Před dvaceti lety zaniklo Československo a oba národy se vydaly na samostatnou a mnohdy značně odlišnou pouť dějinami. Ovšem jestliže na počátku obě země mířily různým směry, dnes stojí téměř na jedné čáře. Vztah Čechů a Slováků se totiž vymanil z oficiálních rámců státního uspořádání a stal se přirozeným, přátelským a také oboustranně výhodným. O dvaceti letech samostatnosti hovořil ve Studiu ČT24 Ladislav Snopko, ředitel Slovenského institutu v Praze a bývalý slovenský ministr kultury. Ptala se Patricie Strouhalová.
1. leden 1993, jaké byly vaše první pocity?
Byl jsem výrazně proti rozdělení federace, takže jsem s moravskými, českými a slovenskými kamarády slavili silvestra 30. prosince, abychom to neoslavovali s těmi, co byli pro samostatnost, a brali jsme to jako rozlučku. A toho 31. prosince, musím se přiznat, mi tekly slzy, protože jsem si nedovedl představit, jak to bude dál fungovat. Kdykoliv jsem pak po roce 1992 jel přes hranici, která tam naráz vznikla, tento pocit ve mně zůstal a plnil mě skepsí.
V čem jste byl skeptický jak na slovenské, tak na české straně?
To, v co se to vyvinulo, je k mému překvapení velmi pozitivní. Neznamená to ale, že to dobře začalo. První desetiletí vývoje na Slovensku i v Česku jako by umocňovalo negativní vlastnosti jednoho i druhého národa. Ale díky tomu, že zárodek, který pocházel ještě z listopadu 1989, měl životaschopné, spontánně se vyvíjející jádro, tak také vývoj v Čechách a na Slovensku uplynulých dvacet let spontánně směřoval k pozitivním vztahům obou zemí. Česko-slovenské vztahy jsou dnes vztahem rozvedených manželů, kteří se po dvaceti letech potkali, každý má vlastní byt, nelezou si na nervy a mají se znovu rádi.
Bude to tak i v následujících minimálně dvaceti letech?
Myslím, že ano. Už to totiž není založeno na oficiálních strukturách, ale na strukturách spontánních. Je to založeno na vztazích, které vznikají privátně – od přátelství přes pracovní kontakty po vzájemnou výhodnost. Od února jsem ředitelem Slovenského institutu v Praze. Do Prahy jsem velice často jezdil, ale nikdy jsem tu nežil. Najednou zjišťuji, že žiji ve městě, které je pro Slováky stále alternativním kulturním centrem. To je funkce, kterou Praha plnila od vzniku Československa, ale my jsme si to neuvědomovali.
A třeba právě tady pro to jsme potřebovali samostatnost?
Dokázali bychom žít i ve společném státě. Nás nerozdělilo národní pnutí, ale výsledek voleb v roce 1992, kdy v Čechách i na Slovensku vyhrály dva absolutně nesourodé politické subjekty. A populistická strana s občanskou stranou v jednom státě fungovat nemůže. Takže šlo o rozhodnutí chirurga, ano, je třeba to rozdělit, jinak jedno zahubí druhé. Pozitivní vzájemná vitalita Čechů a Slováků nás ale zase vrací zpátky.
Slováci mají už patnáct let přímou volbu prezidenta. Nás čeká za chvíli. Co přinesla Slovensku přímá volba prezidenta?
Depolitizovala scénu. Prezident, který není volený politickými stranami, ale přímo, nemusí být politický, nemusí souhlasit s určitými politickými stranami. U nás to tehdy bylo velmi potřebné – situace nebyla jednoduchá, politická scéna byla velmi jednostranně orientovaná a politici, kteří se snažili o změnu směru, neměli tak silný hlas na to to prosadit. Nejsem si však jist, zda je přímá volba dnes, v době nových komunikačních a marketingových metod, nejbezpečnější demokratické gesto, kterého lze dosáhnout.
Jak mobilizovala přímá volba prezidenta slovenské voliče?
Jednoznačně mobilizovala voliče, kteří byli nespokojeni se situací na Slovensku. Přímá volba tak vlastně nastartovala diskusi demokratičtějších politických stran po roce 1998. Ta potom už jednoznačně směřovala k tomu, že Slovensko smazalo svůj hendikep vůči ostatním visegrádským zemím – dostalo se do NATO, do Evropské unie, a co se týče měnové unie, dokonce je i předběhlo.
Pro některé Čechy je to znak toho, že jsou Slováci v evropské integraci mnohem dál než my? Že jste nás předběhli?
Pocitově ano. Se svojí peněženkou jsem stejně doma v Německu jako ve Francii, zato v Čechách jsem doma méně. To ale neznamená, že jsme vás předběhli. Jde jen o pocit a méně problémů s výměnou peněz.
Václav Klaus při příležitosti dvacátého výročí vzniku České republiky vyhlásil všeobecnou amnestii. Také slovenský prezident Ivan Gašparovič se rozhodl pro tento krok. Deník SME napsal, že na svobodě by se mohlo ocitnout asi 550 vězňů. Opsal to prezident Gašparovič od Václava Klause?
Je to možné. Amnestie na Slovensku je menší než v Čechách. Amnestie prezidenta Klause je ale takovou amnestií na rozloučenou, u nás ne.
Pamatuji si na amnestie v devadesátých letech jako člen vlády, která řešila vzpouru v leopoldovské věznici, a znám různé aspekty takto vážného gesta. Amnestie vzbudí buď pozitivní, nebo negativní ohlasy podle toho, koho se jak dotkne.
Ladislav Snopko (*1949, Košice)
Archeolog, dramaturg a publicista. Vystudoval archeologii na Katedře obecných dějin a archeologie Filozofické fakulty UK v Bratislavě (1970-1976). V listopadu 1989 zakládající člen hnutí Veřejnost proti násilí a jeden z protagonistů sametové revoluce. Na začátku 90. let se stal na Slovensku ministrem kultury ve „vládě národního porozumění“. Léta předtím se totiž jako organizátor věnoval spojování různých uměleckých žánrů a propagaci alternativní kultury. Zároveň připravoval projekty, které propojovaly českou a slovenskou kulturu. Po odchodu z ministerského křesla působil v kultuře i politice na lokální úrovni – řídil kulturní zařízení v bratislavské Petržalce a zároveň působil jako řadový člen městského i krajského zastupitelstva. Dnes je ředitelem Slovenského institutu v Praze.
(redakčně kráceno)
