Etiopie pokračuje s výstavbou jedné z největších přehradních nádrží v Africe. Sousední Egypt se bouří, jelikož považuje hráz na Nilu za ohrožení svých životních zájmů. Tahanice o vodu přitom mohou vést i k mezistátním konfliktům. O urovnání sporu nyní jednal v Etiopii šéf americké diplomacie Mike Pompeo.
Na Nilu roste obří vodní dílo. „Délka hráze je 1,8 kilometru a její výška dosahuje 145 metrů,“ uvedl zástupce manažera výstavby hráze Belachew Kassa. Monumentální dílo však děsí souseda – Káhira se obává o důležité zásoby vod.
Při plnění přehrady se podle ní sníží průtok Nilu až o pětinu po dobu pěti let. To by pro Egypt mělo fatální následky. Na vodní tepně stojí celé egyptské hospodářství a voda z Nilu je i jediným zdrojem pitné vody.
„Tři čtvrtiny egyptské spotřeby vody jsou závislé na Nilu. Projektované přehrady, budované bez konzultací s námi, představují problém,“ prohlásila Tahaní Mostafa Silítová z egyptského ministerstva pro vodní zdroje.
„V Etiopii nápady na postavení přehrady kolují minimálně od 60. let, ale Egypt díky své převaze dokázal vždycky brzdit Etiopany, kteří měli vždy dost svých vnitřních problémů. Není náhodou, že přehrada se začala stavět v roce 2011, kdy došlo v Egyptě k převratu. V roce 2013 vyšlo najevo, že (tehdejší egyptský prezident) Mursí chtěl podniknout vojenské útoky na přehradu, což znedůvěryhodnilo Egypt a od té doby se jen řeší, jak nastavit sdílení vody,“ podotkl politický geograf Bohumil Doboš z FSV UK.
Nyní jsou podobné útoky v podstatě vyloučené. „Čím víc postupuje stavba, tím je méně pravděpodobné, že Egypt použije vojenské prostředky. Ve chvíli, kdy dojde k jejímu napuštění, je to už nemožné, jelikož případná vlna by zaplavila i Egypt a narušila by Asuánskou přehradu, na které je Egypt závislý,“ upozornil Doboš.
O urovnání sporu se snaží i americká diplomacie. „Prezident (Donald) Trump to má jako prioritu, aby se zainteresované země dohodly na dobrém řešení pro všechny,“ konstatoval ministr zahraničí USA Mike Pompeo.
Boj o vodu není novinkou
Hádky o vodu mohou být hlavní příčinou konfliktů a válek v 21. století. K takovému scénáři došlo už počátkem 90. let mezi Mauretánií a Senegalem po vybudování přehrad na hraniční řece. Úbytek vody k zavlažování a pokles úrody tehdy přinutil zemědělce k zápasu o úrodnou půdu. Vojáci obou zemí se podél toku střetli několikrát. Spor ukončil až zásah ze zahraničí.
Ještě o pár dekád dříve, v 60. letech minulého století Syřané postavili na Golanských výšinách akvadukt, po němž měla téct voda z řeky Jordán. Sýrie se tehdy pokusila odklonit tok a připravit židovský stát o velkou část pitné vody.
Ve vesnicích v údolí to s obavami sledovali izraelští farmáři. „Mezi námi a další vesnicí byla tanková pozice a čtyři tanky, které sledovaly práci syrských traktorů,“ vzpomíná obyvatel kibucu Gadot Ejtan Sat. Válka o vodu vrcholila v roce 1965, kdy izraelské dělostřelectvo útočilo na syrské buldozery. Damašek následně projekt zastavil.
O pouhých padesát kilometrů jižněji se o stejnou řeku dělí Izrael a Jordánsko. Oba státy mají sice dohodu o využívání vody z Jordánu, ten však v tomto úseku téměř vyschnul.
Do budoucna se nicméně situace může změnit, jelikož dvě deštivé zimy zvýšily hladinu Galilejského jezera o pět metrů. „Díky bohu, že přišla skutečná zima,“ podotkl manažer přístaviště Šaldag Kinneret Rami Mizrachi. Už v březnu se možná poprvé po 25 letech otevře hráz jezera, která z Jordánu zase udělá řeku.
