Na horách je počasí jiné než v nížinách – týká se to teploty, síly větru i srážek. Lidé to berou jako samozřejmost, přitom fyzikální procesy, které za těmito rozdíly stojí, jsou fascinující. Jedním z faktorů odlišnosti počasí je i takzvaná infekce mraků, ke které může dojít díky proudění vzduchu přes hory.
Proč je na horách tolik srážek? Může za to i infekce oblaků
Počasí je závislé na celé řadě faktorů, jako jsou vzdálenost od moře, zeměpisná šířka nebo charakter zemského povrchu. Nicméně pouze hory dokážou být příčinou dramatických rozdílů v počasí na místech vzdálených od sebe doslova jen pár kilometrů. Velmi názorně je to patrné na této zimě, a to zejména ve dvou směrech – srážkách a teplotě vzduchu.
Je obecně známo, že s rostoucí nadmořskou výškou teplota vzduchu klesá. V Česku je to zhruba o necelých šest desetin stupně Celsia na sto výškových metrů. Jde ale jen o průměrnou hodnotu, při výskytu teplotních inverzí bývá naopak na horách tepleji, někdy i o více než 15 °C oproti údolním oblastem. A naopak při větrnějším počasí, kdy dochází k dobrému promíchávání vzduchu ve vertikálním směru, je pokles teploty s výškou i větší než zmiňovaných šest desetin stupně.
Ochlazování s výškou pak zásadním způsobem ovlivňuje skupenství srážek, tedy to, jestli sněží, nebo prší. V posledních dvou týdnech jsme často zažívali situace, kdy v nížinách pršelo, ale od vyšších (600 metrů) nebo horských (od 800 metrů) poloh padal sníh. A samozřejmě nižší teploty na horách umožňují taky výraznější a delší akumulaci sněhu na zemi.
Nicméně asi nejvýraznějším projevem hor je ovlivnění množství srážek. Jakmile totiž proudící vzduch dorazí do horských oblastí, je nucen stoupat. Při výstupu dochází k jeho ochlazování až na takzvanou teplotu kondenzační hladiny, kdy vodní pára v něm obsažená začne kondenzovat. Mění se nejprve v drobné vodní kapičky a následně i srážky. Čím větší převýšení musí vzduch při proudění přes hory překonat, tím více vodní páry zkondenzuje a následně může vypadnout ve formě deště nebo sněhu.
A samozřejmě platí, že čím je vzduch vlhčí, tím více srážek z něj při proudění přes hory vypadne. Na druhé straně, jakmile proudící vzduch překoná horský hřeben, vydá se na cestu do závětří, kdy klesá směrem dolů a nastává opačný proces než na návětří – při poklesu se vzduch otepluje, srážky slábnou až ustávají a následně se protrhá oblačnost. V závětří proto často mluvíme o srážkovém stínu.
Návětrné orografické zesílení (a analogicky závětrné zeslabení) srážek je tím výraznější, čím silnější je vítr. Velmi dobře se to u nás ukazuje při silnějším západním až jihozápadním větru.
Zatímco v závětří Krušných hor (a to nejen třeba v Mostecké pánvi, ale ještě i ve středních Čechách) padají při této situaci často jen slabé srážky s úhrny od několika desetin do několika málo milimetrů, na horách může na návětří vypadnout i přes 50 milimetrů. V zimě jsou ve vyšších polohách srážky sněhové, takže například výše položené oblasti Krkonoš dostanou i přes půl metru prašanu.
Výše popsaný proces je sice nejznámějším, ale nikoliv jediným důvodem takzvaného orografického zesílení srážek. Uplatňují se totiž ještě další, i když složitější mechanismy. Jedním důvodem může být fakt, že srážky z vyšší oblačnosti při pádu k povrchu v nížinách urazí delší cestu a víc se vypaří. V nížinách tak nemusí ze stejné oblačnosti vypadnout ani kapka nebo vločka, na horách naopak může hustě pršet či sněžit.
„Nakažená“ oblaka
A konečně, uplatnit se může i takzvaná infekce oblaků. Jde o situaci, kdy se při proudění vzduchu přes hory vytvoří nižší, nepříliš vertikálně mohutná oblačnost, která je tvořena pouze vodními kapičkami.
Nad ní pak ve větší výšce (a tedy ve vrstvě s nižší teplotou) leží další oblaky, ze kterých vypadávají ledové krystalky – ty při proniknutí do nižší vrstvy oblaků s vodními kapičkami vytvoří směs srážkových částic, které pak narostou do potřebné velikosti a následně začnou vypadávat z oblaků k zemi.
Bez vzniku níže ležící oblačné vrstvy vyvolané výstupem v horách by tedy takové srážky vůbec nevypadly.
Vichr z hor
Kromě srážek a teploty ovlivňují hory zásadním způsobem i větrné poměry, neboť se v nich výrazně méně uplatňuje zeslabení větru vlivem tření o zemský povrch. S rostoucí výškou, a zejména s exponovaností, respektive převýšením daného kopce či hřebene vůči okolí, proto roste rychlost větru (která se obecně ve spodní atmosféře s výškou zvětšuje).
Zejména na hřebenech a izolovaných vrcholech typu Milešovky nebo Sněžky pak vítr dosahuje výrazně vyšších rychlostí než v nížinách – někdy i více než dvojnásobné.
Silný vítr se tak na horách vyskytuje mnohem častěji než v nižších polohách a může působit výraznější komplikace – v zimě kromě nebezpečí prochlazení a umrznutí na větru hrozí při výskytu sněhové pokrývky i výskyt „bílé tmy“, kdy je velmi obtížné určit polohu zejména v hřebenových partiích. A vítr samozřejmě napomáhá i zvýšení lavinového nebezpečí. Speciální kapitolou jsou pak horské a údolní větry a taky takzvané padavé větry v závětří hor.
Předpověď počasí je ale zejména v komplikovaném horském terénu velmi problematická, a to i z pohledu současných nejmodernějších předpovědních modelů a z nich vycházejících (nejen) mobilních aplikací.