Tento rok uplynulo sto let od narození Bohumila Hrabala. Málokteré jméno v české literární tradici je tak zprofanované jako právě Hrabal a nezdobí ho tolik zavádějících přívlastků. Hrabalova tvorba je přitom více než „hospodská“ nebo „pivní“ literatura. Je to kronika dvacátého století z pohledu malého člověka, který čelí „velkým okamžikům doby“.
Hrabalovo století
Bohumil Hrabal jako téma Historie.cs z 15. února pro literárního historika Pavla Janouška z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, publicistu Tomáše Mazala a literárního historika Jiřího Pelána z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
Když čtu Hrabala, vždy z něj mám pocit, že je to básnický kronikář celého 20. století, z pohledu mravence, z pohledu toho malého člověka, na kterého padá velká historie. Je to zcestný pocit?
Pelán: Máte naprostou pravdu a upozorňujete na něco, co není tak běžně reflektováno. Hrabal dokonce přes strýce Pepina reflektoval i to staré Rakousko-Uhersko (v jakési idylické verzi). Ale je tam velmi sugestivně vylíčena první republika (veškeré vzpomínky na vlastní rodinu jsou zakotveny v první republice), nacistická okupace (Jak jsem obsluhoval anglického krále, Ostře sledované vlaky), cikánský holocaust (Příliš hlučná samota) a pak 50. léta. To je klíčový čas pro veškeré Hrabalovy prózy. Na jedné straně zůstává v idylické auře generace otců, na druhé straně jsou ti „Boudníkové“, „Hrabalové“, „Bornhyové“, kteří žijí ten nový čas silně neautenticky. Nějakým způsobem se v něm musí zabydlet i 70. léta (Slavnosti sněženek) a porevoluční finále, kdy Hrabal už mluví jenom o sobě, a to velmi bezprostředním způsobem.
Ten záběr je obrovitý. Mně samotnému to docházelo až se zpožděním. Hrabala se dokázal dotknout všech neuralgických momentů české historie. Možná, že to není primární perspektiva, ve které je třeba o Hrabalovi mluvit, ale Hrabal jako svědek svého času, to tam rozhodně je.
režisér Jiří Menzel:
Pan Hrabal je český autor. Čeští autoři se zabývají životem malých lidí. My nemáme velké romány, možná Schulz, ale nevím. V české tradici je již od Nerudy, zabývat se drobným lidem. To asi patří k tomu malému národu. Nemáme velká témata. V tomto byl Hrabal český autor a hlavně český v tom, že neuměl dělat tragédie. On se na všechno díval s úsměvem a shovívavě.
To, v čem byl geniální a v čem ho obdivují všude na světě, je, že uměl spojit tragiku s groteskou. Uměl psát o vážných a drsných věcech a vždycky tam nacházel prvky humoru. Nikdy nepsal nic historického. Vše se dotýká jeho života a toho, co se dozvěděl, co zaslechl. Nic si nevymýšlel. Všechno, co pan Hrabal napsal, je přesně zasazeno do doby, kdy se to odehrálo.
Janoušek: Potřeboval své osoby umístit do času a prostoru. Nepsal abstraktní postavy, vždycky hledal historický okamžik. Jakmile začal psát, historie se tam začala objevovat v podstatě spontánně.
Mazal: Hrabal žil v prostoru střední Evropy, která se v té době vyvíjela: narodil se za Rakouska-Uherska a zemřel v období restaurace kapitalismu. Prožil tak různé revoluční zvraty, období, kdy se měnily hranice, a ta doba se skrze něj jaksi prolnula.
Janoušek: Hrabal byl jen o čtrnáct let mladší než Vítězslav Nezval, přesto byl zařazen do úplně jiného světa. Je logické, že přes něj procházejí všechny ty doby a on cítí potřebu své postavy neustále zaznamenávat.
Povídání s Bohumilem Hrabalem (režie Jana Michajlová, 1969):
Bohumil Hrabal: Seznámil jsem se s básníkem Jiřím Kolářem. Ten míval literární školu. Básníků měl dost a měl málo prozaiků. Tenkrát si našel Jarmilku a prohlásil, že já jsem jeho prozaik. Od té doby jsem vystupoval jen jako prozaik. Když potom nadešla vhodná příležitost, to bylo kolem roku 1958, nabídl jsem tomuto spisovatelovi první povídky. Ty se mu tenkrát zdály velmi ostré. Tenkrát se ta knížečka jmenovala Skřivánek na niti. Ta knížečka měla stejný osud jako má první, byla rozmetána. Až ten samý text v roce 1962 natolik dozrál, že vyšel pod jménem Perlička na dně. Tak začala moje, řekl bych, jistá popularita. Doba to doběhla prostě.
