Brno - I když v roce 2002 teprve studovala vysokou školu a o vlastních dětech ještě nepřemýšlela, adoptovala si Marie Chrástecká tehdy šestiletého Paula z Keni. Chlapec díky ní vystudoval základní i střední školu a teď mu 600 korun měsíčně pokrývá náklady na kurz pro záchranáře. Podobných příběhů charita i obecně prospěšné společnosti registrují více - zájem o adopci na dálku se po krizi znovu zvedá.
600 korun: Pro děti z rozvojových zemí jízdenka k lepšímu životu
„Na vysoké škole jsem měla pocit, že mám všechno. Byla jsem vděčná za to, jakou mám rodinu, přátele, domov, proto jsem se rozhodla pomoct i někomu jinému,“ popsala svoji motivaci stát se adoptivním rodičem na dálku Marie Chrástecká.
Už dvanáct let posílá každý měsíc 600 korun Paulovi do Keni. „Žije ve slumu na okraji Nairobi jen s matkou a se třemi sourozenci. Jeho otec s nimi nežije,“ vylíčila situaci chlapce, kterého si z databáze stovek dětí vybrala.
O svém životě ji píše třikrát do roka v dopisech, Marie Chrástecká ho zároveň už třikrát letěla navštívit. „Poprvé se strašně styděl, když jsem přišla k němu do školy. Všichni na mě sahali a já jsem chtěla mluvit s ním, ale jemu přišlo hloupé, že je ten vyvolený, že jsem přijela kvůli němu. Když nad tím tak přemýšlím, tak poprvé jsem ho snad ani neslyšela mluvit,“ zavzpomínala na první setkání v Nairobi Marie Chrástecká.
Paula podporuje už dvanáct let - bez ohledu na to, že se během té doby vdala a má tři vlastní děti. „Člověk ví, že díky těm penězům jeden člověk žije šťastně. Pro ně je škola radost, když do ní nejdou, tak nemají co dělat. Jsou sami na dvorku a nudí se. Dát dětem vzdělání je zároveň jedinou šancí, jak zajistit rozvoj země,“ myslí si Marie Chrástecká.
2 minuty
Události: Adopce na dálku u nás funguje už 15 let
Do projektu Adopce na dálku už se nezapojují jen jednotlivci, ale také školy. Ramadhaniho z Keni si brněnská Základní škola Kuldova adoptovala na dálku už před osmi lety. „Dnes už je mu dvacet a žije sám s matkou a sourozenci. Díky nám má ten luxus, že může chodit do školy a zvýšit tak svoje šance do budoucna,“ řekla učitelka Petra Čiklová.
Škola ale nemůže přispívat na chlapce ze svého rozpočtu, peníze proto vybírá od žáků, rodičů a dalších zájemců. Věci, které děti vyrobily ve výtvarné výchově, škola pravidelně prodává v bazárcích. „Myslíme si, že je důležité naučit děti pomáhat. Ramadhani je konkrétní příklad toho, jak můžou někomu pomoct, i když jen drobnou částkou,“ vysvětlila Čiklová.
Kolik ročně stojí dítě na dálku?
- Indie dítě 4 900/student 6 000
- Thajsko dítě 5 500/student 7 000
- Zambie 8 000
- Kongo 7 000
- Uganda 7 000
- Guinea 7 500
- Keňa dítě 7 200/student 8 500
- Bělorusko 6 900
- Kazachstán 6 500
(zdroj: průzkum ČT, pozn.: minimální výše příspěvku v korunách)
Adopce dítěte na dálku ročně vychází na částku od pěti do devíti tisíc korun. Peníze mohou zájemce zaplatit organizaci, u níž si dítě vyhlédnou, jednorázově, nebo částku splácet každý měsíc. „Pro srovnání - za 100 korun jsme v Keni schopní koupit nějakou část školního vybavení - třeba aktovku,“ popsala předsedkyně Centrum Narovinu Simona Heřtusová.
Dítě dostává peníze třikrát ročně, a pokud část peněz určených na studium zbude, místní koordinátoři za ně dítěti nakoupí potraviny. „Projekt Adopce na dálku se sice týká konkrétního dítěte, ale pomůže zároveň celé rodině i tamní komunitě. Díky tomu, že z rodiny spadne břímě školného, se zlepší jejich postavení nebo mohou poslat do školy další dítě,“ uvedla Heřtusová s tím, že některé adoptované děti, které už jsou dnes dospělé, pro rozvojové organizace často pracují a dál pomáhají komunitě.
Kozu, studnu nebo „kadibudku“?
Pro každého, komu se zdá adopce dítěte příliš velkým závazkem, mohou být alternativou jednorázové příspěvky. Takto vybrané peníze organizace využívají například na nákup učebnic a dalších pomůcek.
Změnu do života nejchudších obyvatel vnáší i projekt Člověka v tísni Skutečný dárek. Ten nabízí lidem možnost koupit farmářům ve třetím světě hospodářská zvířata, dětem školní pomůcky nebo pumpu na čistou vodu nebo latríny pro celou vesnici.
Tyhle kozy jsou můj splněný sen, děkuje obdarovaná vesničanka
„Moje kozy jsou právě březí,“ říká devětačtyřicetiletá Qurban Khal, kterou jsme loni také obdarovali. Peníze z kozího stáda chce postupně střádat a ušetřit si tolik, aby si její rodina mohla pořídit krávu. „Kráva dává lepší mléko než kozy,“ vysvětluje paní Khal důvod svého rozhodnutí. Z darovaných zvířat má velkou radost: „Tyhle kozy jsou takový můj splněný sen,“ říká, když se loučíme.
(převzato z webu Člověka v tísni)
Přečtěte si příběhy dalších obdarovaných na webu Člověka v tísni.
Obyvatelům zemí třetího světa Češi darovali už přes 4 000 koz nebo 300 tisíc stromků. Za pět let si 25 tisíc lidí objednalo dárky za více než 40 milionů korun. Každý rok se navíc počet prodaných certifikátů zvyšuje. Nejvíce se Skutečné dárky prodávají v předvánočním období.