Praha – Benešovy dekrety – pozůstatek z poválečné doby, jenž je dodnes ožehavým tématem. Pojem Benešovy dekrety se užívá pro soubor právních norem, které v letech 1940 až 1945 vydával Beneš, a to jak v londýnském exilu, tak po návratu do Československa. Jejich účelem bylo do roku 1945 zakotvit prozatimní československé státní zřízení, po osvobození měly dekrety obnovit právní stav do doby, než budou vytvořeny státní orgány. Beneš během let podepsal 143 dekretů. Mezi ně patřily i ty, na jejichž základě byl konfiskován majetek odsunutých Němců a Maďarů. Historik Jan Kuklík v rozhovoru pro ČT24 řekl, že úkolem dnešního práva je, poskytnout občanovi - jednotlivci záruky, že se již nikdy nebude moci opakovat situace, která byla v Československu nejen po válce kvůli Benešovým dekretům, ale i po Mnichovu.
Právě kvůli posledně jmenovaným dekretům žádá prezident Václav Klaus výjimku z Listiny základních práv a svobod EU. Prezident se totiž domnívá, že by se přijetím listiny Benešovy dekrety prolomily a sudetští Němci by mohli žádat zpět zkonfiskovaný majetek. Řada expertů však tvrdí, že listina nic podobného neumožňuje.
Stejně tak hovoří i Jan Kuklík, historik z Právnické fakulty UK: „Lisabonská nemůže nic změnit na platnosti Benešových dekretů už proto, že tato otázka byla zkoumána v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie a nic zásadního se z hlediska těchto norem nezmění.“ Historik Kuklík se však domnívá, že trochu jiná otázka může být u soudních řízení, protože ta mohou mít individuální charakter, tudíž mohou přinést poněkud jiné posuzování. Jedná se zejména o restituční spory – v této souvislosti jde o to, zda Lisabonská smlouva nemůže nějak ovlivnit případné restituční spory. Podle Kuklíka by v úvahy připadaly jen ty spory, které by dosud probíhaly nebo by nebyly skončené. Nicméně takových případů je relativně malé množství. Navíc Kuklík tvrdí, že dle jeho názoru ani těchto případů by se Lisabon neměl týkat.
Jan Kuklík, historik z Právnické fakulty UK
„Považuji otvírání těch věcí, které souvisí s druhou světovou válku za otvírání Pandořiny skříňky. Nikdo by nakonec nemohl vědět, jak taková záležitost může skončit. Tam je celá řada otázek, které nebyly dořešeny – otázka reparací, které Československo nikdy úplně nedostalo nebo otázka náhrad za znárodněný majetek.“
Edvard Beneš nejprve podepsal dekret o odejmutí občanství téměř 3 milionům Němců a 30 tisícům Maďarů. Obou národů se kromě dekretu o občanství týkaly hlavně dekrety o konfiskaci majetku, o potrestání nacistických zločinců, o konfiskaci půdy a o pracovní povinnosti osob zbavených občanství. V prosinci 1945 odhadli českoslovenští představitelé hodnotu vyvlastněného německého majetku na 300 miliard korun.
Některé zabavené majetky:
- Majetek rodu Kinských v hodnotě 40 miliard korun (obsahoval pozemky, polnosti, nemovitosti – např. palác Kinských na Staroměstském náměstí v Praze)
- Majetek rodu Walderode (zahrnoval například zámek Hrubý Rohozec)
- Majetek rodu Lichtenštejnů (patřil mezi něj například Lednicko-valtický areál)
- Majetek rodu Dietrichsteinů (byly mezi nimi pozemky na Mikulovsku a zámek v Mikulově)
- Majetek rodu Salmů (obsahoval pozemky a nemovitosti na Blanensku a Svitavsku)
Snahy o navrácení majetku bývají liché
Po revoluci v roce 1989 se dekrety staly často diskutovaným tématem mezi Čechy a Němci. V lednu 1997 státy podepsaly Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Potomci sudetských Němců se víceméně neúspěšně snaží o navrácení majetku. V prosinci 2005 ministerstvo spravedlnosti oznámilo, že Evropský soud pro lidská práva odmítl stížnost 90 sudetských Němců, kteří si stěžovali na konfiskaci svého majetku a chtěli získat náhradu. Soud mimo jiné konstatoval, že námitky autorů stížnosti nejsou slučitelné s Evropskou úmluvou o lidských právech, neboť o majetek přišli dlouho před tím, než úmluva začala v Česku platit.
Body Listiny základních práv EU:
- právo na život a nedotknutelnost lidské osobnosti
- svoboda myšlení, projevu a náboženského vyznání
- zákaz trestu smrti, diskriminace, zapovězení dětské práce
- rovnost žen a mužů
- právo volit a být volen, svobodný pohyb po zemích EU, ochrana zdraví atd.
Listina základních práv EU byla nejprve přijata v roce 2000 ve francouzském Nice. Až Lisabonská smlouva však zakotvuje její právní závaznost. Británie a Polsko mají z Listiny základních práv výjimku, v níž se mimo jiné píše: „Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora EU ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které listina potvrzuje.“ Václav Klaus požaduje, aby do výjimky bylo zahrnuto i Česko.
