1968 strana 3 z 5

V Poslanecké sněmovně vznikla široká nadstranická iniciativa, která usiluje o vyhlášení 21. srpna za významný den. Návrh zákonodárců na zavedení „Památného dne obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“ vzpomíná sovětskou agresi proti Československu v roce 1968 – a ze sněmovních klubů ho (zatím) nepodporuje jen ten komunistický.

Prezident Miloš Zeman odsoudil návrh ruského zákona, který by uznal účastníky okupace z roku 1968 za válečné veterány. Podle ředitele zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Rudolfa Jindráka drží Zeman v otázce roku 1968 kontinuální pozici. Bývalý generální konzul v Petrohradu Vladimír Votápek ale varuje, že současná provokace může sloužit k dalším krokům. „Trošku se bojím, co nás čeká ve vztahu k Rusku. Jestli se tady nevytváří nějaký potenciál, který pak může být použit na něco jiného,“ uvedl v pořadu Události, komentáře.

Představitelé normalizační moci nechali v roce 1969 násilně rozehnat připomínku osvobození Plzně americkou armádou. Šlo o první velký zásah Veřejné bezpečnosti proti lidem po okupaci v srpnu 1968 a také o první signál, jak bude na případné projevy nespokojenosti reagovat nové vedení komunistické strany v čele s Gustávem Husákem.

Maďarský autor Viktor Horváth se v humoristické knize Můj tank vrací k okupaci Československa v roce 1968. Nahlíží ji ale očima nadporučíka maďarské armády, který s neochvějnou vírou v komunistickou ideologii a naivitou komentuje stranické schůze i československé reálie. Překladatelka tohoto románu Simona Kolmanová je nominována na cenu Magnesia Litera. Za způsob, jakým v překladu zachovala slovní humor spojený se stranickým žargonem a dobovým děním.

„Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory,“ vysvětlil osmnáctiletý student Jan Zajíc svůj radikální čin. Přesně před padesáti lety, na výročí „Vítězného února“, se v jednom z domů na pražském Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil.

Po těžké nemoci zemřel ve věku 85 let Stanislav Milota, kameraman s nezaměnitelným rukopisem, který vtiskl především filmu Spalovač mrtvol. Manžel disidentky a herečky Vlasty Chramostové se stal také předním obrazovým kronikářem srpna 1968 i Palachova týdne a doplatil na svou odvahu ztrátou profese.

Někdejší československý disident, slovenský politolog a filozof Miroslav Kusý zemřel na selhání srdce ve věku 87 let. Oznámil to server Denník N s tím, že zprávu o úmrtí potvrdila Kusého manželka Jolana. Kusý se v únoru 1977 stal v pořadí třetím slovenským signatářem Charty 77.

Šokující čin studenta Jana Palacha měl československou společnost vyburcovat z letargie, do které postupně upadala po srpnové okupaci v roce 1968. K zoufalému kroku se pak odhodlalo ještě několik dalších: Osmnáctiletý Jan Zajíc, který se upálil 25. února 1969, po sobě zanechal báseň o Palachovi a dopisy, v nichž se označil za pochodeň číslo dvě. Už v lednu – jen den po Palachově úmrtí – se v Plzni zapálil Josef Hlavatý. Celkem se mezi lednem a dubnem 1969 pokusilo o upálení 26 lidí, z nichž sedm zemřelo. Politický motiv ale mělo jen několik z nich. Zřejmě poslední „živou pochodní“ byl v dubnu 1969 čtyřicetiletý technický úředník Evžen Plocek.

Před půlstoletím se na protest proti směřování země po její okupaci vojsky Varšavské smlouvy polil benzinem a zapálil student Jan Palach. Jeho památku si připomínají lidé v celé republice. V pražském Karolinu odhalili pamětní dlaždici s Palachovým jménem, datem narození, sebeupálení a smrti. Prorektor Univerzity Karlovy (UK) Jan Royt při té příležitosti vybral citát z Bible, který podle něj vystihuje Palachovu oběť: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“

Třetí lednový týden roku 1989 otřásl komunistickým režimem v Československu. Násilné potlačení pietní akce, která měla připomenout 20. výročí úmrtí Jana Palacha, totiž vyústilo v sérii protirežimních demonstrací. Zapojily se do nich tisíce lidí, a protože trvaly sedm dní, dostaly označení Palachův týden. Síla protestů překvapila nejen vládnoucí komunisty, ale i opozici. Události předznamenaly pád režimu v listopadu 1989.

Nechci jen oprašovat staré nádobí, historie je důležitá pro přítomnost a hlavně pro budoucnost, nepochybuje Pavel Kosatík. V rekapitulaci letošního, „osmičkového“ roku by se takové spojnice daly najít, jak ukázalo Interview ČT24 s tímto historikem, spisovatelem a scenáristou.

Novoroční, případně vánoční projevy hlav státu jsou už desítky let neodmyslitelnou součástí přelomu roku. Web ČT24 se zaměřil na přelomové osmičkové roky 1918, 1938, 1948 a 1968 v dějinách Česka, respektive Československa.

