Čeština má pro horko i jeho extrémní stavy mnoho výrazů. V posledních letech se ale objevuje i spousta nových, které vycházejí jak ze změn, které v našem jazyce probíhají, ale také z toho, jak se mění svět.
Přichází vedróza a tanorexie. Horko mění i češtinu
Teplo je podle slovníku stav mezi chladem a horkem. „Při současných vysokých teplotách ale lidé přirozeně hledají výstižnější, intenzivnější, často expresivní pojmenování,“ uvedla pro Českou televizi lingvistka Michaela Lišková z Ústavu pro jazyk český AV ČR. Při extrémním vedru si tedy čeština vypomáhá expresivnějšími výrazy, které nesou kromě pouhého významu také mnoho emocí.
Mezi ně patří třeba výrazy: je horko / hic / hicák / parno / pařák / výheň / žár; jsou tropy. Zajímavé je podle Liškové v tomto ohledu z hlediska pravopisu slovo hic, například ve větě „Už na jaře byly hicy.“ Po písmenu c se totiž v češtině normálně píše měkké i – jde totiž o měkké písmeno. V některých případech ale po c následuje ypsilon: píše i – y.
- Písmeno c v češtině chápeme jako měkké, ale v některých případech po něm následuje y. Některé jazykovědce to dokonce vede k tomu, že by se písmeno C mělo přehodnotit na obojetné – upozornil na to například lingvista R. Adam v článku s názvem „Bezkopcý úval známý svými hicy předlohou skici mistra Kopanici.“ Je c měkké, nebo obojetné?
Čeština je ale bohatá především množstvím svých přirovnání. Teplo, hlavně, když je výjimečně silné, se přirovnává k lecčemu:
- podle místa, kde je obvykle (příslovečně) horko, např. je horko jako v peci / ve výhni / za kamny / v sauně / v prádelně / v pekárně / v tropech / na Sahaře / na poušti / v pekle; parno jak ve skleníku;
- podle času, kdy bývají v našich zeměpisných podmínkách nejvyšší teploty, např. je horko jako v srpnu (to říkáme v jiných měsících);
- obecné přirovnání pro velkou míru, zpravidla nespisovné, někdy značně: horko jako prase / sviňa / blázen.
Horko jako stav duše
„Pro vyjádření větší míry, než je obvyklé, užíváme v současné češtině také citově zabarvená přídavná jména a příslovce, která odkazují k psychickým stavům (například strachu) a duševním chorobám (například šílenství),“ vysvětluje Michaela Lišková. Horko tedy můžeme vnímat jako strašné, děsné, hrozné, příšerné, šílené. Prosazují se ale také slova související se smrtí a umíráním, např. je horko na padnutí / k zalknutí; z toho by jeden pošel / jsem z toho mrtvá.
Horké novinky
Čeština je jazykem, který umí velice dobře integrovat cizí slova, anebo si dokonce vytváří úplně nové výrazy. Týká se také toho, jak označujeme teplo a horko. Podle Liškové mezi taková nová příležitostná slova označující horko patří například vedřinec a verko (vedro + horko). Když se pak někdo necítí z vysokých teplot dobře, má vedrózu.
Nová slova ale vznikají také z nových technologických vynálezů – dříve neexistovala prostě proto, že tu nebyly předměty nebo činnosti, které by označovala. Jedním z nich je tanorexie – tedy pocit, že je má kůže pořád extrémně světlá, přestože ostatní ji považují za opálenou. „Tanorektik nebo tanorektička pociťují nutkavou potřebu udržovat si velmi tmavé opálení, ačkoli jsou si vědomi zdravotních rizik. Představa, že vynechají plánované opalování, je naplňuje nesmírnou úzkostí.“
„Pojmenování této závislosti se v češtině objevuje až s novým tisíciletím. Převzali jsme jej z angličtiny: slovo tanorexia vzniklo spojením slov tan – ,opálení‘ – a anorexia – ,porucha příjmu potravy projevující se odmítáním stravy ze strachu z nadváhy‘. Podobně jako anorektici mají i tanorektici strach, aby nevypadali ,ošklivě‘, ale místo na kontrolu tělesné váhy se zaměřují na udržení hnědé, až načernalé barvy pleti,“ vysvětluje Lišková. A proč neexistuje výraz, který by označoval opačný stav?
„Jednoslovné pojmenování pro opačné nutkání, tedy touhu po co nejsvětlejší pleti, bychom v našem kulturním okruhu patrně nevyužili,“ dodává lingvistka.
