Téměř rok života strávil přírodovědec Shakeel Ahmed tím, aby dokázal, že ve volné přírodě stále ještě žije kočka pouštní. S masivním použitím moderní techniky nakonec uspěl.
Nepolapitelná pouštní kočka stále existuje, potvrdil biolog, který jí zasvětil život
Kočka pouštní je jednou z nejméně známých kočkovitých šelem světa. O tom, jak žije ve volné přírodě, víme pramálo – už jen proto, že tam vlastně nikdy nebyla pořádně pozorována. Naposledy ji někdo v přírodě údajně viděl roku 2005 a tehdejší pozorování jsou navíc neprůkazná.
Arabský biolog hledal kočky písečné v chráněné oblasti Bayoma na východě regionu Abu Dhabí od března do prosince roku 2015. Už v létě oznámil, že uspěl – nyní výsledky zveřejnil v odborném časopise European Journal of Wildlife Research.
GALERIE
Kočka pouštní
Tyto kočky žijí v několika izolovaných oblastech v Africe a Asii, ale jak jsou na tom početně, vlastně netušíme. Tyto drobné, asi půlmetrové šelmičky jsou extrémně dobře specializované na prostředí, v němž žijí. Uprostřed nehostinných pouští téměř nezanechávají stopy, většinu života stráví v podzemních norách.
To, že se o nich nedá téměř nic zjistit, poznali už izraelští biologové, kteří jako první zkoušeli roku 1993 studovat tyto kočky ve volné přírodě. Zjistili, že pokud zaznamenají světlo, zavřou oči – normálně by se právě podle odlesků očí šelmy daly v temnotě spatřit. A aby toho nebylo málo, také pečlivě zahrabávají veškeré svoje výkaly, nedají se vystopovat ani touto osvědčenou metodou.
O moc více nebyli úspěšnější ani vědci, kteří se o to stejné pokoušeli později. Proto je výzkum Shakeela Ahmeda tak výjimečný a úspěšný. Vědec uspěl díky systému pěti fotopastí. Poblíž nich rozmístil kočičí žrádlo – a úspěch se dostavil. Na 46 fotografiích zaznamenal několikrát tři stejné kočky, které si chodily pochutnávat na kuřecím a rybím mase. Šlo o dvě samice a jednoho samce, prokazatelně kočky pouštní.
Asi 80 procent pozorování se uskutečnila mezi půlnocí a šestou hodinou ranní – asi 40 procent pozorování bylo v době úplňku.
Krvesajná kočka s blízkým vztahem k Mohamedovi
V místech, kde tyto kočky žijí, je četnost srážek jen dvě procenta dní v roce. Kočky tedy získávají většinu tekutin potřebných k životu z krve své kořisti. Jsou na život v poušti uzpůsobené i mnoha dalšími způsoby: například na tlapách mají hrubou srst, která jednak zabraňuje tomu, aby se bořily do písku, současně rozmazává stopy, jež by zanechávaly.
Šelma má také skvěle vyvinutý čich a zejména sluch, který používá při lovu. Je tak citlivý, že dokáže zaslechnout svou kořist i pod vrstvou písku. Naopak, na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem má velmi tupé drápy – jednak si je nemá v poušti o co brousit, ale nemá pro ně také ani zdaleka takové využití. Nemá zkrátka na co šplhat.
Pouštní kočky loví nejčastěji pískomily, ale dokáží zabít také jedovaté hady. Umí využít toho, že v době chladu jsou hadi ještě nedostatkem tepla strnulí. Přesnými ranami tlapek do hlavy je omráčí a pak jim prokousnou hrdlo a vysají krev. Právě to je také jeden z důvodů, proč jsou tyto kočky oblíbené mezi lidmi. Některé arabské legendy také říkají, že kočky pouštní doprovázely proroka Mohameda – a jsou tedy brány jako nadprůměrně důležití tvorové.