Krásnou a oduševnělou oslavou barevnosti, kterou nabízí hostina s názvem Svět, je výstava Shirany Shahbazi v Malé galerii pražské Galerie Rudolfinum. Výstava Takže znova / Then Again renomované fotografky íránského původu žijící v Zurichu představuje 18 prací, z nichž jedna je nástěnná malba, přemalované fotografické zátiší na plátně, a jeden ručně tkaný koberec.
Od prvního pohledu na vystavená díla má člověk pocit známých, esteticky zažitých věcí: přetékající barevná rozkoš šťavnatých plodů, jídla a tvarů mořských ulit, jak ji známe z prací mistrů holandských zátiší 17. století, dokonalá geometrie abstraktních obrazů, o niž usilovali malíři po celé 20. století, přesnost portrétů lidských tváří, kterou umožňuje moderní fotografická technika, a černobílé fotografie skalnaté krajiny z repertoáru přírodního dokumentu; to vše divákovi umožňuje cítit se pohodlně jako v důvěrně známém prostředí. Ale s tím, jak postupuje výstavními sály a roste jeho koncentrace, roste i jeho úžas nad metodou, kterou autorka používá ke svému vyjádření.
V komentářích k dílům Shabhazi se většinou zdůrazňuje její příklon k abstrakci, ústup od realistické fotografie jako prosté reprodukce světa, hledání jiné estetiky a vytváření tvůrčí alternativy v době příliš snadné reprodukce obrazů pomocí digitalizace a dalších moderních technologií. Ale obrácením pozornosti nikoli směrem k abstrakci, nýbrž k realitě způsobem, jak ji předkládá Shabhazi, je možné uvažovat o tom, že umělkyně realitu neoslabuje, nýbrž naopak rehabilituje, a činí tak s velkou uměleckou silou a vnitřní jistotou.
Dívá se na ni způsobem, jaký moderní doba obětovala rychlosti a snadné manipulaci s obrazem. Moderní doba stírá hranici mezi originálem a kopií, rozmyslné tahy štětce nahrazuje syčením barev ve spreji, přirozené světlo přebije neonem a smrt skutečnosti dokoná manipulací s obrazem v počítačových programech. Zároveň s tím, jak se okolní svět komplikuje, Shabhazi realitu rozebírá na části a prvky zase skládá dohromady, což sice činili a činí i jiní tvůrci, ale jedinečný je způsob, jakým bere v úvahu všechny možnosti a jak nakonec vypadá výsledná re-kompozice skutečnosti.
Půvab a neuchopitelný šerosvit obrazů holandských zátiší, z kterých se jemně rýsují obrazy v popředí, se v dílech Shirany Shahbazi z cyklu Květy, ovoce & portréty zintenzivňují, šerosvit je nahrazen kompaktní černí, zářivá barva komponovaných objektů vystupuje v absolutním kontrastu, s ostrými obrysy tvarů ale jemnou strukturou povrchu, a tvoří bohatstvím přetékající celek. Stejně tak let dravce, nikoli v modři oblohy, ale v totální černi, dojímá vzpomínkou na nebeskou duhu, zachycenou barvou jeho peří, a bezbranností existence, kterou pohlcuje tma; cítíme také, že obrovský motýl, toto dokonalé velkoformátové fotografické makro, hnědý samet na černém pozadí, je něco víc než pouhý exemplář z entomologické sbírky pod obrovskou dokonalou lupou.
Zmiňovanými abstrakcemi jsou zde kontrastní plochy vedené s chirurgickou přesností, které tvoří kompozici geometrického fotografického obrazu buď samy o sobě, nebo ve spolupráci s trojrozměrným prvkem, jímž může být kužel, koule, jablko či jakýkoli jiný objekt (cyklus Kompozice), a které modelují laskavý harmonický svět jednoduchých linek a tvarů, kde geometrie je vyjádřením řádu, skutečné podstaty jevů a základem jistoty. Ještě důslednější zesílení abstrakce vidíme v druhé linii cyklu Květy, ovoce & portréty, kterého autorka tentokrát dosahuje použitím reálných objektů a především odstraněním linky, čáry, křivky, diagonály atd., její důslednou nepřítomností.
