V Litomyšli od 12. července do 24. září probíhá pod vedením špičkových zahraničních animátorů, ale i softwarového experta kurz 3D animace, který se snaží oživit skomírající slávu české animátorské školy. Jedním ze školitelů je i Andy Schmidt ze slavného studia Pixar, který se podílel na filmech jako Hledá se Nemo, Úžasňákovi nebo Ratatouill. V Profilu ze 17. srpna s ním hovořila Michala Hergetová.
Přijel jste z Litomyšle, kde jste vyučoval animaci. Co to bylo konkrétně?
Vyučoval jsem herectví při animaci, vlastně jde o pantomimu, herectví bez dialogů.
To jde o výrazy figurek, které pak vidíme ve filmu?
Herectví je v zásadě reagování. Když chceme, aby postavičky na něco reagovaly, chceme vidět emoce. A o to nám při animaci jde. Snažíme se, aby postavičky oživly.
Jací žáci byli čeští animátoři?
Čeští animátoři byli velmi dobří. V Čechách má animace velkou tradici, jsou tu jména jako Karel Zeman, Jiří Trnka a Jan Švankmajer. Animace v Čechách proto velmi roste a je dobře, že je zde tolik mladých studentů.
Jiří Trnka vás prý inspiroval při vytváření postaviček do filmu Ratatouille?
Ano, to je pravda. Opravdu jsme použili některé jeho skici, nákresy a křivky, které jsou velmi organické.
Jak vůbec vzniká podoba hlavní postavy animovaného filmu? Dostanete do rukou scénář, přečtete si příběh a začnou vám naskakovat nápady, jak by mohl hlavní hrdina a další postavy vypadat.
Pixar je studio, kde je hlavní silou režisér. Vymyslí příběh a většinou ho i napíše, často při tom spolupracuje ještě s jiným autorem. Tak vznikne příběh. Pak máme umělecké oddělení, které vytvoří design postaviček. Je to kontinuální proces, dělají se různé změny, ale to, jak bude postavička nakonec vypadat, musí rozhodnout režisér. A podle toho pak jedeme.
Dochází i k tomu, že když se změní vzhled postavičky, změní se i celý příběh?
Příběh se mění vždycky. Lidé si obvykle myslí, že když existuje scénář, příběh je tím zablokovaný. Tak to není. Příběh se v průběhu práce mění, mění se i během střihu.
Jak dlouho takový film vzniká?
Od počáteční myšlenky do konce to trvá zhruba čtyři roky.
Jak dlouho trvá práce animátora na takovém filmu?
Pracujeme na tom asi rok. Jsme vlastně jako loutkoherci, akorát pracujeme ve virtuálním světě počítačů. Těmi postavičkami ale pohybujeme vlastně stejně jako s loutkami. Je to stejný styl, stejná metoda, jen nástroj je jiný.
Jak moc se změnila animační metoda nového filmu o příšerkách od filmu Příšerky s.r.o.?
Samozřejmě jsme se snažili, aby to vypadalo velmi podobně, protože to navazuje na původní film. Za posledních jedenáct let se ale technologie hodně změnila, takže je to, jako kdybyste si otevřeli jedenáct let starý dokument z Wordu. Takže musíme postavičky pomocí nových technologií oživit.
Lze dnes vůbec animace vytvářet tužkou a papírem? Nebo je vždy potřeba počítač?
Doufám, že to nemusí být jenom počítače. Sám papír a tužku někdy postrádám a stále jsou studia, která postupují tradičně, což je moc pěkná práce.
Vím, že při tvorbě vlastních projektů, třeba krátkých filmů, tužku a papír používáte. Co vás k takovým filmům inspiruje?
Většinovou inspiraci mi poskytují ostatní umělci a také život. Jako animátor musíte být pozorovatel života, sledovat, jak se lidé pohybují, jak se vyjadřují. To je moje hlavní inspirace.
Předpokládám, že pro animaci musí mít člověk velkou fantazii. Je to podmínka pro to, aby byl člověk dobrým animátorem?
Fantazie je předpoklad pro to, aby byl člověk tvůrčí osobností, ale aby člověk vytvořil něco fantazijního, musí nejdříve pozorovat skutečný život.
Kdy jste se rozhodl, že se budete animaci věnovat profesionálně?
Možná je to divné, ale nikdy jsem neuvažoval o tom, že se stanu animátorem. Od dětství jsem chtěl pracovat ve filmu, ale studoval jsem umění. Když mi bylo asi pětadvacet, dostal jsem nabídku pracovat ve filmu, a tak to vlastně začalo. Zjistil jsem, že mi to jde, že mě to baví, tak jsem u toho vydržel.
Pro koho děláte radši, pro dospělé nebo pro děti?
V Pixaru se nesnažíme dělat filmy pro konkrétní skupinu. Děláme filmy, které se, jak doufáme, budou líbit všem.
(redakčně kráceno)
