„Věci se nedají předem naplánovat ani chtít. Každá dobrá nosná myšlenka vznikla původně bez hlubší filozofie. Dobrá myšlenka se pozná právě tím, že vypadá zpočátku nevinně, ale cokoliv k ní přidáte, ji rozvíjí a posunuje dál.“ Ani se nechce věřit, že takhle spontánně, jak sama tvrdí sklářská výtvarnice Ivana Šrámková, by mohla vzniknout díla, která tato autorka v těchto dnech vystavuje v Centru současného umění Dox v pražských Holešovicích. Její výstava nazvaná Nemohu přestat tam potrvá do 31. října.
K výstavě se návštěvník musí propracovat poměrně komplikovanou soustavou schodišť a chodeb zdařile zrestaurovaného interiéru několikapatrové galerie, která si přesto zachovává strohý charakter původní továrny. Zato je ale, když vstoupí do sálu samotné výstavy, odměněn pohledem na podivné postavy či figury obklopené zvláštní až mysteriózní atmosférou pradávných svatyň.
Možná to způsobuje světlo, které sem proniká a nasvěcuje tyto bytosti, jež směle můžeme nazvat totemy, a které prozáří jejich skleněná těla a rozehraje je barvami tlumených odstínů. Možná za to mohou samotné tvary, či spíše „pra-tvary“ skleněných plastik, pro které se ve spojení s tvorbou Ivany Šrámkové ustálil popis archetypální, geometrický, redukovaný, esenciální. Návštěvník má pak pocit setkání s čímsi, co zasahuje do dnešních dní z hlubin dávnověku.
Zde představená kolekce 8 monumentálních plastik a 22 kousků středního formátu byla vytvořená vesměs ve letech 2002–2008, ale je tu k vidění i dílo z roku 1998 (Věž) a především nejnovější práce z letošního roku. Plastiky Ivany Šrámkové jsou skvělou ukázkou výtvarného sklářského myšlení s využitím dostupných technik; několikadílné plastiky jsou tavené ve formě, lepené, v některých případech s částmi volně loženými nebo vkládanými do otvorů v těle sochy.
Kombinací ploch s povrchem opracovaným broušením nebo leštěním a ploch s původní drsnou strukturou, která přiznává kontakt se sklářskou formou a využívá výtvarného potenciálu hrubosti povrchu, a v neposlední řadě ve spolupráci s barvou skloviny a její tloušťkou dosahuje prostupem světla, které se musí prodírat těmito „nástrahami“, vícenásobných valérů barvy každé plastiky - od tmavě šedohnědé, přes žlutohnědou, červenočernou, temně šedou, modrou, zelenou, prasátkově růžovou až po křišťál. Autorka světlu neustupuje a nic mu neusnadňuje: tam, kde je hutná hmota tmavé skloviny, stojí si za svým a nechává plastiku temnou, tam, kde pro vyjádření své myšlenky zvolila křišťál, ještě ho vylehčuje bublinami ve sklovině. Prasátko je ve své tělesnosti růžové a čisté až k nevíře.
Přestože autorka zastává myšlenku spontánnosti nápadu a vzniku díla, za charakteristickou abstrakcí tvaru jejích postav stojí roky práce. Redukovaný, archetypální tvar plastiky nabízí o to větší prostor pro vyjádření podstaty toho, co plastika sděluje. Kolekce plastik Ivany Šrámkové rozehrává lidské a zvířecí charaktery a jejich typologii a nezáleží na tom, jestli je nositelem určité vlastnosti člověk nebo zvíře. S humornou nadsázkou a trefnou zkratkou se tu potkáme sami se sebou: Hrdina, Intimní přítel, Horal, Dobrák, Introvert, Vysoký švihák, Francouzská koza, Raněná lvice, Divoké prase, Luxusní prase, Zelená liška, Kamzík, Lipicán, Královnička a další. Ivana Šrámková by patrně jakoukoli „těžkou filozofii“ ve svých dílech odmítla, přesto je tam přítomna, neboť se říká, že skutečně dobré dílo ví víc než sám autor.
Zcela samostatnou, neméně pozoruhodnou částí výstavy Nemohu přestat je kolekce drobných plastik nazvaná Ptáčci umístěná na dvou samostatných soklech. Je zajímavá pro toho, kdo sleduje tvorbu Ivany Šrámkové a pamatuje si na její Slepičí program, kolekci 120 plastik z hutního skla, kterou ve škrdlovické sklárně vytvořila spolu s Michalem Machatem v letech 2002-2006. Program zkratkovitých, úsměvných příběhů zakletých v každé skleněné slepici, půlmetrové potvoře, jak Šrámková s Machatem těmto bytostem říkali, byl na české i světové sklářské scéně v prvním desetiletí tohoto století naprostým zjevením. „Jestli chyběla mytologie slepice, od teďka už je,““prohlásil kdysi Michal Machat o této originální hře s tvary, možnostmi barvy a technologií hutního skla.
Ve srovnání se Slepičím programem je kolekce Ptáčci v galerii Dox překvapením. Tahle drobotina postrádá neotřesitelné sebevědomí tehdejších slepic, originalitu výtvarné zkratky, nadsázku tvaru, tušený „svist“ hutního skla, výraznou paletu barev i pointu příběhu, který každá slepice zosobňovala. Ve všech ohledech skromnější Ptáčci jsou jiní; sebevědomou drzost nadsázky nahrazuje decentní náznak tvaru, který stojí na půdě výtvarného realismu, hýřivou šťavnatost barev nahrazuje útlum a střídmost.
Ptáčci jsou uchopeni z jiných pozic, odkazují sice k realismu, ale také ke specifickým výtvarným kvalitám „dětské“ kresby a dětského výtvarného vidění. I tito ptáčci jsou malými zázraky techniky tavení skla ve formě, která zachováním drsnosti povrchu nechává tělíčkům narůst peří, ale především předurčuje jistou tvarovou neohrabanost, a přesto navozuje dojem, že opeřenci jsou vytvořeni modelováním z volné ruky, což v případě skla není dost dobře možné. Možná že kolekce Ptáčci ohlašuje další etapu nového směru nebo stylu v tvorbě Ivany Šrámkové, ale jak to bude dál skutečně vypadat, na to si musíme ještě počkat.
Nejlépe to řekne autorka sama; Kdo chce, může se jí na vše vyptat během komentované prohlídky, která se v galerii Dox uskuteční 10. října v 18:00.
IVANA ŠRÁMKOVÁ / NEMOHU PŘESTAT. Kde: Centrum současného umění Dox, Poupětova 1, Praha 7, Holešovice; kdy: do 31. 10. 2011.
Liberecká rodačka Ivana Šrámková (*1960) je absolventkou Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě (1981) a Ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde studovala pod vedením prof. Stanislava Libenského (1988). Uskutečnila více než tři desítky samostatných výstav a zúčastnila se několika desítek skupinových uměleckých projektů. Je nositelkou prestižních ocenění, její díla vystavují přední domácí i zahraniční galerie.