Obraz tvoří jediný objekt, umístěný v centru, na pozadí jediné barvy. Jemná tyrkysová, pastelová zelená, láskyplná růžová, slunečnicově žlutá, případně další barvy ve velké ploše nezpochybnitelně září ve své jedinečnosti. Centrálním objektem je zpravidla přírodnina (na této výstavě minerál), za kterou autorka považuje i lidskou lebku; s jemnou barvou v pozadí vystupuje textura lebeční kosti, magické dutiny, kde zaživa i po smrti sídlí mysl s její schopností vnímat svět.
Snad autorka navazuje na velké esoteriky a mystiky, kteří lidskou lebku a kostru považují za jedinou a skutečnou podstatu člověka, zbaví ji masa, lidských vášní a tíže osudu jedince, až zůstane to nejpevnější a trvalé; snad navazuje na myšlenky subjektivistické filozofie myslitelů osvícenství, pro něž svět existuje jedině v mysli člověka, mimo ni neexistuje nic; nejkratší vysvětlení ale je, že k podobnému pojetí světa dospívá nezávisle skrze podivuhodné cesty umění.
Můžeme si lámat hlavu nad tím, co znamená, že Shabhazi lidské lebky vidí, cítí a zobrazuje v něžné barevnosti zesílené velkou plochou zvolené barvy, zatímco portréty skutečných, žijících lidí jsou důsledně monochromatické a jsou velmi vážné. Co je skutečnější – vážnost reálného života konkrétního člověka, nebo osvobozená hra pra-tvarů, ať abstraktně geometrických, či původu biologického, která navozuje radostnou až euforickou náladu?
Posledním „typem“ fotografických obrazů na výstavě Shirany Shabhazi v Galerii Rudolfinum jsou černobílé fotografie krajiny, nejprve celkového pohledu na monumentální horský průsmyk, pak detailu kamenné struktury skalní stěny, a nakonec jemné suti na úpatí hory. Hledání podstaty reprodukované reality tvořené detaily, kterými jsou v krajinné fotografii horského masivu kámen a písek, koresponduje s hledáním základu fotografického obrazu, jímž je bod, pixel, zrno, a s přeformulováním existence tohoto bodu opět do trojrozměrné podoby. „Takže znova,“ říká Shabhazi a pomocí tisíců a tisíců uzlíků na tapisérii klade jeden bod za druhým v nekonečné trpělivosti, až znovu sestaví černobílou portrétní fotografii pomocí vlákna; plastické hrbolky uzlíků vytvářejí další plošky světla a stínů a měkká textura „látky“ najednou převypráví příběh ženské tváře jinak.
- Shirana Shahbazi / Farsh (2006) autor: Marie Kohoutová, zdroj: ČT24
- Shirana Shahbazi / z cyklu Květy, ovoce & portréty zdroj: Galerie Rudolfinum
Je třeba zdůraznit skvělou koncepci výstavy. Kurátorovi Davidu Koreckému se podařilo v počtu pouhých 18 děl představit originalitu tvůrčí metody autorky, jejího uvažování, sílu uměleckého výrazu i rozsah používaných výtvarných médií. A také to, že v podání Shahbazi má fotografie schopnost být komentátorem i spolutvůrcem reality s tím, že zároveň ponechává prázdné a o to více důležité místo pro vlastní imaginaci diváka. Jen mě mrzí, že na výstavě není alespoň jeden z mých favoritů - fotografický obraz lebky, lastury člověčenství, v barevném poli. Ale to se nedá nic dělat, už takhle to byl návrat do rajské zahrady.
Shirana Shahbazi: Takže znova / Then Again. Kdy a kde: Galerie Rudolfinum - malá galerie, 22. 3. - 3. 6. 2012. Kurátor výstavy David Korecký. Výstava byla připravena ve spolupráci s Fotomuzeem Winterthur.
