Marie Kohoutová strana 2 z 2

Až ve zralém věku bylo Otakaru Kubínovi, jednomu z nejslavnějších česko-francouzských malířů 20. století, dopřáno malbou objevovat rodné Boskovice a jejich okolí. K moravské krajině se Othon Coubine (1883–1969) vracel jako malířsky nesmírně zkušený tvůrce, světově proslulý a uznávaný krajinář, který dosáhl slávy a vyzrálého mistrovství malbou především francouzské Provence, ale také krajiny a zákoutí městeček a viaduktů italských Alp. Vývoj, bohatství a nejvnitřnější malířské lásky Otakara Kubína nabízí výstava obrazů a grafických prací, kterou připravila Galerie Moderna na Masarykově nábřeží v Praze.

Tomáš Pospěch (* 1974), jehož veřejnost zná především jako originálního fotografa zaměřujícího se zejména na sociální a konceptuální projekty v oblasti dokumentární fotografie, se v novém uměleckém počinu představuje v multifunkční roli fotografa, kurátora a hledače nových cest výrazových možností fotografie. Jeho právě otevřená výstava Tomáš Pospěch: Kurátorská práce /Reloaded potrvá v Ateliéru Josefa Sudka do 28. února.

Sedm fotografických souborů vítězů a finalistů 8. ročníku soutěže FRAME012 vystavuje do 10. února Leica Gallery Prague ve Školské ulici v Praze 1. Prezentovaná kolekce je přehlídkou především odlišných přístupů fotografova vidění ke zvolenému tématu, kdy do média fotografie vstupují kompilace technik z jiných výtvarných oborů – trojrozměrné modelování skutečnosti, koláž, a dokonce i prvky inscenovaného divadla – a kdy, dovedeno do krajnosti, fotograf už nemusí ani fotit, aby vzniklo nové fotografické dílo.

Druhou samostatnou výstavou se po pěti letech do pražské Galerie Nová síň vrací básník a především malíř Petr Pichl (* 1946 v Praze). Dlouholetý člen Jednoty umělců výtvarných se zde prezentuje kolekcí obrazů z posledních deseti let pod souhrnným názvem Úzká cesta. Dle vlastních slov se domnívá, že „umění je řehole“, aniž to dál jakkoli vysvětluje; zřejmě proto umělci nezbývá než úzký koridor nejvyšší sebekázně, odříkání a nekonečné dřiny, aby vlastní tvorbou naplnil pohár svého života a talentu. Navzdory deklarované řeholi Pichlovy obrazy nejdou cestou vyhledávaného a zobrazovaného utrpení, ale prozrazují jeho schopnost postihnout a oslavit kladné stránky toho, co vezdejší pozemská pouť přináší.

Zatím posledním autorem, jehož díla představuje výstavní cyklus Galerie hlavního města Prahy nazvaný START-UP, je malíř Pavel Vašíček. Od roku 2009, kdy GHMP cyklus zahájila, se počet vystavujících ustálil na šesti autorských projektech ročně. Vašíčkova výstava je ale letošní už osmou, a tedy dosud nejobsazenější přehlídkou začínajících autorů, jejichž práce vystavuje Dům U Zlatého prstenu. Jmenuje se Nirvána a už svým názvem vzbuzuje přirozenou zvědavost, co si pod ním autor představuje a jak se s tímto obtížným tématem vyrovnal.

Jako stvořená pro vánoční čas je komorní výstava grafických prací Františka Tichého Břichomluvec. Dostanete se k ní procházkou po romantickém vltavském nábřeží, kde sídlí Galerie Moderna. Na pěknou hodinku, strávenou prohlížením Tichého prací, vám poskytne útočiště před vřavou konce roku, blázincem obchoďáků a hrůznou reklamou. Omen nomen. Svět Frantiska Tichého je opravdu tichý, vyžaduje klid a pohroužení a jako odměnu nabízí útěchu duše. Věřte nevěřte, vidí totiž svět z té dobré stránky.

Proces právě probíhající kolonoskopie zachycený videokamerou, skleněná plastika, sochařské práce v hlíně, ve dřevě i kovu, práce na papíře, fotografie a především obrazy vytvořené klasickými malířskými technikami vystavené v pražské galerii S. V. U. Mánes - Galerii Diamant - připomínají 125. výročí založení historického Spolku výtvarných umělců Mánes (1887-2012). Výstava pod názvem Dnešní Mánes I pracemi několika desítek umělců veřejnosti zároveň připomíná 20. výročí obnovení spolku, kdy po desetiletích zákazu činnosti otevřel svou první svobodnou členskou výstavu (5. 11. – 6. 12. 1992).

Jedenáctka, jak ji na právě zahájené výstavě představuje Muzeum hlavního města Prahy, není ta slavná Klapzubova Eduarda Basse, i když by jí klidně mohla být. Má totiž s touto kultovní knihou z roku 1922 překvapivě mnoho společného – laskavý humor, tah na branku i cílovou skupinu příjemců, jimiž jsou v případě zmíněné knihy i výstavy děti i dospělí. Nebo dospělí i děti?

