Kateřina Kořínková

Byl to takovej blbej den, do kterého se člověk čas od času probudí. Sedím v metru, pozoruji oknem kilometry barevného vedení a přemýšlím, jakou energii v sobě ukrývají. Tu najednou cítím obrovský výdej kilojoulů na vlastním těle. „Dejte si tu hlavu někam,“ slyším vedle sebe a jenom pomalu mi dochází trapnost situace. Usnula jsem a zabořila se svým obličejem do ramena spolucestujícího. Chápu, tohle se nedělá. Jeho prudká reakce mi ale náladu rozhodně nezvedla. Je ráno, kolem musí být cítit můj skvělý parfém (vánoční dárek) a vůbec nejsem nijak odpudivá, takže decentní popostrčení by dle mého bylo adekvátní.

Ve škole nás učili, že „mediální obsahy“ vyprávějí archetypální příběhy, které si lidstvo předává od nepaměti. Někteří autoři, na něž mediální studia odkazují, mluví dokonce o mýtech. Podle těchto teorií nám televizní zpravodajství stále dokola přináší mýty o obětích, zločinech a podvodech, hrdinství anebo jiných světech. Něco na tom určitě je. Nedávno jsem viděla vedle sebe dva silné příběhy, v nichž jedni trpěli a druzí se vymlouvali. A bohužel, oba bez happyendu.

Nadešel čas adventu. Lidé zapalují svíčky na adventním věnci a vyhlašují celonárodní soutěže o nejlépe uklizenou domácnost, nejvíce druhů cukroví a nejbohatší nadílku. Někteří dopředu odstoupili, jiní taktéž, aby se na poslední chvíli probrali a v záchvatu konzumního šílenství nakoupili co největší hovadiny za co nejvíc peněz. A firmy pořádají vánoční večírky.

Před měsícem zvítězil na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů snímek režiséra Martina Marečka Pod sluncem tma ve třech kategoriích. Taky jsem ho viděla a musela při něm myslet na svého kamaráda Tomáše, který zažil něco podobného jako hlavní protagonisté dokumentu. A od té doby mi ty vzpomínky stále vězí v hlavě.

Gelové nehty se zabořily do písku a já musela zavřít oči. Ten pohled se nedal vydržet, skoro mě bolel. Uklidňuje mě jenom pomyšlení, že „gelíky“ se už dávno smaží v pekle. (Díky Ado!) Setkání, radši nepočítám kolikátého druhu, ale pokračuje. Když oči otevírám, vidím bílé letní kozačky, džínovou minisukni, opálení, za které by se nestyděli v rovníkové Africe, blonďatou hřívu, která se může vyskytovat snad jenom ve vlhkých snech ultranácků, a nevkusně pečlivý makeup. Bylo jasné, že na bubenečském hřišti pro děti došlo ke střetu dvou světů a žádná příjemná multikulti atmosféra se tu nekonala. Já se snažila nedívat se. Přemýšlela jsem, jestli by i na pískovišti neměl platit nějaký dresscode. Tomu stvoření ale pravděpodobně lítaly hlavou podobné myšlenky – já na sobě otrhaný džíny, starý číny, který se tu za totáče prodávaly místo conversek, triko, nehty ostříhaný ke kůžičce. Bývaly bychom se tiše ignorovaly, jenže o nechtěné seznámení se postaraly naše ratolesti. Jeden bagr a dvě děti a konverzace se stala nevyhnutelnou.

Otázka „Co jsi dělal v listopadu 89?“ spouští ve společnosti podobně zábavnou debatu jako vzpomínání na oblíbené večerníčky. Lidé si pamatují zážitky a skutečnosti spojené s emocemi a listopad před dvaadvaceti lety emotivním bezpochyby byl. Nevím, jak se to stalo, ale pro mě zapamatovatelné emoce představovalo i několik dalších listopadů. Možná je to ale příznačné pro všechny, kteří si z roku 1989 alespoň něco pamatují. K dalšímu výročí tedy přikládám exkurzi svými sedmnáctými listopady.

Brno - Sbírám dobré skutky. Prostě udělat někomu cizímu nečekanou radost. Snažím se zabodovat alespoň jednou denně. Někdy se daří, někdy ne. Většinou záleží na tom, co dělám:  jízda autem = v průměru dva zásahy za čtyřicet minut městem; použití mhd = jeden zásah za tři jízdy vpodvečer, dopoledne je to lepší; návštěva pískoviště = jeden zásah za dvě návštěvy; domácí práce = nula, tady se aktivita očekává. Alespoň tak zněla moje prvotní definice. Pak mi ale kamarádka Markéta řekla, že tohle nejsou „pravé dobré skutky“, ty se prý poznají podle toho, že si je vlastně ani neuvědomíme. Ha! Moje vlastní radost z toho, jak malými krůčky měním svět k lepšímu, vzala za své. Po pár dnech jsem si ale uvědomila, že se mi jeden takový nevědomý dobrý skutek vlastně podařil. Anebo ne?

Nejsem z Brna, ani z Prahy. Přesto mě moravské velkoměsto provedlo počátkem dospělosti, abych ho nakonec opustila kvůli Praze. S manželem jsme říkávali, že jedeme do Prahy na svatební cestu. Tahle legrácka obsahovala veškeré brněnské obavy z hlavního města i otevřená vrátka pro případ, že se nepodaří přestřihnout moravskou pupeční šňůru. Praha nás ale přesvědčila, že nejlepší je se ze svatební cesty nevracet.