Ono se o Hrabalovi mluví v souvislosti s Kafkou, v souvislosti s Haškem? Nejsou takováto srovnání nebo návaznosti trošku přes ruku?
Mazal: Hrabal je mnohovrstevnatý. V těch vrstvách se Kafky nebo Haška dotýká, Haška i Kafku pochopitelně četl. Ono to má logiku a spojitost. Když si vezmeme postavu Josefa K. od Kafky, Josefa Švejka u Haška a, dejme tomu, Haňti u Hrabala. Můžeme konkrétně na těchto postavách nacházet spojnice.
Pelán: Kafka a Hašek jsou dvě jména, které Hrabal sám rád vyslovoval a vyslovoval je jedním dechem. Je otázka, zda je to možné. Pokud ty dva něco spojuje, je to to enormní zájem o byrokratické mechanismy 20. století. Soudní byrokracie u Kafky a vojenská mašinérie u Haška.
V čem se pohled Hrabalův liší? On si jako své hrdiny vybírá lidi z okraje, outsidery. Pro tuto zónu (ať jsou to dělníci na Kladně nebo plebejci z Libně, či intelektuálové, kteří se sami postavili na okraj společnosti) je charakteristické, že se z tohoto tlaku byrokratických mechanismů vyvázala. Oni žijí život, který moc nebere na vědomí to, co stát chce. Odtud také ta zvláštní svoboda těchto figurek, jistá karnevalová atmosféra, odtud ten humor. Pozadí je ovšem čitelné, je historické. Hrabal, který je v zásadě apolitický, totiž tím, že vnímá věcí s přesností, vytváří i politické pozadí, které je dnes pro nás velmi čitelné.
Témata Haškova, Kafkova, která dnes identifikujeme jako velká témata, jako to, co nás pořád oslovuje, u Hrabala nejsou. A to se mi zdá jako dost zásadní rozdíl.
Janoušek: Hašek i Kafka jsou v podstatě modeloví autoři, jejichž ústřední figurky slouží k tomu, aby rozkrývaly svět. U Hrabala jde u většiny postav o člověka, o konkrétní znalosti. Realitu si upravuje dle svého, ale vždy tam je empirický zážitek, který není modelového typu. Je to prožitek nějaké situace nebo nějakého stavu. Hrabal tedy není modelující spisovatel, vytvářející schémata. Není ani tak ironický. Dokáže být sentimentální, patetický, zlý, krutý, ale Haškovu ironii bychom u něj nenašli.
režisér Jiří Menzel:
Pan Hrabal byl člověk, jak má být, v tom nejlepším slova smyslu. Byl noblesní, vzdělaný, lidský. Ve vztahu k ostatním lidem naprosto normální. Nebyl to žádný intelektuál, i když byl velice vzdělaný. Nevěděl, co je to ješitnost. Nevěděl, co je to lhát. Navzdory svému chování, navzdory jednoduchému životu, který vedl, byl duchem vlastně šlechtic.
Když jsem mohl udělat Perličky, měl jsem to štětstí, že jsem se s ním mohl stýkat. Hned na začátku řekl: „Knížka je moje, film je tvůj.“ Ostře sledované vlaky jsou napsané na přeskáčku, nemají chronologii, takže já jsem udělal bodový scenář, sled jednotlivých událostí, a ten jsem mu dal. A on podle toho napsal tu knížku znova. Hrabal totiž psal velice snadno, jako když člověk myslí. Pak jsme se nad tím radili a on vůbec netrpěl autorskou ješitností, že tam musí být toto a ještě toto a proč škrtáš toto. Byl pokorný. Já byl naprostý cucák, on byl dvakrát tak starý co já a věděl, že ho mám rád a že ho nepodrazím.
Někde jsem řekl, že se dá kterákoli Hrabalova věta natočit. Že to není jenom plácání, nejsou to normální všední dialogy. Vždycky je to v konfrontaci s tím, co se kolem toho odehrává. V tom je dobrý i pro film. Hrabal je také vzdálen patosu. I v Ostře sledovaných vlacích, které končí smrtí, je to v konfrontaci se směšností výslechu. To se podařilo tím, že jsme přeházeli scény, takže to akorát vyšlo, že se kombinuje drama smrti s vyšetřováním Jitčina zadečku.
