Nesnadné zadání dal sám sobě Eric Hurtado, fotograf a pedagog z École Supérieure d'Arte de Grenoble, jehož kolekci prací nazvanou Cesta viditelna prezentuje od 15. 3. do 29. 4. 2012 Galerie Akademie múzických umění v Praze. Testuje v nich vlastní i divákovu schopnost postřehnout hranice toho, co fotografie zobrazuje, buď fyzickými smysly, nebo bezprostředním náhledem mysli - vždyť fotografie zobrazuje jen část skutečnosti, to další zůstává lidskému oku skryto, a přesto existuje a chce být viděno a pochopeno. Autor umožňuje divákovi použít obě formy vnímání, i když tak, jak výstava postupuje, se uvědomění obrazů odehrává víc a víc v mysli pozorovatele.
Cesta viditelna představuje několik cyklů: Aletheia (2011), Dernière promenade (2011), Zdání krajiny (2011), Noční hlídka (2011), Započatá, cesta viditelná (2010) a kolekce snímků Hlas (2009) plus jeden extra kousek Et in arcadia ego (2011).
Základní tvůrčí metodou vzniku těchto komorních cyklů je pomocí kontur předmětů, přírodních materiálů nebo zákoutí pouze připravit půdu pro samostatný život myšlenek pozorovatele. Do obdélníku fotografie pozvolna soustřeďuje proces vnímání a vede ho od konkrétních vjemů k úvahám, kde jsou skutečné hranice toho, co vidíme a co je za nimi. „Fotografuji vždy tento hraniční okamžik viditelna, který je zároveň hranicí neviditelna,“ tvrdí Eric Hurtado. „Směřovat pohled k tomuto okamžiku původu, ke chvilce před rozdělením, ke chvíli, kdy se temnota chopí dne, kdy se navrací ke svým kořenům, do svého ještě neroztříštěného bytí tvořeného formou, která sama sebe nevysvětluje, formou podobnou tichu, které se poslouchá. Smysl fotografie vidím v její možnosti překračování.“
Práce Erica Hurtada se nevzdávají snadno. Největší potíže ze začátku způsobuje jejich na první pohled až nudná prvoplánovost, se kterou si nejprve člověk neví rady, než začne chápat, kudy na to, a než se naladí na autorovu notu. Neděje se v nich nic zvláštního a zdá se, že každý amatér-fotograf dokáže pořídit atraktivnější snímky: silnice v lese odnikud nikam, zrezivělá bouda, zákoutí garáže s postarším fárem, krajina s elektrickými dráty… není v nich ani jeden něčím zajímavý detail, shluk krajinných prvků, přírodní úkaz, velkolepost nebo líbeznost dané oblasti, nic, co by nás na první pohled zaujalo. Autor nijak neovlivňuje kompozici či barevnou živost snímků, vše ponechává tak, jak lze vidět pouhým (a nedokonalým) okem při cestě autem či pěšky kdykoliv a kdekoliv jako reálnou výseč skutečnosti. Krajina fádní, děj žádný; každý trochu zkušenější fotograf krajinář nebo grafik vybavený programy na úpravu fotografií by se musel smát. Finesy a kouzla moderní techniky jsou v tuto chvíli zapomenuta.
Jak autor v cyklu Zdání krajiny zkoumá hranice toho, co vlastně chceme vidět za denního světla, Noční hlídka prohlubuje naši koncentraci směrem k pozorování tmy a z ní nepatrně vystupujících detailů. Hranice koruny stromu, drobnokresba listí, kostřičky větví, tušení sněhového pole, vše v tlumených odstínech pod příkrovem tmy, kdy příroda odvrhla barvy a světlo je jen vzpomínkou, světlo, zdá se, nikdy nepřijde. Autor šikovně pracuje s měřítkem, které viděné relativizuje ještě víc, a nechává nás v zadumané nejistotě a ve snaze dosáhnout vnitřním zrakem za hranici tmy. Nutí nás k tomu, abychom přijali jeho pojetí fotografické tvorby: „Fotografie je tajemství o tajemství. Čím víc vám toho řekne, tím méně toho budete vědět.“
- Eric Hurtado / Zdání krajiny (2011) autor: Eric Hurtado, zdroj: GAMU
- Eric Hurtado / Zdání krajiny (2011) autor: Eric Hurtado, zdroj: GAMU
Tma a „viditelno“ jsou dovedené do extrému na samu hranici možností fotografie v sólovém rozměrném díle Et in arcadia ego (2011), které je majstrštykem a vrcholem výstavy. Diváka pohltí temnota, jezero černější inkoustu, kompaktní plocha, ze které není úniku; jedinou cestou vpřed je cesta dovnitř. A tak, když se člověk prodere nehybností černé, zjistí, že v hlubině kdesi u dna přece jen cosi je a musí se smát, když si uvědomí, co že to vlastně vidí. Vidí autoportrét umělce v akci s fotoaparátem, stativem a dálkovou spouští. Od tohoto momentu víte, dáte se autorem vést dál, dokonce vás tento originální autoportrét či studie černé přiměje vrátit se zpátky k jednou už viděnému, všední krajiny přehodnotit a přezkoumat znovu a jinak.
Jak Eric Hurtado v cyklu Aletheia (2011) zviditelňuje tajemno, náznak pohybu za zvlněnou oponou, něco, co asi může být, a v kolekci Dernière promenade (2011) prázdnotu prostoru, nepřítomnost lidské bytosti spolu se silně zhmotněnou romantickou nostalgii, tak jeho poslední prezentovaný cyklus Hlas (2009) zviditelňuje zvuk. Je to s podivem, ale jeho fotografie opravdu znějí - vnitřním sluchem a navozenou imaginací místa rozeznáme šepotání vody, napětí kapek a jejich vibrace znásobené tichem a temnotou jeskyní či zákrutu řeky ve sklaním masivu. Autosugesce je dokonalá, umělcův záměr je završen. Autor si pohrává s mystikou prostoru, dovoluje barvě kamenů a skal na chvíli vystoupit ze tmy, aby podpořil hudebnost obrazu.
V této jedinečné symbióze se zvukem se plně projevuje jako tvůrce mnoha nadání. Fotografie Erica Hurtady přetvářejí autorovy zkušenosti z oblasti hudby a filmu do výtvarného díla. Můžeme je také chápat jako realizovanou reflexi Hurtadových filozofických a teoretických úvah o smyslu fotografie. Navíc jsou to básnické miniatury v próze, které je potěšením přečíst.
ERIC HURTADO: CESTA VIDITELNA. Výstava fotografií pedagoga z École Supérieure d'Arte de Grenoble. Kdy a kde: 15. 3. – 29. 4. 2012; Galerie Akademie múzických umění v Praze, Hartigovský palác, Malostranské náměstí 12, Praha 1. Výstava je součástí projektu Eric Hurtado v Praze, v jehož rámci se uskutečnily dvě přednášky (Cesta viditelna, 15. 3., FAMU, a Zahrada krajiny, 19. 3. v 15 hodin, Francouzský institut v Praze). Organizátorem projektu jsou David Stecker, Katedra fotografie FAMU, Galerie AMU a Francouzský institut v Praze. Výstava se uskutečňuje za podpory Magistrátu hl. m. Prahy.