Uplynulo mnoho času, než dílo Františka Kupky našlo takové místo v dějinách umění, které mu skutečně patří, a tím je jeho postavení rovnocenné nejvýznamnějším umělcům novodobé historie; místo jednoho z největších geometrů a výtvarných myslitelů, který nově definoval podobu hmotného světa a také všech tvarů světa vnitřního ryze malířskými prostředky. Podle Kupky jsou jimi linie, plocha, barva a světelná analýza prostoru.

Ďábel, Lazebnice, Magická krabička, Malíř, Sebevrah a mnoho dalších obrazů, pak také kosti, lebky, tančící duchové a především modrá, modrá, modrá… To vše je k vidění na velmi „malířské“ výstavě Tomáše Jetely (* 1986), kterou na dobu adventní připravila pražská Galerie Malostranská beseda. Výstava nazvaná HOLKY, KOSTI A MODREJ KLUK je třetí samostatnou výstavou tohoto loňského absolventa AVU.

Pod jednoduchým názvem Franta – výběr z díla představuje pražská Galerie Nová síň výstavu světově uznávaného malíře Františka Mertla (*1930). Pokud platí teze, že umění je zrcadlem světa, pak ji vystavená kolekce dvanácti obrazů zapůjčených pro účely výstavy ze soukromých sbírek naplňuje jen zčásti, protože umělecké dílo je vždy něčím víc než prostou reprodukcí viděného. Svět, tedy stav lidské civilizace, jak ji vidí František Mertl, můžete pomocí jeho obrazů zkoumat do 2. 12. 2012.

Na cestu plnou podivuhodných příběhů a ještě podivuhodnějších postaviček zve výstava Josef Ryzec – lodě, dřeváci, ptáci a jiné příběhy, kterou od 5. do 28. října letošního roku hostí Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Výstava nese Ryzcův autorský rukopis od prvního do posledního centimetru výstavní plochy, neboť byl sám sobě kurátorem i architektem výstavy. S duchovní střídmostí, minimalismem, či dokonce askezí rozhodně nemá Ryzcův svět nic společného - klenutý prostor členěné výstavní síně je bohatě zaplněn bytostmi komunikujícími, s nezničitelnou energií překonávajícími „jistá omezení“ daná DNA svých kubistických prapředků a dychtivými vyprávět svůj příběh.

Město Šluknov hostí v působivých prostorách podkroví šluknovského zámku výjimečnou výstavu; výstavu nabízející krásno a potěšení na každý den a každý týden, jak rok běží a leží. Výstavní projekt 52 na celý rok výtvarníků Markéty Váradiové a Michala Slejšky nabízí krasohledy, kaleidoskopy a na jejich principu vytvořené větší prostorové objekty a instalace.

Krásnou a oduševnělou oslavou barevnosti, kterou nabízí hostina s názvem Svět, je výstava Shirany Shahbazi v Malé galerii pražské Galerie Rudolfinum. Výstava Takže znova / Then Again renomované fotografky íránského původu žijící v Zurichu představuje 18 prací, z nichž jedna je nástěnná malba, přemalované fotografické zátiší na plátně, a jeden ručně tkaný koberec.

Nesnadné zadání dal sám sobě Eric Hurtado, fotograf a pedagog z École Supérieure d'Arte de Grenoble, jehož kolekci prací nazvanou Cesta viditelna prezentuje od 15. 3. do 29. 4. 2012 Galerie Akademie múzických umění v Praze. Testuje v nich vlastní i divákovu schopnost postřehnout hranice toho, co fotografie zobrazuje, buď fyzickými smysly, nebo bezprostředním náhledem mysli - vždyť fotografie zobrazuje jen část skutečnosti, to další zůstává lidskému oku skryto, a přesto existuje a chce být viděno a pochopeno. Autor umožňuje divákovi použít obě formy vnímání, i když tak, jak výstava postupuje, se uvědomění obrazů odehrává víc a víc v mysli pozorovatele.

Czech Photo Gallery na pražském Újezdě na Malé Straně otevřela 8. 3. 2012 výstavu fotografií Martina Wágnera Cesty Sibiří. Od pohoří Uralu po Čukotku. Stejně jako předchozí přehlídky Wágnerovy fotografické tvorby i tato zatím poslední dokazuje, že zde vyrůstá další výrazná osobnost české dokumentární fotografie, i když termín „dokumentární“ poněkud omezuje skutečnou povahu jeho prací. Jsou víc než jen prostým dokumentem zachycujícím skutečnost nebo děj bez osobního postoje či komentáře v podtextu díla. Jsou velkolepou fotografickou esejí o Matičce Rusi, která zdaleka není u konce.