S Hrabalem je spojen terminus technicus „pábení“ a „pábitelé“. Mně tento výraz, upřímně řečeno, už trošku leze na nervy. Každý ho používá zbanalizovaný a celkem až urážlivým způsobem pro Hrabalovu poetiku. Přesto pociťuji potřebu se vás zeptat, co to vlastně jsou pábitelé v Hrabalově pojetí a co to je pábitelství?
Mazal: Možná by bylo dobré říci, jak to slovo vzniklo: Kamil Lhoták s Františkem Hrubínem v nějakém starém časopise našli, že když byl Jaroslav Vrchlický nemocen, měl potíže s hrtanem, tak místo toho, že jde „kouřit“, říkal že jde „pábit“. A vždycky, když se ho ptali, co dělá, říkal „pábím“, a všichni si mysleli, že něco tvoří, že chystá nějakou báseň, něco, co se nedá popsat. Hrabalovi se to jistým způsobem zalíbilo, takže když se ho (nebo Jiřího Kováře) ptali, co dělá, odpovídal, pábím. Na stará kolena toto slovo Hrabal nikdy nepoužíval. Objevovalo se to ze začátku u jeho prvních postav, kdy ten termín slyšel, pak to zmizelo.
Dnes mne vytáčí, když slyším, že to byl velký pábitel. To je absurdní. Dokonce to zpíval Karel Gott v nějaké písničce, čímž to úplně dorazil. Když slyším, pábitel Hrabal, velký pijan a milovník koček, odcházím.
Myslíte, že nebyl?
Mazal: Byl to všechno, ale nemůžete to dávat apriori.
Janoušek: Vytvářejí se znaky. Znak nahradí člověka a spisovatele a z Hrabala máme pábitele.
To jsem rád, že jste mi to potvrdili…
Mazal: I když pozor, Hrabal sám říkal, že vytvořil mýtus strýce Pepina. To byl ten ukecaný člověk, vypravěč. Skrze mýtus strýce Pepina tak vytvořil mýtus pábitele. Ale tím to podle mě skončilo, to nemělo pokračování.
Janoušek: Hrabal má povídku Pábitelé, kde je základní postoj v té legendární větě, svět je krásný, teda ne že by byl, ale já ho tak vidím.
Historie.cs - Hrabalovo století (zdroj: ČT24)
Povídání s Bohumilem Hrabalem (režie Jana Michajlová, 1969):
Bohumil Hrabal: Kdybych to měl trošku po platonicku vysvětlit, moje inspirace pramení z obdivu k viditelnému světu. K tomu všemu, co je kolem mě. Myslím, že je to tak ve mně od dětství. Pivovar v Polné a pivovar v Nymburku a několik párů koní, práce ve sladovně mě už od dětství fascinovalo, že jsem nemohl spát. V pět ráno už jsem byl oblečený a díval se, jak strojí koně, jak chodí sladovníci. Tam jsem pochopitelně získal zvláštní smysl pro řeč, protože ti sladovníci a kočí měli své způsoby, měli svůj jazyk, měli své zvláštní historky, sladovníci obzvlášť. Ti měli zálibu v takových až morbidních vyprávěních, v až neuvěřitelných kouscích.
Teprve teď jsem dodatečně zjistil, sám jsem byl dost velký piják piva, že pod dojmem pití piva nastává jistá euforie. Člověk rád vypráví, ne co se přímo stalo, ale co si tam dodal, co by se mohlo nebo mělo stát, takové velké pábení, co by se mohlo stát. A toto mě od dětství neustále vyprávěli ti sladovníci, já jsem naslouchal a žasl. Nikdy jsem nic takového neslýchal. Odtamtud jsem získal neutuchající víru v to, co lidé vypráví. To je má inspirace, lidská řeč.
Pelán: Jeho spisovatelství určoval objev, že lze životní dění vyprávět s takovou nevychladlou energií. Na scénu přicházejí lidé, kteří nežijí žádné příběhy, ale vyprávějí a jejich vyprávění se řadí do nekonečných sérií. A ty nekonečné série jsou analogií samotného života. Uvědomme si, že Hrabal je posledním velkým reformátorem české prózy a že to, o čem se zde bavíme, je úžasný výkon v rámci literárních českých dějin.
Mazal: Skutečně, Hrabal byl vypravěč a jako vypravěč je respektován všude ve světě. Dneska jsou všechny moderní romány pozoruhodné experimenty, ale to obyčejné vyprávění osloví i Číňana, kde Hrabal teď vychází.
