Nejsem z Brna, ani z Prahy. Přesto mě moravské velkoměsto provedlo počátkem dospělosti, abych ho nakonec opustila kvůli Praze. S manželem jsme říkávali, že jedeme do Prahy na svatební cestu. Tahle legrácka obsahovala veškeré brněnské obavy z hlavního města i otevřená vrátka pro případ, že se nepodaří přestřihnout moravskou pupeční šňůru. Praha nás ale přesvědčila, že nejlepší je se ze svatební cesty nevracet.
Nechápejte prosím následující text jako nábor dalších obyvatel Prahy (to skutečně není třeba), ale jako pokus o zboření několika mýtů, kterých se výhledem od Špilberku nezbavíte (pro vtipálky: ani od Petrova).
1. Řeka
Sice jsem pár vodních dominant uprostřed evropských metropolí už viděla, až v Praze mi došlo naplno, jakou atmosféru udělá mohutná řeka ve městě. A jaké další světy nechá vyrůst – ať už to jsou hospůdky a bary na náplavce, parníky s diskotékami anebo obytné hausbóty. Řeka přitom stále dává znát, že se do Prahy lidé přistěhovali kvůli ní, a proto s ní musíte stále počítat. Třeba když se chcete dostat z Bubenče do zoologické zahrady.
To je sice vzdušnou čarou pár set metrů, v MHD nebo v autě ale strávíte spoustu času. Pokud se ovšem nesvezete přívozem.
2. Čtvrti
Jedna známá, rodilá Brňanka mi vyprávěla, jak dlouho jí trvalo, než si na Prahu zvykla. Dneska je spokojená a sama pro sebe si stihla analyzovat důvody prvotní nespokojenosti. Šlo o místo, kde bydlela. Teď žije na Vinohradech a neměnila by. My se usídlili v Bubenči a považujeme ji za ráj na zemi. Kamarádi si pochvalují Holešovice, jiní zase Nusle (i když to moc nechápu). V Praze se žije ve čtvrtích. Na nich záleží, protože právě tam se odehrává každodenní život – školky, školy, kroužky (pokud nechcete trávit odpoledne dojížděním), nákupy, hospody, trhy. Praha je decentralizovaná, i když si je třeba tenhle stav stále víc hájit.
3. MHD
Když nežijete ve čtvrtích, pořád jenom dojíždíte. A ve „svých“ čtvrtích žijete proto, že vám úplně stačí dojíždění za prací.
V Brně jsem bydlela v Řečkovicích a velmi často jsem od svých kamarádů slýchala, že na večeři nepřijedou, protože jsme příliš daleko. V Praze za námi kamarádi dojíždí třeba hodinu. A právě hodina na jednu cestu po Praze představuje hrubé maximum, které se stalo každodenní zkušeností mnoha lidí, mne nevyjímaje. Aspoň jsem přečetla hodně knížek.
4. Praha je velká
Chápu, žádná novinka, přesto mě při pohledu na model staré Prahy z 18. století udivila její velikost. Až poté jsem si uvědomila, že tradiční městská zástavba (myšleno činžáky a jiné bytové domy) sahá od Karlova mostu hodně daleko a že ty nízké domky bývalých vesnic, mimochodem většina plochy Brna, najdu, až když vyjedeme na rodinný výlet.
5. V Praze je draze
Jasně, další známá věc, přesto třeba mít ji na paměti. Zároveň vás tohle „draho“ donutí přemýšlet a hledat a koumat a nakonec může být docela levné. V Brně jsme na narozeninové a výroční večeře chodili do fine dining restaurantů, kde jsme nechali minimálně tisícovku. Teď se chystáme do vietnamského bistra, od kterého si slibujeme třetinovou cenu, ale minimálně stejný zážitek. Dobré jídlo máme rádi i doma, takže umím vyjmenovat všechny zajímavé obchody s potravinami v naší čtvrti. Vzhledem k tomu, že jenom s těmi italskými napočítám kolem domu čtyři, nejedná se o žádnou cenovou přeháňku. A oblečení? Pro nejlepší kousky chodím do charity. Kde jinde taky pořídíte šaty od Kláry Nademlýnské za 350 káčé?
6. Multikulti
Ano, opět záleží na tom, kde bydlíte. My se ocitli tak trochu v multikulturním prostředí, což mě jenom těší. Především kvůli synovi. Podle mě je lepší, aby na lidi jiné pleti a řeči divně civěl teď ve dvou letech, než aby jim tu zvýšenou pozornost - které se při prvních setkání prostě neubráníte - věnoval o pár let později. Nemluvě o tom, že „naši“ paní Vietnamku z večerky překřtil na „tetu“.
7. Dobrý filmy, špatný filmy a ty z Brna
V Brně se lidem z hlavního města říká „Pražáááci, Švédi“ anebo se tvrdí, že Praha není město, ale kraj. Haha. Chápala jsem, že řevnivost toho menšího k většímu patří k životu, ovšem zarazila mě skutečnost, že to platí i obráceně. A tak jsem se naučila neříkat hned každému, že „su z Brna“, protože to občas vyvolalo podivné asociace a rádoby vtipy. Příklad: „Helé, slovo děcka ve společnosti neříkééj, nebo budeš za blbá.“
8. Příroda
Kamarádka z dvacetitisícového města na mě po porodu soustrastně koukala s tím, že nebudu mít s kočárkem kam jezdit. Musela jsem se smát. Ona bydlí u hlavního tahu, já deset minut od Stromovky. A taky kousek od Šárky, což je mimochodem přírodní rezervace, kterých je v Praze víc. Pořád ji zvu do Prahy na návštěvu, aby viděla i zahradu, do které se díváme ze všech našich pokojů. Zatím nepřijela.
9. Větší prostor – větší rozmanitost
V Brně se nakonec všichni sejdou v jedné hospodě, kde najdou společné téma (nuda v Brně). V Praze se sice taky vždycky sejdeme v hospodě, ale je jich víc stejně jako témat. Podobně jako si v Praze každý najde svoji čtvrť, najde si taky prostor utvořit si vlastní názor a především najde lidi, se kterými jej sdílí. Bez kompromisů.
10. V Praze se pracuje
Nejlepší na konec: v Praze se pracuje, zatímco v Brně se pracuje na tom, aby se pracovalo. Na co v Praze stačí telefonát, na to v Brně nestačí „tři kafíčka“. Fakt ověřený z několika zdrojů. Pracovní debaty míři k věci, vztahy na pracovišti mají charakter profesionální. Kolegové spolu sice chodí na oběd, kávu si ale postaví k počítači. Spolupracovníci se zřídka pozvou domů, na chatu či dovolenou ne. A přitom si v práci docela obyčejně pomáhají.
