Praha - Film měl za sebou v polovině 20. let plodné období. Z atrakce se za tři desetiletí vyvinul ve svébytný umělecký žánr. Režiséři objevili kouzlo střihu, Georges Mélies otevřel cestu k fantastickým trikovým snímkům, D. W. Griffith ohromil tříhodinovým Zrozením národa, němečtí expresionisté ukázali, že film může být doslova magickým dílem, popularitu získaly i grotesky. Začátkem října 1927 pak v Americe hrdinové na plátně poprvé promluvili. V Československu se zvukový film poprvé předvedl o rok a půl později, 26. dubna 1929.
V tehdejším kině Alhambra v Ústí nad Labem promluvil na diváky tamní průmyslník Georg Schicht - tedy nikoli osobně, ale z filmového záznamu. Majitel firmy, jejíž mýdlo s jelenem se vyrábí dodnes, prozíravě vyzdvihl význam zvukového filmu i jako reklamního média. Po Schichtovi, který celé představení nejspíše z velké části platil, přišly na řadu krátké zvukové filmy, mezi kterými nechyběla groteska, jazzová revue či opereta. Představení se v prostorách dnešního Činoherního studia konala celý týden.
První tři zvukové filmy
Na přelomu 20. a 30. let vznikly první české zvukové filmy, dodnes se ale vedou spory o tom, který byl ten první. Kromě Schichtova krátkého spíše reklamního snímku (o němž se navíc neví, kde byl natočen) mají nárok na prvenství tři filmy, všechny zhruba stejně staré. Nejstarší z nich je Tonka Šibenice režiséra Karla Antona. Melodramatický, původně němý snímek, dodatečně ozvučený v Paříži, měl premiéru v únoru 1930.
Zhruba o půl roku později se v kinech představil film, natáčený jako zvukový od samého počátku - Když struny lkají. Dojemný příběh o bývalém houslovém virtuosovi, ve kterém hrál i světoznámý houslista Jaroslav Kocian, se ale spíše než na mluvené slovo soustředil na hudbu a ruchy. Proto je možné za první skutečně mluvený film považovat i C. a K. polního maršálka s Vlastou Burianem v hlavní roli, který měl premiéru v říjnu 1930, jen měsíc po Když struny lkají.
Právě na tomto filmu lze navíc ilustrovat soumrak němého filmu a nástup nové éry. Burian v dobách před nástupem zvuku natočil jen čtyři filmy, C. a K. polním maršálkem ale začalo jeho úspěšné tažení světem stříbrného plátna. Mohl totiž konečně uplatnit i svou slovní komiku, doprovázenou někdy také třeba předváděním hudebních nástrojů. Stejný film ale znamenal konec slávy Jana Speergera. Hvězda němého filmu, která si po Burianově boku zahrála sluhu Sepla, totiž měla poměrně pisklavý hlas. Do konce kariéry hrál už jen epizodní role.