Janoušek: Hrabal byl vypravěč, protože nebyl žvanil. To je zásadní rozdíl. Občas mám z nové prózy pocit, že někdo vypráví tím, že žvaní. Máme sto stránek keců, když to řeknu takhle. Hrabalovo vyprávění byl způsob, jak se vyrovnávat s realitou.
Pro mě je jedno z nejzajímavějších děl Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet. Tam se vyrovnává se situací v Kladně a já nevím, co všechno. Tu nemilostnou realitu si přitom osvojuje tím, že ji po svém převypráví, a dává jí rozměr, ve kterém i dostává lyrický a poetický rozměr i to žhavé železo v okamžiku, kdy zabíjí člověka. To je to napětí lyriky a krutosti života, to je vyprávění, které je žité.
V čem byl jeho život nemilostivý? Nebo málokdo ví, jaký měl vlastně osud?
Mazal: Hrabal vždy razil teorii umělých osudů (z tao te tingu si pak vzal: „býti na dně a hleděti vzhůru“) a celoživotně se uváděl do situací, ve kterých by nechtěl být. Když vezmete jeho vzdělání a studia a pak zaměstnání, to jsou zajímavé skoky. Vystudoval práva, protože to chtěla maminka. Nejdřív úspěšně propadal na škole a na gymnáziu. Když se pak, jak říká, odklopil zvon nevědomosti, nastoupil na práva a propadl vzdělanosti, filozofii, výtvarnému umění, že v tom byl jednička. Ovšem jakmile vystudoval práva, odevzdal mamince diplom a šel dělat pojišťováka, obchodního agenta. A nakonec to byly hutě, sběrna, kulisák.
A bylo to vynuceno dobou nebo jeho vlastní tenzí?
Mazal: Řekl bych, jím samým. Samozřejmě na to měla zásadní vliv doba 50. let. Když se to zlomilo, šel do Kladna. To byl ten jeho existencionalismus; najednou nevěděl, jak dál. To, že šel bydlet na periferii do Libně, byla jeho dobrovolná volba. Ale on nežil jenom na periferii Libně, on žil na periferii života. Věděl, že ta doba je bezvýchodná, že se jako spisovatel nemůže projevit, nic mu nevyjde. Tak se dobrovolně uvedl do situace, kde by nechtěl být, a přihlásil se dobrovolně na Kladno.
O Hrabalovi se říká, že to byl hospodský spisovatel. Je to spravedlivé, pánové?
Mazal: V podstatě se narodil v pivovaru. Říkal, že jeho vztah k pivu je sakrální. Jak cestoval, tak se stravoval v hospodách, bydlel v hospodách. Na Kladně s lidmi pobýval v hospodách.
Janoušek: To ale neznamená, že byl hospodský spisovatel. Za to trochu může, ale v dobrém, Emanuel Frynta, který napsal předmluvu, ve které odvodil Hrabalovu poetiku od hospodské historky. V tom má možná pravdu, ale to jsou ty teoretické spekulace znám teoretika, který tvrdí, že Hrabal je ženské psaní. Něco z té hospodské historky tam asi bude, ale ne každý, kdo chodí do hospody, to píše.
Pelán: Frynta to definuje velice hezky. Upozorňuje na to, že hrabalovské reprodukované vyprávění se nachází v poloze hospodského vyprávění, kdy většinou jde o něco, co je skutečnou součástí nějaké životní zkušenosti. Tedy ti, co vypráví, vypráví o tom, co prožili. Má to empirický základ, je to návratné, protože lidi vyprávějí své historky opakovaně, improvizují, nicméně repertoár mají zpravidla stabilní a automaticky jsou vedeni k jakémusi nadsazování, přehánění. I to je charakteristický znak hospodské historky.
A Hrabal, ať už to má z hospodských historek, nebo ze surrealismu, také rád nadsazuje. Vypráví hyperbolickým způsobem. Takže to, co popsal Emanuel Frynta, je úplně přesné až na to, že když se probíráte Hrabalovými texty, zjistíte, že se ty životní příběhy málokdy vyprávějí v hospodě. Nejčastěji se vyprávějí nad prací. V kladenské huti, baví se dva kulisáci. Hrabal je totiž velkým ctitelem lidské práce, jak na jednom místě říká, práce, to je ten cípek, kde se lidské samoty mohou dotknout.
