že víc mi jeho osobnost odkryla až kniha Miloše Doležala, která vyšla v roce 2012 a která popisuje nejen závěr života Josefa Toufara, ty poslední čtyři týdny Valdického martyria, ale také celý jeho kněžský život, který byl právě zajímavý tím, že dokázal spojovat lidi. Josef Toufar byl člověk, který nevedl kulturní války, ale který naopak pečoval o všechny svoje farníky, dokonce i o ty, kteří se proti němu nějak ideově vymezovali.
A jak takový proces blahořečení vlastně probíhá, co všechno obsahuje, co všechno je potřeba splnit?
Tak nejprve přichází takzvaná diecézní část a ještě tomu předchází některé formální kroky, kdy se shromažďují všechny podklady, které lze shromáždit, to znamená pokud možno všechny písemnosti, které napsal, různá svědectví. Poté vzniknou příslušné komise a tam začínají – pokud jde o proces, kde ještě žijí svědci – výslechy svědků a nakonec se, pokud to všechno probíhá úspěšně, diecézní část završí tím, že vznikne finální materiál, který je případně odsouhlasen, a ten potom je odeslán do Říma na kongregaci pro svatořečení, když to mám tak velmi zjednodušeně a v kostce naznačit.
A vás jako postulátora tedy čeká kolik práce ještě?
Ta práce probíhá a neustále se objevují pořád nová a nová svědectví a zajímavé dokumenty, ale v případě Josefa Toufara máme ty věci poněkud usnadněny tím, že mnozí už předtím odvedli velký kus práce. Za všechny bych jmenoval minimálně Adolfa Ráska, právě Miloše Doležala, kteří odvedli úžasné dílo.
Páter Toufar by byl blahořečen a případně i svatořečen jako mučedník. Takže by nebylo potřeba oněch dvou zázraků, které jinak katolický světec musí mít. Jakto? Proč jsou tady pravidla jiná, je to tak, že vyznání pevnosti víry vlastní krví je víc než zázrak?
I pokud by byly potřeba zázraky, tak my už máme řadu svědectví, ačkoliv je ještě systematicky neshromažďujeme, lidí, kteří nám říkají a dodávají dokonce lékařsky ověřené protokoly, že se na přímluvu Josefa Toufara uzdravily třeba jejich nemocné děti a podobně.
Takže funguje už teď vlastně jako samozvaný blahořečený vlastně?
Neřekl bych určitě samozvaný, spíš…
Tak oficiálně neuznaný.
Existuje taková spontánní úcta k Josefu Toufarovi, Číhošť je významné poutní místo. A pokud jde o tu otázku, tak vy můžete v životě spoustu věcí jakoby omluvit a okecat, jak se říká lidově, ale to svědectví krve, to znamená, že člověk je ochoten položit svůj vlastní život za svoje přesvědčení, za svoji víru, to je něco, co má neoddiskutovatelnou hodnotu samo o sobě.
"Křesťanství samo ze své podstaty je politické."
Já z toho, co o páteru Toufarovi vím, tak mám pocit, že to byl spíš apolitický člověk, že to byl kněz, který chtěl působit jako obyčejný venkovský farář. Čím se stalo, že se dostal do tak drtivého soukolí komunistické moci?
No, jednak to vypovídá o charakteru té komunistické moci, která bez skrupulí, bez jakéhokoliv váhání a lítosti semlela život naprosto nevinného člověka jenom, aby posloužil té mašinérii totalitního státu.
Ale na druhou stranu křesťanství samo ze své podstaty je politické, každé náboženství je politické a křesťanství o to více, protože se snaží změnit svět ve smyslu božího království. A Josef Toufar právě svým kněžským působením patřil do takové té přirozené elity malých českých měst, městeček a vesnic, kterou komunisté při budování nového režimu museli systematicky zlikvidovat, aby mohli společnost transformovat do svého obrazu.
Vy už jste mluvil o tom, že vlastně už teď páter Toufar působí jako určitá neformální autorita, uznávaná autorita. Jaký on byl člověk, jaké hodnoty dnes na něm lidi ctí?
Tak především právě tu jeho schopnost spojovat. O něm je známé, že nehleděl na nějaké ideologické rozdíly, že dokázal pomáhat i lidem, kteří třeba vůbec do kostela nechodili nebo patřili k jiným konfesím. Pak takový jeho bezprostřední zájem o konkrétní lidské osudy.
On opravdu pomáhal i třeba mládeži nebo dětem. Když si všimnul, že v Číhošti chlapci neumí tancovat, tak pro ně zorganizoval speciální taneční, na které pozval tanečního mistra ze Zahrádky. A ještě krátce předtím, než ho komunistická bezpečnost odvlekla, tak třeba píše dlouhý dopis jednomu z těch učňů, kteří se učili v Praze, kde mu vysvětluje, co se stalo.
A tyhle ty věci včetně teda toho závěrečného svědectví té jeho pevnosti jsou faktory, které působí, že opravdu je spontánně zase napříč konfesemi, napříč církvemi, a dokonce i pro lidi bez konfesí vnímám jako určitý vzor morální a osobní integrity.
A je na něm pořád co nového objevovat, je něco, co třeba jste nevěděl a co Vás překvapilo?
No, neustále se objevují právě nové věci, které potvrzují jeho určitou lidskou a křesťanskou i kněžskou výjimečnost. Jedna z nich je třeba to, že na ty dobové předpisy nerespektoval ty stavovské přehrady, ale systematicky je překračoval směrem k lidem a k lidskému přístupu.
Ví se, co se stalo s jeho vrahy?
To se ví. Jeden z nich je stále ještě na živu a byl teda potrestán, spíš symbolicky, ale samozřejmě to je všecko zmapováno v té druhé knize Miloše Doležala, kde je obsáhlá právě kapitola o Máchovi a o dalších, kteří se podíleli na jeho tragické smrti.
A pracuje podle vás církev dostatečně razantně a dostatečně důsledně na tom, aby došlo k jakémusi smíření, protože říkáte, že je tady stále živý člověk, který se podílel na jeho umučení, a mluvíte o tom, že páter Toufar byl člověk, který spojoval. Jestli lze jednomu z jeho vrahů odpustit?
On by toho určitě byl schopen, si myslím, na kolik ho známe a na kolik ho můžeme poznávat z těch jeho pramenů. Na druhé straně odpustit můžete někomu, kdo projeví lítost. A Mácha, když se ho na to Miloš Doležal právě ptal, tak jen řekl, že jediné, čeho lituje, je, že chodil málo na sluníčku, že strávil příliš mnoho času v kanceláři. To byli lidé, kteří opravdu vnímali katolického kněze jako třídního nepřítele a třídního nepřítele můžete dehumanizovat a nelístostně zlikvidovat v rámci budování nového typu společnosti.
Jak odhadujete dlouho, že bude trvat ten proces blahořečení?
To, co je na tom případu Josefa Toufara tak cenného, je právě spontaneita. To, že to je něco spontánně vyrostlého zezdola, my bychom rádi tuhle kvalitu ponechali a je to proces, takže ono to opravdu vyžaduje určitý čas a my to nechceme a ani nemůžeme nijak uspěchávat, určitě to budou ještě roky, nikoliv měsíce.
Tak ať se vám vaše práce daří a děkuju, že jste vážil cestu a přijel do Událostí, komentářů, díky.
Děkuju.