Experiment na kalifornských mořských plžích ukázal, že přinejmenším některé druhy vzpomínek jsou zakódované v molekulách, které jsou součástí genetického stroje, jenž tvoří organismus.
Paměť mají všechny složitější organismy na Zemi – bez ní není možné se poučit z minulých zkušeností. A díky tomu, že paměť je vlastně schopnost reagovat na něco, co se individuálnímu tvorovi stalo, dá se také docela dobře studovat.
Tohoto faktu využili experti z Kalifornské univerzity v Los Angeles, kteří podnikli zajímavý pokus na mořských plžích zejích kalifornských. Výsledkem pokusu je, že vědci pochopili, jak u těchto tvorů vznikají vzpomínky a také, jak je pomocí obyčejné injekce přenést z jednoho plže na jiného.
- Zej kalifornský (Aplysia californica) je zadožábrý mořský plž žijící v pobřežních vodách Kalifornie. Při obraně vypouští do okolní vody červený inkoust a výsledný oblak celého zeje zahalí. Zej má primitivní nervovou soustavu s velkými a jasně identifikovatelnými neurony. To bylo důvodem, proč si jej v 60. letech 20. století vybral americký neuropsychiatr Eric Kandel pro svůj výzkum fyziologických principů tvorby paměti na úrovni neuronů.
Vědecký tým pod vedením Davida Glanzmana, neurologa z výše uvedené univerzity, vycházel z domněnky, že některé druhy paměti vyvolávající u plžů obranné reflexy nejsou zakódované v propojení mozkových buněk, ale jsou uložené v molekulách RNA. Ty jsou základem genetického nastavení organismu.
Elektrické šoky jako základ výzkumu
S touto myšlenkou pak pracovali: doktor Glanzman implantoval do zadní části těl zejů silně vodivé drátky. Pak jim do těl pouštěl elektrický proud. Plži pak byli na tuto proceduru tak citliví, že reagovali i na zabodnutí elektrody do zadní části těla – věděli, že pak přijde bolestivý elektrický výboj. Předtím na tak slabý vjem nereagovali vůbec, v průběhu experimentu začali stahovat celé své tělo v očekávání bolesti.
Poté Glanzman z těchto zvířat odebral RNA a injekčně ji vpravil do těl jiných zejů – a pak sledoval, co se bude dít. Výsledek: plži, kteří se s elektrickými šoky nikdy nesetkali, ale byla jim do těla vpravena RNA těch, kteří byli elektřinou trápeni, reagovali úplně stejně. Také oni byli přecitlivělí na vpichy do zadní části těla – vypadalo to, jako by si to pamatovali, přestože to nezažili.
Vědci zkoušeli i experiment s plži, kteří byli jen bodáni, ale ne trápeni elektrickým proudem – u těch se ale žádná reakce nedostavila. Podle autorů této práce experiment dokazuje, že RNA je zásadní součástí paměti, přinejmenším u mořských plžů. „Mluvíme o velmi specifických druzích paměti – ne o tom, jak si pamatujeme své páté narozeniny nebo kdo je prezident Spojených států,“ uvedl Glanzman pro britský deník Guardian. Jeho studie vyšla v odborném časopise eNeuro.
Podle kritiků výzkumu je také možné, že autoři práce narazili na nějaký úplně odlišný mechanismus, který vlastně s pamětí vůbec nesouvisí – teprve další experimenty ukážou, co se vlastně v plžích odehrává.
Další vědci jsou zatím vůči výsledkům pokusu spíše opatrní – věří, že bude potřeba ještě více experimentů, které ukážou sílu této paměti a lépe vysvětlí mechanismus jejího přenosu. Původní výzkum to totiž téměř ignoroval. A varují před tím, aby se někdo pokoušel výsledky tohoto výzkumu na plžích přenášet na člověka – k plžům máme přece jen hodně daleko.
