Revoluce strana 2 z 3

Byl leden 1990. Byla zima a byla nová doba. Měl-li národ hrdinu, byl jím Václav Havel, na kterého se lidé obraceli občas i s velmi kuriózními dopisy. Avšak ani on nemohl šmahem vyřešit potíže, kterým porevoluční Československo bezprostředně čelilo. Některé byly nové, jiné sice staré, ale teprve teď vyšly najevo.

Do konce prosince 1989 se sametové revoluci podařilo změnit podobu vlády, nabourat cenzuru médií a ovládnout nálady v ulicích. Dosud netknutá ale zůstala klíčová politická instituce v zemi – parlament. Jedním z hesel revoluce sice bylo volání po svobodné volbě poslanců, na tu ale v revoluční době nebyl čas čekat. Na řadu proto přesně před 30 lety přišly kooptace.

V Česku byla „sametová“, na Slovensku „nežná“, ve východním Německu „pokojná“ (friedliche). Také v Polsku, Maďarsku a Bulharsku se revoluce roku 1989 obešla bez obětí na životech. Krvavou výjimkou středovýchodní Evropy je Rumunsko, kde zemřelo přes tisíc lidí. K brutálnímu násilí vůči demonstrantům tam nejprve sáhl diktátor Nicolae Ceaușescu. I poté, co se jeho režim zhroutil, však následovalo několik chaotických dní plných teroru. Jeho původ dosud není zcela jasný, padlo mu nicméně za oběť víc lidí, než kolik jich zemřelo při potlačování protestů Ceaușescem. Hlavní aktéři událostí, které před popravčí četu dohnaly i samotného diktátora, se teď po třiceti letech dostávají před soud.

Rumunský soud třicet let od krvavé revoluce přezkoumává případ exprezidenta Iona Iliescua. Čelí obvinění, že se po popravě diktátora Nikolae Ceausescua chopil moci násilím. Podle žalobců nese vinu za smrt bezmála devíti stovek z více než tisícovky obětí z prosince 1989. Iliescu označuje obvinění za politicky motivovaná a odmítá vypovídat.

Dálnice se u nás v různých dekádách stavěly i nestavěly, stavěly více či méně, někdy vůbec a nakonec se všichni vymlouvali na všechny, když vysvětlovali, proč se slibuje, že se bude stavět a nestavělo se. Cimrmanovské střídání fáze očekávání s fází zklamání je u výstavby dálnic v Československu a Česku příznačné a revoluce na něm vlastně nic nezměnila. I když důvody, proč to nejde, byly za socialismu a za kapitalismu trochu jiné.

V českých zemích Občanské fórum, na Slovensku Veřejnost proti násilí – takové je sice všeobecné geografické vnímání hnutí, která „poháněla“ revoluci v roce 1989, ale úplně přesné není. V Košicích – druhém největším městě Slovenska – vzniklo s revolucí Občanské fórum. Zdejší disent byl úzce napojen na ten pražský spíše než na Bratislavu. Ve Veřejnost proti násilí se košické OF transformovalo až před volbami v roce 1990.

Sametovou revoluci jsme si zvykli vnímat díky rychlosti jejího průběhu jako sled událostí, které vyvrcholily vítězstvím demokracie a porážkou komunistického režimu. Přechod k demokracii ale není jen kontinuem protirežimních akcí. Podíváme-li se podrobněji na jednotlivé dny, zjistíme, že i československá revoluce, jejíž 30. výročí si v těchto dnech připomínáme, má své fáze. Ta, která byla rozhodující, začala 28. listopadu 1989.

Vyrazit na ulici Sboru národní bezpečnosti, projít se po nábřeží Bedřicha Engelse nebo projet rudou trasou metra C až k ulici Vítězného února. Před třiceti lety třeba i takto mohl vypadat 17. listopad v Praze. Po revoluci se vlna masivního přejmenovávání ulic, náměstí, nábřeží, sadů i jednoho města ale týkala celé republiky. Změny v názvech nepřišly ze dne na den. Přejmenovávalo se postupně, často pod odborným dohledem historiků. Někde se lidé bouřili a sepisovali petice. Nejvíce ulic bylo přejmenováno začátkem 90. let.