Dokument zpravodaje České televize v Londýně je nominovaný na „žurnalistického Oscara“. Snímek Bohumila Vostala Zapomenuté protesty, přibližující britskou reakci na okupaci Československa a demonstrace proti invazi vojsk Varšavské smlouvy, se uchází o cenu TV/rádio příběh roku.

Bývalý ministr zahraničí a šéf sněmovního zahraničního výboru Lubomír Zaorálek (ČSSD) v pořadu Otázky Václava Moravce (OVM) ostře zkritizoval cestu předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka (ANO) do Ruska. Třetí nejvyšší ústavní činitel země měl podle něj otevřít téma okupace Československa v roce 1968, ne dělat „přívěšek“ výborům. Varoval, že Rusko přepisuje historii, když 50 let staré události líčí jako nutný zásah proti kontrarevoluci, a čeští ústavní činitelé se proti tomu bojí ozvat.

Někdejší Československo bylo po roce 1945 jedinou zemí východního bloku, kde nebyla rozmístěna sovětská vojska. To se však změnilo po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Jednotky z Maďarska, Bulharska a Polska sice postupně československé území opustily, sovětská vojska zůstala téměř 23 let, až do června 1991. Jejich pobyt byl legalizován smlouvou, kterou vláda přijala před 50 lety, 16. října 1968 v Praze.

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zahájila třiadvacetiletý pobyt sovětských vojsk na desítkách posádek v zemi. Legalizovala ho smlouva, kterou vláda podepsala před 50 lety, 16. října 1968 v Praze. Jednou z oblastí, kterou měla sovětská armáda plně k dispozici, byla Libavá. Stopy po ní jsou patrné dodnes.

Papež František prohlásil za svaté dvě klíčové osobnosti katolické církve 20. století – papeže Pavla VI. a salvadorského arcibiskupa Óscara Romera. František uvedl, že ho oba muži silně ovlivnili, ztělesňují otevřenou církev blízkou chudým a bojující s bezprávím. Kromě nich papež svatořečil dalších pět lidí, aktu na Svatopetrském náměstí přihlížely desetitisíce lidí.

Většina Čechů zná mnichovskou dohodu, neumí ale správně určit, které státy ji uzavřely, a zapomínají na účast Itálie. Pro polovinu Čechů je současně tatáž dohoda stejně traumatizující jako byla okupace Československa v roce 1968. Vlastní zábor Sudet pak Německu stále neodpustila třetina obyvatel. Vyplývá to z exkluzivního výzkumu společnosti Nielsen Admosphere pro Českou televizi.

„To je křik umírajícího svobodného člověka,“ volal Ryszard Siwiec 8. září 1968 na zaplněném varšavském stadionu poté, co se polil rozpouštědlem a zapálil. Hořící muž odstrkoval lidi, kteří se ho snažili uhasit, a místo toho jim říkal, aby se podívali, co má v aktovce. Vyšetřovatelé v ní pak našli letáky začínající větou: „Protestuji proti nevyprovokované agresi proti bratrskému Československu!“ Policie Siwiece okamžitě odvezla do nemocnice, kde o čtyři dny později zemřel. Jeho čin se podařilo na dlouhá léta utajit.

Půl století staré události ze srpna 1968 mají svůj přesah a paralely také v současnosti. Upozorňují na to organizátoři i účastníci konference v Evropském parlamentu, která invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa připomněla. Konferenci doprovodila také vernisáž výstavy snímků slovenského fotografa Ladislava Bielika.

Po náhlém uvolňování poměrů, zrušení cenzury a rozkvětu umění v první polovině roku 1968 přišel šok v podobě okupace. Reformní politici zmizeli, režim se začal utužovat. Se srpnovými událostmi se musela vypořádat propaganda. Právě výkladu okupace normalizační mocí se věnuje historik a kurátor výstavy Rok 1968 v Brně očima cenzora Martin Samson.

Jen těžko se najdou známější fotografie z počátku sovětské okupace Československa v srpnu 1968 než ty, které v ulicích Prahy pořídil Josef Koudelka. Zachytil na nich emoce rozhořčených občanů i zmatených vojáků. K unikátním záběrům, které ho proslavily ve světě, se však fotograf mohl přihlásit až o šestnáct let později.

Konec jakýchkoli nadějí na změny a uvolnění poměrů přišel záhy po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Po únosu do Moskvy a čtyřdenním nátlaku Sověti československé politiky donutili kapitulovat a 27. srpna 1968 podepsat tzv. moskevský protokol. Národní delegace tím uznala „dočasnou“ okupaci země a zavázala se k „normalizaci“, čistkám i obnovení cenzury. Popřela tak výsledky pražského jara a na dalších 21 let vrátila zemi do pozice de facto kolonie Sovětského svazu.

Policie na Rudém náměstí v Moskvě krátce zadržela tři účastníky vzpomínkové akce na 50 let starý protest „osmi statečných“ proti okupaci Československa. Na stejné místo nyní dorazil jeden z protestujících, fyzik a matematik Pavel Litvinov, i příbuzní dalších účastníků. Litvinova legitimovala policie, vnučku Natalje Gorbaněvské si rovnou odvedla. Trojici hrozí pokuta, sdělila česká diplomacie, která je v kontaktu s demonstranty. V Moskvě byl zadržen také lídr opozice Alexej Navalnyj.