Nezavírejte oči před (kyber)šikanou, neříkejte, že to není váš problém, vyzývá děti a mladé lidi Karel Kovář, známý jako youtuber Kovy. Na svém kanále, který sleduje přes 760 tisíc lidí, se věnuje i tématům, jako je politika nebo dezinformace. Aktuálně svou pozici influencera využívá ve prospěch kampaně „Buď kámoš, postav se šikaně“. Projekt přiblížil v Událostech, komentářích, rozhovor vedl Martin Řezníček.
Buď kámoš, postav se šikaně, nabádá youtuber Kovy. Je to problém všech, říká
8 minut
Youtuber Kovy: O šikaně by se děti neměly bát mluvit
Ve videu (kampaně) zmiňujete, že jste se sám setkal se šikanou. Co se vám v souvislosti s tímto problémem vybaví?
Jde o slabšího a silnějšího, nastavení kolektivu. Bohužel je to v kolektivech přirozený fenomén, tento problém se objevuje i v těch dětských. S šikanou jsem se setkával ve sportovních i školních kolektivech, na kroužkách.
Byl jste vždy jen přihlížející a utíkající, jak popisujete většinou ve videoklipu, nebo jste se stal i obětí?
Měl jsem štěstí, že jsem byl vždy jen svědkem toho, co se děje. Neuvědomoval jsem si, že je to také můj problém, že já sám můžu něco udělat. Možná také ze strachu, abych se já sám obětí nestal.
Co byste tedy dnes s odstupem času řekl svým fanouškům? Jak by měli vystupovat proti šikaně?
Snažím se říkat napříč svou tvorbou, a právě nyní i touto kampaní, aby se o tom nebáli mluvit. Spousta dětí a mladých lidí si myslí, že je to práskání, mají strach, aby se to neotočilo proti nim. Řekl bych jim tedy, aby ten strach neměli. A pokud mají pocit, že nemají za kým přijít, můžou se obrátit i anonymně například na Linku bezpečí, která je také partnerem tohoto projektu.
Jak volit mezi tím, že vidíte něco, co se vám nelíbí a co někomu ubližuje, a mezi obavou, že budete vystaveni ostrakizaci za „práskání“? Nebo platí slogan, který bývá v londýnském či newyorském metru: Když něco vidíš, tak to řekni?
Slogan „If you see something, say something“ bývá zesměšňován. Ale já si myslím, že minimálně ve školním kolektivu je to důležité dělat. Člověk neví, jaký bude mít šikana dopad. A v extrémních případech může oznámení zachránit život nebo velmi mladému člověku pomoci.
A co byste poradil učitelům a rodičům? Jak by měli při výchově nenásilně vysvětlovat, že reálný a virtuální svět jsou dost často rozdílné a že nějaký ošklivý komentář není důvod k sebevraždě?
To nejmenší, co mohou rodiče udělat, je se trochu více vzdělat o prostředí, ve kterém se jejich děti objevují. Bavit se s dětmi o tom, co na telefonu nebo počítači dělají. Aby byli připraveni, když za nimi děti přijdou s nějakým problémem, jim pomoct, aby na ně nezačali křičet: jak to, že to tam sdílí?! Informovanost rodičů je u kyberšikany jeden z největších problémů, protože často nevědí, jak by měli dítěti pomoci. Řeknou mu třeba, ať o tom nikomu neříká. Spousta těch rad může být kontraproduktivní.
A neděje se často i to, že rodiče házejí problém na učitele a učitelé zase na rodiče?
Učitelé často říkají: To ale není náš problém. Šikana, která se děje v našem kolektivu, to ano, ale tohle se děje někde na sociálních sítích. Takže najednou už tam není škola nebo trenér, kteří by to mohli poznat. Jde najednou o prostředí, které je úplně někde jinde, takže si zodpovědnost mezi sebou přehazují rodiče a učitelé.
Jak se s kyberšikanou vyrovnáváte vy sám? Když vám chodí negativní zprávy.
Kdo říká, že to zvládne úplně, lže. To nikdy nejde úplně, ale lze se s tím naučit pracovat. Negativní zprávy jsou součástí toho, co dělám. Tak to beru. Zároveň je něco úplně jiného, když je tvůrci dvanáct nebo třináct a najednou mu denně píšou stovky lidí, co si má obléct, co má říkat, co si má myslet. To je pak jiná kapitola.
Cítíte od svých sledovatelů, že mají zájem o vaši radu ohledně kyberšikany?
Influencer je obecně brán jako někdo, komu se důvěřuje, vlastně trochu kamarád přes sítě. Takže to zaznamenávám. A zaznamenávám i to, že když podobnou zprávu můžu dát ven, že se k lidem dostává, že v nich nějak rezonuje.
Jako by byl pořád apríl
Věnujete se i mediálnímu vzdělávání. Ve školách vysvětlujete problémy týkající se fake news, a jak k informacím přistupovat kriticky. Vidíte mezi českými žáky a studenty dostatečný odstup od zpráv, které na ně padají ze všech stran?
Je to taková džungle, obzvlášť v dnešní době sociálních sítí nikdo pořádně neví, co s tím vlastně dělat. Nejezdím děti školit, na to bych si netroufnul, ale byl jsem součástí projektu Jeden svět na školách, na němž se podíleli pedagogičtí pracovníci. Nicméně tímto tématem se samozřejmě zabývám. Zajímá mě. Boj s fake news bude ještě dlouhá cesta. Rozhodně nemám žádný recept. Jedině říkám: Uvažujte o zprávách, jako kdyby bylo prvního dubna, apríl.
Něčemu musí děti věřit.
Samozřejmě ano, ale je dobré, když ničemu nevěří úplně slepě.