Hrabal toho ve skutečnosti odžil málo. To není dobrodružný život, on svůj život investoval do psaní. A když zjistil, že už nemá co vyprávět, ztratil na životě zájem. Dokonce si myslím, že ty umělé osudy – jeho termín, ale nesmírně přesný –byla literární volba. Předtím psal s Maryskem neopoetistické básničky a najednou mu to přestalo stačit. Tak si naoktrojoval umělé osudy. On, plachý člověk, s pohyblivým pískem pod nohama, šel dělat pojišťováka, obchodního agenta, což jsou profese, kde musí být člověk asertivní. Vnutil si tedy jakýsi umělý osud, aby ze sebe udělal spisovatele, aby se z lyrika předělal na vypravěče.
Vy jste říkal, že byl Hrabal ve skrze nepolitický. Nicméně jak vyplynulo z toho, co jsme si tady povídali, doba ho nesmírně zasáhla. Jedna kniha, ne-li víc, šla do stoupy, některé přestaly vycházet. Normalizace ho poměrně zasáhla. Nakonec na to reagoval svým prohlášením z ledna 1975. Na to reagovalo mnoho lidí, kteří ho měli rádi, zásadní otázkou, měl to zapotřebí?
Mazal: Já to ještě trošku předejdu. Hrabal měl to štěstí nebo neštěstí, že mu nikdy nevyšlo to, co právě v té době napsal. Jeho první sbírka Ztracená loučka, kterou si sestavil v roce 1948, vyšla až v roce 1990. Od každé knížky, kterou napsal, měl při vydání odstup minimálně deset let. Takže nebyl současný autor. Když mohl publikovat v 60. letech, rok 1963, vytahoval své knihy ze šuplat, vlastně šel proti proudu času. Knížky, které mu vycházely první, byly v podstatě nejmladší.
V roce 1968 mu vyšla poslední knížka, Morytáty a legendy, k tisku byly připraveny další dvě knížky, Domácí úkoly a Poupata. To byly drijáčnické texty z jeho začátku. Jenže přišel rok 1968, normalizace, a ty dvě knížky šly z nakladatelství rovnou do stoupy. Hrabal skončil v roce 1968 se spisováním a nastalo vakuum. V roce 1970 byl přeregistrován Svaz spisovatelů (do té doby byl jako předseda ještě podepsán Jaroslav Seifert), a protože nastupovala normalizace, někteří spisovatelé se přehodili a někteří ne. Hrabal měl to štěstí (smůlu), že byl spisovatelem v likvidaci, takže se odmlčel nebo byl umlčen. Žil v Kersku, kde využil té doby a napsal své nejlepší věci. Měl klid a čas. A nastala situace, kdy režim Hrabala potřeboval. Jelikož měl Hrabal v sobě nesporně literární hodnoty a kvality, svět se najednou ptal, kam zmizel Hrabal.
A režim hledal, jak na to. Nabídli mu, že s ním udělají mírumilovný, nanicovatý rozhovor v týdeníku Tvorba, který vydávalo Právo pod taktovkou ÚV-KSČ (vycházely tam projevy Brežněva a všech možných politiků, státníků). Hrabal na to přistoupil. Kamarádi mi říkali, že to začali dělat na podzim 1974 a že bylo mnoho verzí toho rozhovoru, že jim to Hrabal ukazoval a že to bylo docela přijatelné. Jenže vznikla finální verze rozhovoru, pod kterou není nikdo podepsaný. Až pak se zjistilo, že to byl Jiří Hájek, šéfredaktor Tvorby, který ten rozhovor upravil, dopsal tam tu terminologii, XIV. sjezd a podobné věci a pak to vyšlo. Tím nastala situace, kdy si většina lidí řekla, Hrabal zradil, měl to to zapotřebí?
Zradil sám sebe…
Mazal: Možná i ty čtenáře. To už je otázka. Pak nastalo pálení Hrabalových knih. Na druhou stranu Vaculík říkal, že je skvělé, že to vyšlo, režim Hrabalovi přitakával, on ho potřeboval, to je to naše vítězství.
Další situace, která se do toho prolíná, je, že od roku 1971 vycházely Hrabalovy věci, které nevycházely oficiálně, v samizdatu a v exilu. Hrabal tak žil v podivné situaci. Režim mu sice řekl, že se nějak odčinil, takže mu umožní vydávání knih, ale přitom ho korigovali a hnali do nějakých povídek a podobných věcí.