Jak vypadala sametová revoluce pohledem českých fotografů a nakolik se změnila místa s touto události spjatá? Ukazuje to srovnávací galerie fotografií z Prahy, Plzně, Ostravy, Olomouce či Brna. Ty archivní vznikly v období mezi 18. a 27. prosincem 1989.

Děti, které se narodily kolem roku 1989, vyrůstaly ve zcela jiné době než jejich rodiče a prarodiče. Porovnávání ve stylu „jó, to za našeho mládí“ neujde žádná generace, skok mezi socialistickým Československem a demokratickým Českem byl ale přece jen velký. V následujícím kvízu si mohou dnešní dvacátníci či třicátníci (ale samozřejmě nejen ti) zkusit cestu časem o tři dekády zpátky. Věděli by, co shánět v partiovce nebo dělat se šuměnkou, i bez internetu?

Česko je stále na cestě k vytvoření občanské společnosti, která je základem ústavní demokracie. Někdejší disident, bývalý český premiér a expředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) to uvedl v sídle horní komory parlamentu na konferenci věnované třicetiletému vývoji po pádu komunistického režimu v Československu.

„V Polsku to trvalo deset let, v Maďarsku deset měsíců, v NDR deset týdnů a v Československu to možná potrvá deset dnů,“ žertoval na podzim 1989 v Praze britský historik Timothy Garton Ash. Jeho bonmot však dobře vystihuje podstatu tehdejšího dění. Sametová revoluce nebyla ojedinělou událostí, nýbrž součástí vlny politických změn, kterou spustily procesy probíhající ve východním bloku po několik předchozích let. Dění v Československu tak do značné míry jen reagovalo na převratný vývoj v okolních zemích.

Tisíce Íránců v Teheránu vyšly do ulic, aby si připomněly čtyřicet let od chvíle, kdy stoupenci islámské revoluce obsadili americké ambasády. Poblíž bývalého velvyslanectví USA davy provolávaly „Smrt Americe“ a „Smrt Izraeli“. Nejvyšší duchovní vůdce Alí Chameneí pak už o víkendu znovu zakázal íránským činitelům jednat se Spojenými státy. Írán v pondělí spustil 30 nových pokročilých odstředivek IR-6 v rámci dalšího kroku ve vypovídání mezinárodní jaderné dohody. USA zavedly proti Teheránu další sankce.

Listopadová revoluce před třiceti lety a následná proměna tuzemského hospodářství měly výrazný dopad i na život tuzemských podniků – zavedené značky musely čelit konkurenci na otevřeném trhu, a i když řada z nich neobstála, zná česká ekonomika i úspěšné příběhy. Psala je ETA, Kofola nebo obuvnický Botas.

Že bylo před listopadem 1989 lépe než dnes, si myslí 38 procent lidí starších čtyřiceti let. Podle průzkumu NMS Market Research a Post Bellum v dobrém vzpomínají na sociální jistoty i pracovní povinnost a domnívají se také, že lidé byli slušnější. Vlastní revoluci vnímá negativně 17 procent čtyřicátníků (a starších), kladný soud zní od 36 procent z nich.

Zpravodajové zahraničních médií a tiskových agentur v listopadu 1989 informovali svět o situaci v Československu. Redaktorka ČT24 Tereza Řezníčková hovořila se dvěma z nich, s tehdejší korespondentkou agentury AP z východní Evropy Alison Smaleovou a s novinářem Colinem McIntyrem, který v Praze od 50. let pracoval pro britskou agenturu Reuters.

Právo a spravedlnost vyhrálo nedělní volby, protože celé minulé období rozdávalo, říká bývalý polský prezident Lech Walesa. Kvůli tomu podle něj bude jeho zemi ještě pár let trápit problém populismu. Věří však, že potom zvítězí logika. Rozhovor s jedním ze symbolů protikomunistické revoluce, který zavítal do Prahy na konferenci Forum 2000, vedla Dana Zlatohlávková.

