Byl uznávaným vědcem v oborech počítačových věd, umělé inteligence, kognitivních věd a s nimi spojených filozofických otázek. V osmdesáti byl šéfredaktorem časopisu Vesmír a působil ve vědecké radě Centra pro teoretická studia. Byl také čestným členem správní rady Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a členem správní rady Nadace Občanského fóra. Ivan M. Havel zemřel ve věku 82 let. Jeho skon oznámil na Facebooku ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský.
Lákal na přednášky na matematicko-fyzikální fakultě a pronikal disciplínami. Zemřel Ivan Havel
„Nikdy nikomu neodmítl pomoc. Vždy se s ním dalo mluvit o sebenezvyklejších tématech,“ pamatuje si ho Žantovský „Byl nenápadně, ale naprosto principiálně občansky angažovaný,“ dodává s tím, že třeba pomáhal s řadou projektů Knihovny a nikdy netoužil po uznání.
Vyzdvihl jeho jedinečné myšlenkové schopnosti i erudici. „Vždy je třeba přemýšlet dál,“ říkával.
Dědeček
Havel se narodil v zámožné pražské rodině stavebního podnikatele Václava Miloše Havla, spolumajitele Podniků bratří Havlů, pod které patřily například pražský palác Lucerna a Barrandovské terasy. Spolu se starším bratrem Václavem, pozdějším dramatikem, který se po pádu komunistického režimu stal prezidentem republiky, vyrůstali v prostředí ovlivněném duchem prvorepublikové inteligence, dětství trávili převážně na usedlosti Havlov na Tišnovsku.
Velký vliv na ně měl kromě matky, rozené Vavrečkové, i dědeček Hugo Vavrečka, bývalý diplomat, národohospodář a jeden z ředitelů Baťových závodů. Jeho otec vybudoval Barrandov, strýc byl filmovým podnikatelem a druhý dědeček Vácslav Havel postavil pražský palác Lucerna.
Po komunistickém puči rodina přišla o většinu majetku a oba bratři jako „buržoazní synkové“ měli ztížený přístup ke vzdělání. „Já jsem měl ve škole vždy jedničky, jenže na gymnázium mě pro můj třídní původ odmítli nebo nesměli vzít, stejně jako bratra. Tak jsem vstoupil do učení na jemného mechanika. Matka se nevzdala a vybrečela mi možnost chodit současně na večerní gymnázium… Maturoval jsem na samé jedničky, ale na vysokou jsem zase nemohl,“ vzpomínal později.
Automatizace
Později se na vysokou školu dostal, a to na přímluvu jednoho z komunistických funkcionářů, který trval na tom, že talentovaní lidé by měli studovat. V roce 1966 absolvoval studium oboru automatizace na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze a díky politickému uvolnění se mu podařilo i odjet studovat do Spojených států, kde získal doktorát z teorie počítačů na Kalifornské univerzitě v Berkeley.
Vědeckou dráhu zahájil ještě před odjezdem do USA jako vědecký aspirant Výzkumného ústavu silnoproudé elektrotechniky. Počátkem normalizace musel ústav opustit, tentokrát ne kvůli původu, ale kvůli bratrově politické činnosti. Podařilo se mu získat místo v Akademii věd, kde vydržel do roku 1979.
Po Chartě 77, ve které se na bratrovu žádost neangažoval („v rodině stačí jeden“, řekl mu prý bratr Václav), byl často vyslýchán a obviněn z podvracení republiky. V Akademii věd už nesměl pracovat a po různých peripetiích se uchytil v podniku Svazu invalidů Meta jako programátor pro ČKD Polovodiče.
Samet
V roce 1989 byl aktivním spoluzakladatelem Občanského fóra, ale do politiky poté vstoupit odmítl. Začal se plně věnovat své vědecké kariéře a pedagogické činnosti, především na Univerzitě Karlově.
V roce 1990 spoluzaložil Centrum pro teoretická studia (CTS), jehož byl až do roku 2008 ředitelem. CTS je společným transdisciplinárním pracovištěm Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR a jeho cílem je provozovat špičkový teoretický výzkum v různých disciplínách exaktních, přírodních i humanitních věd a hledat nové formy interakce mezi zavedenými disciplínami. Kromě toho se Havel stal docentem na Univerzitě Karlově v Praze, populární byly jeho přednášky na matematicko-fyzikální fakultě.
Odkaz
Má za sebou také bohatou publikační činnost, je autorem řady odborných i populárních knih. První mu vyšla v roce 1980. „Podařilo se, že díky zdržení v tiskárně vyšla v roce 1980 moje kniha Robotika, aniž si toho úřady zprvu všimly. Pak z toho byl obrovský poprask, mimo jiné i proto, že jsem v předmluvě poděkoval lidem, kteří vystupovali proti režimu,“ řekl v jednom z rozhovorů.
Po pádu komunistického režimu mu vyšly například dva soubory esejí Otevřené oči a zvednuté obočí (1998) a Zvednuté obočí a zjitřená mysl (2005), filosofické dialogy se Zdeňkem Neubauerem Sidonia a Sakateky – Čtrnáctero vykročení (2004), spolu s Michalem Ajvazem vydal knížku dialogů Snování. Rok dopisů o snech (2008). Již v roce 1957 napsal prozaickou juvenilii Arsemid, která se ale prvního knižního vydání dočkala až v v roce 1997.
