Zatím posledním autorem, jehož díla představuje výstavní cyklus Galerie hlavního města Prahy nazvaný START-UP, je malíř Pavel Vašíček. Od roku 2009, kdy GHMP cyklus zahájila, se počet vystavujících ustálil na šesti autorských projektech ročně. Vašíčkova výstava je ale letošní už osmou, a tedy dosud nejobsazenější přehlídkou začínajících autorů, jejichž práce vystavuje Dům U Zlatého prstenu. Jmenuje se Nirvána a už svým názvem vzbuzuje přirozenou zvědavost, co si pod ním autor představuje a jak se s tímto obtížným tématem vyrovnal.
Nirvána „… není místem, které by bylo možné někde v kosmu najít, podobně jako nebeské světy božských bytostí“. Pojem nirvána původně označoval vyhasnutí ohně, tj. ustání nesprávných skutečností: zničení žádosti, nenávisti a zaslepení. Je také cestou do nestvořeného. Nestvořené má podle duchovních mistrů Východu tři vlastnosti: Není v něm vznikání. Není zanikání. Nejsou v něm proměny existujícího.
Další metodou, jak nirvánu pochopit, nebo se o to alespoň pokusit, je kromě nazření meditující čisté mysli umělecká tvorba, která může podat informaci o emocionální, vizuální nebo zvukové podobě nirvány, přičemž klíčový je bezprostřední citový zážitek meditujícího. Ti, kteří takovou zkušeností prošli, se podivují zjednodušujícím návodům a výzvám v laciných časopisech – „ponoř se do klidu svého nitra…“, protože ti, kteří se o to pokusili, totiž s překvapením zjistili, že v nitru, alespoň v počátečních stádiích této cesty do hlubin, žádného klidu není.
- Pavel Vašíček / Krajina Pomalost, 2012 autor: Marie Kohoutová, zdroj: ČT24
- Pavel Vašíček / Krajina bez místa, 2012 autor: Marie Kohoutová, zdroj: ČT24
Na meditujícího začátečníka čekají prudké vnitřní bouře, dramatické procesy poznání, existenciální úzkost, pocit strachu, samoty, bezradnosti a prázdnoty. Naštěstí je to stav dočasný, překoná-li meditující toto úzkostné stádium, dostaví se žádoucí odstup a následně údiv a úžas nad nekonečnými prostorami šťavnatých rajských zahrad, které se před jeho vnitřní myslí objeví. Takové zahrady nám zprostředkoval výtvarník Pavel Vašíček.
Vašíčkův cyklus šesti obrazů zachycuje pouť tímto bezčasím. Než se k lahodným, útěšným zahradám propracuje, prochází bouřlivým procesem. Dramatické děje si vynucují odpovídající formu a velkolepost, vždyť se nejedná o nic menšího než o duši člověka a jeho místo v univerzu.
- Pavel Vašíček / Bez kůže v kůži, 2012 autor: Marie Kohoutová, zdroj: ČT24
- Pavel Vašíček / Rajská zahrada, 2011 autor: Marie Kohoutová, zdroj: ČT24
Schoulená nahá postava, sklíčená v prostoru, jehož nekonečnost, nepřímo poukazující na zranitelnost lidského těla, naznačuje rozevlátá struktura ploch modelovaná v kontrastních barvách (Bez kůže v kůži, 2012); můžeme se jen dohadovat, zda jsou to roucha svatých a andělů při jejich letu vzhůru směrem k jasnému místu, při kterém jsou opouštěna torza křížů, poněvadž zde už lidský, a tudíž omezený, výklad božské podstaty přestává platit. Bezhlavé tělo je navíc zřejmě mučeno vzpomínkami na minulost, ztracenou Rajskou zahradu (2011), kterou pozoruje cosi jako sedící bytost; tímto obrazem cyklus začíná.
Nelze nevzpomenout na emocionální vznícenost a exaltovanost obrazů mistrů manýrismu a baroka, jejichž způsob monumentální malby se Vašíčkovým prostřednictvím vrací, avšak očištěn od schematičnosti a dogmatičnosti, jeho obrazy jsou svobodné, moderní a současné každým coulem. Do prostoru oproštěnosti poté vstupuje i ženská postava (Třpytivost samoty, 2012) prozářená, tak jak poznání postupuje, silným vnitřním světlem.
Zlomovým je třetí obraz (Krajina Pomalost, 2012) bez lidské figury, kde se ustaluje pohyb, víření dějů, mysli i barev, a temnota ustupuje. Bílé světlo tyto podivuhodné krajiny zalévá jako mořské vlny víc a víc (Krajina, 2012), až tento mohutný příboj nakonec pohlcuje i poslední zbytky toho, co kdysi bývalo pevné (Krajina bez místa, 2012). V tomto šestém obraze cyklu se Pavel Vašíček přibližuje místu, které, jak praví duchovní mistři, nelze najít. I tenhle obraz si, stejně jako ty předchozí, ponechává své tajemství, velké mysterium kosmické pouti a přibližování se ke vstupu k vytouženým rozkvetlým zahradám. Teprve v posledním obraze, v jeho zářivém světle, nalezne blaženost, i když zraněnou předchozí zkušeností. Nalezne Nirvánu.
- Pavel Vašíček / Krajina, 2012 autor: Marie Kohoutová, zdroj: ČT24
- Pavel Vašíček / Třpytivost samoty, 2012 autor: Marie Kohoutová, zdroj: ČT24
Vašíčkův projekt Nirvána je dalším z řady signálů, že se možná dočkáme návratu metody tvorby a způsobu nazírání tvůrců z historických uměleckých epoch a stylových období přenesených do současnosti, i když jen v jednotlivých autorských osobnostech. Teprve uvidíme, jestli je to v případě Pavla Vašíčka jen důkaz nadání a schopností mladého autora, který se dokáže umělecky popasovat s historickými výtvarnými formami a postupy, stejně jako když mladý skladatel komponuje díla na půdorysu hudebních barokních forem a kompozičními postupy typickými pro tuto epochu, ale stejně dobře by se zmocnil i jiných, jakýchkoliv dalších historických uměleckých forem. Nebo jestli je to určité tvůrčí období mladého autora, které se promění nebo pomine, nebo tento jeho umělecký styl a výraz vycházejí z nejhlubších vrstev jeho osobnosti. Zatím se zdá, že Pavel Vašíček je skutečný „barokní“ malíř, který jen čirou náhodou tvoří v 21. století.
PAVEL VAŠÍČEK / NIRVÁNA. Kdy a kde: GHMP; do 13. 1. 2013.
