Před sto lety se narodil 37. prezident Spojených států Richard Nixon. Muž, který je neodmyslitelně spojen s aférou Watergate, která přinesla jeho pád a deziluzi milionům Američanů. Zároveň jde však o prezidenta, který zásadně změnil americkou diplomacii a ukončil noční můru vietnamské války. O Richardu Nixonovi hovořil ve Studiu ČT24 z 9. ledna historik Martin Kovář z Ústavu světových dějin FF UK. Ptala se Patricie Strouhalová.
„Nixon, lhář i muž mimořádného politického talentu,“ říká Martin Kovář
Nixonovi zlomila vaz aféra Watergate. Můžete stručně připomenout, co to bylo?
Aféra Watergate změnila navždy americkou politiku. Watergate byla budova, kde měli sídlo také američtí Demokraté, tedy strana, která byla v opozici vůči Nixonovi. Při vloupání byli zatčeni lidé napojení na Nixonův předvolební štáb ve snaze získat informace od Demokratů. Aféra se rozrostla a po dlouhém vyšetřování, které trvalo až do roku 1974, byl prezident Nixon pod tíhou důkazů o tom, že se pokoušel krýt hlavní aktéry aféry, donucen k rezignaci. Jeho nástupce, stávající viceprezident Gerald Ford, mu poté udělil generální pardon, takže Nixon nestanul před soudem a celá aféra fakticky skončila. Důsledky však byly dalekosáhlé.
Proč hned Nixon nepřiznal pravdu?
Asi proto, že politik málokdy přiznává pravdu, to známe z naší současnosti. A taky je otázka, co v tu kterou chvíli Nixon věděl. Jedna věc je, že kryl své spolupracovníky, manipuloval s nahrávkami z Bílého domu, ovlivňoval svědectví svých spolupracovníků. Ale nevíme, kdy, kde, co a jak věděl a jak rychle a jak postupně se dozvídal skutečnou pravdu o aféře Watergate.
Hlavním zdrojem informací pro deník Washington Post, který v roce 1973 odstartoval celou aféru, byl někdejší druhý muž FBI Mark Felt. Nakolik byla jeho role důležitá?
Naprosto klíčová. On byl klíčovým informátorem a dodával novinářům jistotu, že za Watergate cosi je. To je ta známá přezdívka Hluboké hrdlo, která odkazuje k úplně jiným částím sociokulturních dějin Spojených států. Nevím, jestli to byla postava nejdůležitější, ostatně práce obou novinářů byla naprosto osudová a pro Watergate možná ještě významnější. Je ale pravda, že bez informací mimo jiné od Hlubokého hrdla by asi Watergate nikdy neodstartovala a nikdy by neměla takový dopad na politiku. Stejně klíčový je ovšem i fakt, že vydavatelé novin stáli za svými muži a nenechali je padnout pod velkým politickým tlakem, který vyvíjel Bílý dům.
Na portálu ČT24 vyšla k 35. výročí aféry Watergate (resp. rezignace R. Nixona) on line kniha Michaela Fialy, reportéra aktuální publicistky ČT.
Jak je právě aféra Watergate důležité pro dnešní Američany?
Nakolik je důležitá pro dnešní Američany je hrozně těžké říct. Byla spousta jiných -gate, Irangate, Monicagate a další. Ale v sedmdesátých letech sehrála zásadní roli ve dvou směrech. Na jedné straně negativní. Oslabila americký politický systém, důvěru lidí v politiku a přeneseně vzato oslabila také pozici Spojených států v mezinárodních vztazích. Brilantně toho využíval mimo jiné Sovětský svaz. Ostatně vypovídá o tom titulek tehdejších amerických novin: Amerika spáchala politickou sebevraždu.
Pozitivní bylo nepochybně to, že ačkoli Američanům zhnusila politiku a vzala iluze o prezidentovi jako o symbolu čehosi čistého, byla pro ně povzbuzující. Ukázal totiž, že ani nejvýše postavení lidé v zemi nejsou imunní před zákonem, že mohou skončit jako nejbližší Nixonovi spolupracovníci ve vězení. Že je politický a justiční systém nastaven správně.
Nakolik souvisí s Watergate odpor společenských a intelektuálních elit ze severovýchodu Spojených států vůči Nixonovi?
Jenom velmi zčásti, anebo vůbec. Tyto elity, „americká aristokracie“, představitelé významných politických dynastií a rodin, nenáviděly Nixona dávno před Watergate, od konce čtyřicátých let a po celá padesátá léta, kdy dělal viceprezidenta Dwightovi Eisenhowerovi, a v šedesátých letech. Podle nich, protože byli přesvědčeni, že jedině oni byli předurčeni pro americkou politiku, to byl společenský outsider, který se mezi ně vůbec neměl plést. V americké politice se to opakovalo ještě dvakrát. Podobně vnímali Ronalda Reagana a nechápali, jak takový člověk může vyhrát volby, a potom mladého Bushe.
