Praha – „Se zněním zákona o restitucích ani s tou sumou peněz nesouhlasím, to ale neznamená, že bych chtěla zapomenout na to špatné, co komunisté na církvích napáchali,“ to je názor biskupky Církve československé husitské Jany Šilerové. Výši finančního odškodnění církvím považuje za přehnanou a takto získané peníze podle ní církvím mnoho dobrého nepřinesou. „Nic nikdy nerozeštve národ tolik jako prachy,“ myslí si biskupka.
Za nešťastnou považuje Jana Šilerová nejen formu podpisu smlouvy mezi státem a církvemi za zavřenými dveřmi, ale i celé dělení peněz, které probíhalo „kuloárově“ a bez větší diskuze s veřejností. „Vadilo mi hlavně, že se to nereflektovalo směrem ven do společnosti,“ řekla biskupka.
Odluce státu od církve předcházela odluka národa od církve
Nejde přitom jen o vysvětlování konkrétních restitučních kroků, problematika církevních restitucí rozvířila debaty o církvi obecně. Tuto možnost k sebereflexi, tak nutné pro pochopení role církve v české společnosti, ale náboženské společnosti nevyužily.
Přitom právě reflexe vlastní minulosti je pro církev podle Šilerové zásadní, protože mezi lidmi v Čechách panuje vůči církvím, především vůči církvi katolické, poměrně hluboká averze. Ta je podle biskupky dána jak špatnou historickou zkušeností českého národa, tak i interpretací či dezinterpretací dějin tak, jak si ji mnozí pamatují z hodin dějepisu. „Náš národ má s církví zkušenosti všelijaké a takový ten komunistický bacil je v nás hluboce zakořeněn,“ shrnula Šilerová, podle níž neveřejné rozhodování o restitucích právě tento bacil živí a může tak církvím velice uškodit. Pomoci by podle ní mohlo, kdyby církve zveřejnily seznam toho majetku, který v restitucích získají.
Češi nejsou národem „nevěřících Tomášů“
O osud církví a křesťanství obecně se ale neobává, a to ani v českých podmínkách. „My o sobě vykládáme, že jsme národ ateistický, ale není to pravda,“ myslí si biskupka, podle níž jsou Češi spíš opatrnější, v otázkách víry uzavřenější a vzhledem k historickým zkušenostem také méně zvyklí o náboženství mluvit. Hovořit se podle ní nedá ani o úbytku věřících, jako spíš o změně životního stylu, kdy už není možné dělit lidi na věřící a nevěřící, ale spíš na ty, kteří jsou otevření duchovním otázkám a ptají se, nebo třeba mají sklon věřit v něco, co je přesahuje. To do budoucna nemusí pro církve nutně znamenat ohrožení, ale také možnost k různorodému uplatnění, třeba v charitativních a sociálních projektech, práci s mládeží i starými lidmi.
Církev je a není organizace jako každá jiná
„Lidé by se neměli na církev dívat jako na běžnou organizaci, ale vidět ji jako dům Páně,“ myslí si biskupka spolu s odstupujícím papežem Benediktem XVI. Přesto ale církve s navrácením majetku budou muset řešit běžné praktické problémy. Ke správě majetku jsou třeba odborníci zběhlí i v ekonomických otázkách, kterých dnes církve mnoho nemají. „Musí to být lidé ekonomicky zdatní, kteří jsou zároveň slušní i lidsky,“ shrnula Šilerová, podle níž by se ale takových lidí, alespoň v její církvi, už dnes pár našlo.
