Gelové nehty se zabořily do písku a já musela zavřít oči. Ten pohled se nedal vydržet, skoro mě bolel. Uklidňuje mě jenom pomyšlení, že „gelíky“ se už dávno smaží v pekle. (Díky Ado!) Setkání, radši nepočítám kolikátého druhu, ale pokračuje. Když oči otevírám, vidím bílé letní kozačky, džínovou minisukni, opálení, za které by se nestyděli v rovníkové Africe, blonďatou hřívu, která se může vyskytovat snad jenom ve vlhkých snech ultranácků, a nevkusně pečlivý makeup. Bylo jasné, že na bubenečském hřišti pro děti došlo ke střetu dvou světů a žádná příjemná multikulti atmosféra se tu nekonala. Já se snažila nedívat se. Přemýšlela jsem, jestli by i na pískovišti neměl platit nějaký dresscode. Tomu stvoření ale pravděpodobně lítaly hlavou podobné myšlenky – já na sobě otrhaný džíny, starý číny, který se tu za totáče prodávaly místo conversek, triko, nehty ostříhaný ke kůžičce. Bývaly bychom se tiše ignorovaly, jenže o nechtěné seznámení se postaraly naše ratolesti. Jeden bagr a dvě děti a konverzace se stala nevyhnutelnou.
A jak to tak u Pretty woman a jiných pohádek chodí, ze stvoření se klube docela milá paní, která mi předává neocenitelné postřehy z místních školek a jejich jídelen. Já zase přispěji zkušenostmi z brzkého večerního uspávání, ona dodá něco o oblečení, prostě receptář v přímém přenosu. Postupně dojde řeč na práci a poslouchám stesky o hledání nového uplatnění. Bývala realitní makléřkou, ovšem takovou práci už dělat nechce. Nemá na ni „morál“, říká a naznačuje, že aby se ve své minulé kariéře dopracovala ke kýženému výsledku, musela udělat pár ústupků dobré morálce. Vlastně jich asi bylo víc: „Pracovala jsem vždycky na sto dvacet procent, byla jsem fakt dobrá,“ pokračuje a zlato (hodně zlata) na jejím outfitu naznačuje, že si nevymýšlí. Kývu hlavou, vím, o čem mluví.
Ach ty děti! Nejenže nám svojí přítomností ukázaly, že léta před jejich příchodem stála za starou belu, navíc nám ještě nabouraly žebříček hodnot. Najednou se už nechce dělat to, co před nimi bývalo samozřejmostí. Na druhou stranu v nás ale probouzí chuť ke zcela jiné akci. Vybavuji si své kamarádky, v nichž mateřství probudilo nevídanou sílu rvát se o zemi krásnější, bojovat za svoje spotřebitelská práva či jednoduše pomáhat. Tak třeba Lenka. Tvrdošíjně píše další a další stížnosti kvůli (ne)zásobení svého nejbližšího supermarketu, donekonečna si dopisuje s americkým výrobcem své čtečky, aby jí laskavě zprovoznil češtinu, jak anoncoval v popisu zboží, volá na místní odbor životního prostředí pokaždé, když vidí kácet jakoukoliv dřevinu. Anebo Jana. Nemajíc psa, v kočárku má vždy připravené sáčky na psí výkaly, které poctivě sbírá a vyhazuje, protože se „na ten nepořádek kolem nemůže jen tak koukat, ne-li šlápnout, že jo?!“, a obchody bombarduje reklamacemi, jelikož „by tohle tričko po jednom vyprání nedala ani do charity,“ či „ste se zbláznili, vaši podprdu za pět set můžu po měsíci použít maximálně jako ponožku na vánoční dárky.“ Anebo Natálie. V hustém emailovém kontaktu se sekretariátem starosty ho vyzývá, aby konečně začal něco dělat s opuštěnou obecní budovou. Anebo Karolína Peake. Zájem o neutěšený stav hřišť na pražské Kampě ji vynesl až na post místopředsedkyně vlády (tak zní její příběh, když odhlédneme od všech otazníků, které se vznáší nad jejími spolupartajníky, ji samotnou nevyjímaje).
A tak mě napadá, že takové angažované matky by byly velmi úspěšnou politickou silou. Umí skvěle šetřit, což přeloženo do politické reality znamená konec předraženým zakázkám. Zvládnou multitasking levnou zadní – menší byrokracie, více kontroly. Umí skvěle vyjednávat – politická stabilita zaručena. Už to vidím před sebou: Armáda angažovaných matek, vlající prapor, červené písmo na bílém podkladu. Bílá odkazuje k mateřskému mléku, červená k srdci. Široká voličská podpora (kdo by nevolil svoji maminku?), neuvěřitelné výsledky (kdo by neposlouchal svoji maminku?), neprůstřelný volební program (maminka má vždycky pravdu). Beru do ruky telefon, musím obvolat Lenku, Janu, Natálii. Pak se mi ale vybaví. Strašný gelový nehty. A zase pokládám. Tahle armáda by se na uniformě rozhodně neshodla. A nebudeme si nalhávat, řešila by se určitě na první schůzi.