Fotoreportéři Jan Šibík a Jan Šilpoch stáli v roce 1989 na Národní třídě přímo u davu volajícím po svobodě a chtěli zachytit okamžiky revoluce. Sami přitom nevěděli, jestli se jim podaří včas utéct před obušky. Newsroom ČT24 se s nimi vrátil o tři dekády nazpět. Vracet se bude nově každý týden ve speciálním seriálu Mediální revoluce. Co znamenal revoluční rok pro české novináře? Jak ho prožívali? Co všechno změnil? Víc každou neděli ve 22:02 na ČT24.

Ani třicet let po revoluci se českému zemědělství nepodařilo vyrovnat s desítkami let socialistického hospodaření na zemědělské půdě. Naopak se stav půdy stále zhoršuje. Češi totiž, na rozdíl třeba od sousedního Polska, znovu nenalezli ztracený vztah k půdě a tu raději pronajímají velkým podnikům, uvedl ve Fokusu Václava Moravce odborník na krajinné plánování Petr Sklenička. Velké firmy však na cizí pronajaté půdě nehospodaří tak zodpovědně jako její vlastníci.

„Jste pýchou Íránu,“ vzkázal loni zoroastrijcům na světovém kongresu prezident Hasan Rouhání. Ve skutečnosti se ale řada stoupenců prastarého náboženství necítí v islámské republice vítaná a od revoluce postupně opouští zemi. Zoroastrijci, jejichž učení inspirovalo západní filozofy i umělce, patří mezi menšiny chráněné ústavou, konzervativní síly však usilují o to, aby byli nejlépe neviditelní. Další náboženské skupiny, jako baháisté, svou víru praktikovat podle zákona vůbec nemohou. A mnohdy končí za mřížemi.

Cesta do islámské republiky v první řadě překvapí. V době tvrdých sankcí je tam neuvěřitelně levně a vřelost obyvatel snad nezná mezí. „Vítejte v Íránu!“ začíná každá naše konverzace s lidmi, často odhodlanými pořídit si společné selfie. Turista se rázem cítí jako celebrita, navíc s miliony riálů v kapse. Výlet po úchvatných památkách, horách a pouštích má jen pár drobných vad na kráse: povinný šátek už po týdnu překáží a vážíme si toho, že v Česku smíme otevřeně mluvit o politice.

Vojenská rada v Súdánu částečně ustoupila demonstrující opozici. Oznámila, že jmenuje civilního premiéra a vládu, nikoli však prezidenta. S odvoláním na prohlášení armádního mluvčího o tom informovala agentura AP. Protestující opozici krok neuspokojil, neboť požaduje plné předání moci. Armáda se podle agentury DPA neúspěšně pokusila odstranit části protestní blokády před centrálou ozbrojených sil. Vojenská rada minulý týden v Súdánu převzala moc po svržení dlouholeté hlavy státu Umara Bašíra.

Případy zneužívání odstartovala sexuální revoluce v 60. letech minulého století, pachatele navíc chránily i špatně formulované církevní zákony – tak se mj. vyjádřil ve svém eseji ke skandálům kolem sexuálního zneužívání kněžími emeritní papež Benedikt, předchůdce současné hlavy katolické církve Františka. Právě s jeho postojem je ale podle některých teologů rozsáhlý Benediktův esej v přímém rozporu, napsala ve čtvrtek agentura AP. Mimo jiné proto, že ke zneužívání docházelo v církvi už mnohem dříve.

Hongkongský soud uznal vinu devíti organizátorů protestů za demokracii z roku 2014. Podle soudu vyvolávali lídři hnutí symbolizovaného žlutými deštníky „veřejné pohoršení“, za což jim hrozí až sedm let vězení. Před soudem se shromáždil dav jejich stoupenců a souzení aktivisté prohlásili, že se boje za demokracii nevzdají.