Tři v jednom - tedy úkoly, funkce či schopnosti, stejně jako kdysi reklamní slogan, staví před návštěvníky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze výstava nazvaná Hledání skla. Sklo totiž hledají (sami v sobě a pro sebe) jak autoři těchto „sklíček“, tak autoři výstavy, snažící se postihnout jeho proměny v čase i současnou tvář, ale i sami návštěvníci, kteří ho hledají přímo ve fyzické rovině, což v některých případech není úplně snadné – erotické amulety například, inspirované „sprostými“ hodinkami 19. století jsou fikaně schované v šuplíku. Ale i k nim návštěvníky nakonec navede samoobslužný pracovní list s plánkem rozmístění exponátů a s možností vyjádřit svůj názor a své úvahy v anketě o současném skle. Hledání je to poučné, inspirativní a zábavné. Však také tato výstava byla prodloužená už dvakrát, šance ji vidět stále trvá do 31. března.

Jen máloco vás dostane tak na kolena jako výstava Tíha i lehkost / Latinskoamerická fotografie na pomezí humanismu a násilí, kterou od 19. 1. do 10. 3.2012 hostí ve svých prostorách Institut Cervantes v Praze. Lehkosti je v ní pomálu, zato tíhy přehršel: pochmurné obrazy následků společenských, sociálních a civilizačních procesů a činů jedinců; zkáza, zmar, beznaděj. „Pohlédnout do tváře skutečné tísni“ je pravý název této výstavy… a přece se nechceme vzdát a ve své mysli kutáme naději, která se prodírá ven jen obtížně.

Těžko říct, jestli přehlídku umělcova díla posledních pěti až šesti let možno nazvat retrospektivou, nicméně taková pětiletka zpravidla poskytuje příležitost zjistit, jak tvůrce vyzrává a vyvíjí se ve svém rukopise či vlastní osobnosti, zejména pokud jde o tvůrce, který překračuje pomyslnou hranici mezi tak zvanou mladou a střední generací. Kdo by šel s tímto záměrem na výstavu sklářské výtvarnice Song-Mi Kim, která byla zahájena v sobotu 14. ledna 2012 v Sun Gallery ve Spa Resortu Sanssouci v Karlových Varech, zjistí, že její díla byla výjimečná, zralá a dokonalá před pěti lety stejně jako teď. V jejím případě se „vývoj“ nekoná; její díla byla kdysi od okamžiku svého zrodu hotová stejně jako teď. Existují v tichu, které je obklopuje a které napovídá, že duše je tu.

„Věci se nedají předem naplánovat ani chtít. Každá dobrá nosná myšlenka vznikla původně bez hlubší filozofie. Dobrá myšlenka se pozná právě tím, že vypadá zpočátku nevinně, ale cokoliv k ní přidáte, ji rozvíjí a posunuje dál.“ Ani se nechce věřit, že takhle spontánně, jak sama tvrdí sklářská výtvarnice Ivana Šrámková, by mohla vzniknout díla, která tato autorka v těchto dnech vystavuje v Centru současného umění Dox v pražských Holešovicích. Její výstava nazvaná Nemohu přestat tam potrvá do 31. října.

Nikdo už nechtěl poslouchat jejich příběhy, protože moderní doba pokročila a člověk přesnadno zapomíná. Ale díky citlivým fotografiím zkušeného dokumentaristy Karla Cudlína se příběhy obyvatel Domova sociální péče na pražském Hagiboru znovu vracejí – jejich tváře, kresba kůže, na pokrývce složené ruce, vlasy spletené do copu a okamžiky vzájemnosti přemosťující křehkou zranitelnost vyprávějí mnoho příběhů. Ten nejdůležitější z nich je příběh stáří. Pod názvem Stříbrný příliv fotografie Karla Cudlína ho uvádí pražská Galerie Roberta Guttmanna.

Nikoliv skandály, ale především příběhy a také polemiku chtěli svým návštěvníkům nabídnout tvůrci výstavy Kontroverze. Právní a etická historie fotografie. Výstava byla otevřená v Galerii Rudolfinum 8. září a příběhů nabízí bezpočet; za každou z několika desítek vystavených fotografií se skrývá jeden zajímavější než druhý. Příběhy jsou to tragické, smutné, často komické až neuvěřitelné a nejde v nich o nic menšího než o peníze, prestiž, slávu, umění, čest, morálku a – právo a spravedlnost.

„Uměním nic není změněno; umění je absurdní. A vzorem existenciálního umělce v tomto smyslu je Rimbaud, naprosto si vědomý toho, že uměním se nic nepřidává ani neubírá a nikam se jím neuniká: není záchrany či spásy skrze umění.“ Citace z přednášek Václava Černého (První sešit o existencialismu z roku 1948) uvozuje a zároveň vymezuje téma výstavy KONEC AVANTGARDY? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu, která je v Galerii hl. m. Prahy v prostorách Městské knihovny ve 2. patře k vidění do 25. 9. 2011. Nabízí pohled na to, jakými cestami a způsoby usilovali umělci o zachování tvůrčí svobody v čase totality, a prostřednictvím několika set artefaktů vydává svědectví o tom, jak neobyčejně obtížný zápas to byl.