12 minut
100 let Richarda Nixona
Jak se vlastně podařilo Nixonovi vstát z té hrobníkovy politické lopaty? V roce 1960 prohrál prezidentské volby s J. F. Kennedym a o dva roky později prohrál guvernérské volby v Kalifornii.
To je jedna ze záhad americké politiky. Je na to krásná studie, která se jmenuje Americké melodrama. Je to vlastně největší zmrtvýchvstání v americké politice. V roce 1960 prohrál Nixon velmi těsně. Kdyby to bylo v dnešní mediální a přepočítávací době, bůhví jak by ty volby skončily. A jeho první pokus o politický comeback o dva roky později skončil krachem. Takže Nixon byl vyřízený a zdálo se, že se nad ním definitivně zavřela voda. Živil se pak jako právník v New Yorku.
Ale Nixon měl jednu zvláštní a určitě obdivuhodnou vlastnost, strašlivou zarputilost a nepoddajnost. Jako úplný outsider jde v roce 1968 do republikánských primárek, pro mocná média je v tu chvíli naprosto k smíchu a nakonec ty volby vyhraje. Nejšílenější rok amerických dějin je rok 1968 – je zavražděn Robert Kennedy, je zavražděn Martin Luther King, ve městech hoří černošská ghetta, univerzitní studenti chodí v tričkách s Mao Ce-tungem nebo Che Guevarou, masovými vrahy. Nixonovo vítězství do scénáře tohoto šíleného roku zapadá. Takže zmrtvýchvstání bylo dáno specifickými podmínkami, o vietnamské válce, která zničila předchozího prezidenta Lyndona Johnsona, nemluvě.
Nixon pak ale z politiky nikdy úplně neodešel. V zahraničněpolitických otázkách se stal poradcem prezidenta Reagana či Bushe. O co se v této pozici snažil? Za co bojoval?
Především Nixon tak rozuměl zahraniční politice jako málokterý americký prezident ve dvacátém století. Ostatně jeho poradce pro otázky národní bezpečnosti a pak ministr zahraničních věcí Henry Kissinger s ním vytvořil skvělý tandem.
Nixon měl hlavně dokonalý instinkt na vnímání mezinárodněpolitických souvislostí, tomu rozuměl, což není u amerických prezidentů na téhle úrovni úplně běžné. Takže s ním kromě Cartera, který přišel do Bílého domu po něm, všichni prezidenti konzultovali všechny závažné mezinárodněpolitické krize. Neříkám, že se vždy jeho názorem řídili, ale Nixon jim vždy stál za zavolání nebo za konzultaci. Ostatně když v polovině devadesátých let zemřel, všichni se sešli na jeho pohřbu. Liberálně-levicová média si ani nad Nixonovou rakví neodpustila kousavé poznámky, jak to že všichni naši prezidenti stojí nad rakví muže, který je za aférou Watergate.
Musíme připomenout jeho zasloužení se o normalizaci vztahů s Čínou a Sovětským svazem, vyvedl Ameriku z války ve Vietnamu?
To jsou tři klíčové věci pro Nixonovu zahraniční politiku. Zejména obnovení diplomatických vztahů a navázání fungujících vztahů s Čínou bylo naprosto zásadní. Ta takzvaná triangulární diplomacie, kdy najednou nestály Spojené státy proti dvojbloku Sovětský svaz a Čína, ale najednou to byl spíš trojúhelník, nepochybně přivedla Moskvu do úzkých.
Pak jsou to ty vztahy se sovětským Ruskem, začátek politiky détente, jakési uvolňování, usmiřování, i když ta politika později prošla různým přehodnocením, nakolik byla a nebyla efektivní, tak nepochybně přispěla ke zklidnění mezinárodních vztahů na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
A Vietnam, největší americké trauma od Velké hospodářské krize z třicátých let. Nixon opravdu splnil to, co slíbil a co se zdálo nesplnitelné, dovedl, z vojenského hlediska vzato, vietnamskou válku k vítěznému konci. A že to pak všechno skončilo jinak, byl mimo jiné důsledek Watergate.
Jak ho vlastně dějiny hodnotily krátce po jeho smrti v roce 1994? A jak se jeho reputace postupně zlepšovala?
To hodnocení je skoro trojí. První je po Watergate: z ostudy kabát, manipulátor, lhář. A zdálo se, že žádné „revisited“ nebude.
V roce 1994 bylo už všechno jinak, od Watergate uteklo dvacet let, a i když ty komentáře k Nixonovi jako politické figuře byly kritické, už se objevovalo, že pokud jde o zahraniční politiku a celkově jeho prezidentství, tak vlastně nebylo tak neúspěšné a že se možná dočkáme ještě nějakého přehodnocení.
Dnes máme za sebou skoro dalších dvacet let a můžeme říci, že je vnímán jako muž mimořádného politického talentu a mimořádných politických schopností. Ale zároveň jako prezident, který pohrdal demokratickými institucemi a který pro to, jak by se měla dělat demokratická politika, moc pochopení neměl, a proto se také nestal velkým prezidentem.
(redakčně kráceno)