Nejdůležitější na rozhovoru v Tvorbě pak je, že jako součást článku vyšel text Rukověť pábitelského učně. I když byl ten text hrozným způsobem zmršen, byl třeskutý. Jiří Kolář tehdy Hrabalovi napsal: „Milý Bohouši, od dob, co napsal Halas báseň A co básník, je to ten nejlepší text, který jsem četl.“
Mluvili jsme tady o 50. letech, to byl Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet. Ve filmu se to zase odrazilo ve Skřiváncích na niti, které já považuji (s otázkou: „Kde je mlíkař?“) za zásadní. Zatímco Slavnosti sněženek mi připadají jako rurální idylka v normalizaci, sympatický policajt, zejména v geniálním podání Sommra?
Pelán: Hrabal vyprávěl to, co se okolo něj mluvilo, to, co se okolo něj dělo. Měl několik míst, o kterých mluvit chtěl, Kladno, Libeň, Nymburk a Kersk. Z tohoto pohledu mu není co vyčítat. Co mu lze ale vyčíst, je to, že měl potřebu lyrické věci monumentalizovat.
Pamatuji si, že když jsem to četl, v dané chvíli se mi zdálo, že to k tomuto úkonu není ta pravá tematika. Na druhé straně, Hrabal byl sice apolitický spisovatel, ale historická chvíle s politickým zabarvením je vždy v jeho textech přítomna. Popsal tam něco, co bylo pro 70. i 80. léta nanejvýš charakteristické. Úprk na chaty z rolí státních zaměstnanců, kterými jsme všichni byli. Tohle je tam popsáno jako „tam se ti lidé proměňovali, tam se chovali jinak“. Navíc Hrabalova verze není tak idylická jako Menzelův přepis. Když to poprvé vyšlo, bylo to šestnáct povídek z dvaceti. Tam bylo spoustu manipulace. Bylo to doplněno také Rukojetí pábitelského učně, kterou z toho také vyhodili. Je tam spousta krásných textů. To je opravdu Hrabalova poetika.
Janoušek: Dnes se strašně těžko soudí. Ti lidi nevěděli, že to skončí. Kdysi mi jedna studentka řekla, kdyby patnáct let počkali. Ale může si spisovatel, který chce oslovit své čtenáře, říct, já patnáct let počkám? Ano, kdyby věděl nebo tušil. Kompromisy dělali mnozí jiní a jinak. Na druhé straně Hrabal plnil ve vztahu k čtenářům určitou roli. Zaplať Pánbůh, že český čtenář mohl číst aspoň toto.
Říká se, že Hanťa z Příliš hlučné samoty je jediná autobiografická postava Hrabala. Je to pravda?
Mazal: Všechny jsou autentické.
Janoušek: Paní Bovaryová jsem já, řekl kdysi kdosi. Asi každý spisovatel bývá hodně svými postavami.
Příliš hlučná samota je v podstatě jedna z jeho neuznávanějších, ne-li nejuznávanější kniha. Byl zde učiněn jeden pokus o její zfilmování s Phillipem Noirotem v hlavní roli, nezdařený pokus. Myslíte si, že je to jeho vrcholová kniha?
Pelán: Hrabal je do značné míry opravdu monolitní autor. Pořád je to Hrabal, ale vyvíjí se úžasně. To byl věčný experimentátor. Od jedné knížky ke druhé. On se nikdy neopakuje. Je plný paradoxů. Z počátku píše povídky pod heslem „nerozlišující pozornosti“. To znamená dívat se na svět bez předběžné selekce, bez ideologického pohledu. To je úžasně pravdivý a úžasně sugestivní pohled, který však rezignuje na perspektivu a poselství.
Příliš hlučná samota je text jiného typu, je napsán s filozofickou bází. To je text, který nějaké poselství nese. Svým způsobem napsat takový příběh je cosi až archaického. Je jednoznačně morální. Navíc se tam některé polohy pročišťují neuvěřitelným způsobem. Ten příběh vztahu k cikánce je jeden z nejkrásnějších milostných příběhů v české literatuře. Je napsaný s takovou čistotou, že člověk jenom žasne. Tam asi je ten vrchol. Ale když půjdete dál, jsou tam Svatby v domě, 700 stran, patrně nejambicióznější projekt.
Mazal: Pozor, to pořád hovoříme o textech, které jsou známé. Když vezmete Sebrané spisy, tam je spousta textů, povídek, které jsou víceméně neznámé a jsou třeskuté a morbidní. Hrabal je skutečně mnohovrstevný a čím více se o něm budeme bavit, čím více ho budeme zkoumat, tak zjistíme, že ho neznáme.
Janoušek: Je to spíš výzva k četbě.
(redakčně kráceno)