Primárky, výbory, delegáti, superdelegáti, kongresy, debaty, sbor volitelů. To je jen krátký seznam klíčových pojmů, o kterých se bude mluvit celý rok. Spojené státy si opět po čtyřech letech zvolí prezidenta. Funkci obhajuje Donald Trump, v táboře demokratů se zápas o stranickou nominaci teprve udá. Americký volební systém je na první pohled přímý, skrývá však mnoho záludností. Nabízíme průvodce děním, které letos ovládne americkou politiku.
Od primárek k 538 lidem, kteří zvolí prezidenta. Projděte si cestu do Oválné pracovny
Když v červnu 2015 Donald Trump ve svém newyorském mrakodrapu Trump Tower oficiálně oznámil kandidaturu na amerického prezidenta, z řad analytiků, komentátorů, ale i republikánských spolustraníků se setkal spíše s vlažným přijetím.
Někteří tento krok brali jako snahu o zviditelnění jeho značky, mluvilo se mimo jiné o tom, že Trumpova kandidatura je jen marketingovou kampaní ke spuštění nového televizního kanálu. Jiní se úsilí televizní celebrity a podnikatele v realitách vyloženě smáli – člověk s nulovou politickou zkušeností přece nemůže stát v čele Spojených států.
Když přišel 1. únor 2016 a první klání ve výborech v Iowě, Trump už patřil mezi republikány s největší podporou v průzkumech, nad druhým v pořadí senátorem Tedem Cruzem vedl o čtyři procentní body. Iowu přesto získal Cruz a mohlo se zdát, že Trump nakonec opravdu bude jen zpestřením primárních voleb.
Jenže o týden později přišly primárky v New Hampshire a newyorský miliardář nechal všechny své soky daleko za sebou. A zbytek je historie.
Systém amerických prezidentských voleb je na první pohled jednoduchý. Občané v 50 státech USA, Washingtonu D. C. a nezačleněných územích volí hlavu státu a uchazeč s největším počtem hlasů usedne v Bílém domě.
Proces začíná dlouho před samotnou podzimní volbou i dlouho před prvními primárkami v Iowě. A vrcholí nikoliv přímou volbou prezidenta, ale volbou nepřímou – i proto se může stát, že kandidát s menším počtem hlasů nakonec usedne v Oválné pracovně. Poslední slovo má totiž sbor volitelů.
Celý mechanismus americké volby vysvětlují následující řádky – od oznámení kandidatur, přes primární klání až po slavnostní inauguraci nového šéfa Bílého domu.
Ve stranickém soukolí
Politice Spojených států dominují dvě strany: demokraté a republikáni. I když se do prezidentské volby může zapojit nezávislý kandidát a pravidelně se tak děje, lze s jistotou konstatovat, že hlava státu vždy vzejde z nominace jedné ze dvou hlavních stran.
Důvod je prostý – nezávislý kandidát zvládne dělat kampaň například ve svém domovském státě a může voliče v něm přesvědčit o svých kvalitách. Zaujmout občany na ohromném území Spojených států je však nesmírně náročný úkol, na který jsou potřeba nejen peníze, ale také rozsáhlé sítě kontaktů, expertů i dobrovolníků, kteří zařídí třeba onu osobní kampaň „od dveří ke dveřím“ v místech, kam kandidát osobně nezvládne přijet. Objet za pár měsíců desítky států a v každém se zastavit alespoň na pár místech je totiž nadlidský úkol.
Tyto možnosti pak nabízí právě pouze dvě hlavní etablované strany s širokými základnami příznivců. Zvládnou navíc díky kontaktům shromáždit významné finanční prostředky pro celonárodní kampaň. Kandidáti se spoléhají na to, že jejich příznivci v rámci strany zvládnou mobilizovat voliče, aniž by se sám uchazeč o Oválnou pracovnu musel osobně ukázat.
Jako příklad může sloužit letošní dění v Iowě před tamními boji o stranické delegáty. Mobilizovat voliče se před republikánskými výbory vydalo zhruba osmdesát zástupců Trumpovy administrativy i Kongresu. A to přesto, že současný prezident nečelí reálné opozici při stranických primárkách.
Volí se u uren, v tělocvičnách i restauracích
Aby mohla strana využít všechny prostředky co nejefektivněji, tedy shromáždit svou podporu za jedním prezidentským kandidátem, musí nejprve každý uchazeč změřit síly se stranickými soky, kteří o prezidentství také usilují. To se děje právě v rámci primárních voleb, které se odehrávají vždy v obou stranách. Pokud však stávající prezident může kandidovat podruhé (jako je tomu nyní), mívají téměř vždy zajímavější průběh v opoziční straně.
Jen jedinkrát v historii se stalo, aby strana nepodpořila svého zvoleného prezidenta. Takovým smolařem se stal v 50. letech 19. století Franklin Pierce, který byl zvolený za demokraty, ale strana se od něj odvrátila kvůli jeho vstřícným postojům k jižanskému otrokářství.
Primární volby startují pro obě hlavní strany už tradičně v Iowě. Uchazeči se v tomto státě amerického středozápadu střetávají na přelomu ledna a února volebního roku, tentokrát se iowské výbory konaly 3. února.
Je potřeba rozlišit dva pojmy: primárky a výbory (caucuses). Ve většině států voliči hlasují v primárkách a tyto volby připomínají jakékoliv jiné, registrovaní straníci (a v některých případech i neregistrovaní občané) chodí k urnám ve školách, knihovnách a podobných veřejných místech.
Výbory naproti tomu vypadají zcela jinak a v některých případech připomínají spíše sousedská či komunitní setkání. Jde o jednu z nejstarších metod, jak vyjádřit podporu některému z kandidátů. Výbor se koná v určitý daný čas na konkrétním místě – na radnicích, ve školních tělocvičnách nebo třeba v restauracích.
Shromáždění lidé se rozdělí do hloučků v závislosti na tom, kterého kandidáta podporují. Poté dostane každá skupinka prostor přesvědčit ostatní, proč by měli hlasovat právě pro jejich favorita.
Typickým jevem je takzvaná „přetahovaná“. Lidé se přesouvají mezi hloučky a jednotlivé skupiny se snaží lákat zúčastněné, aby se připojili právě k nim. Jelikož výbory jsou často setkáním komunit, tento boj o hlasy zasahuje často do osobní roviny – v rámci rodin, přátel či sousedů.
Po půl hodině se spočítají příznivci jednotlivých kandidátů a lidé zodpovědní za konkrétní výbor určí, kteří uchazeči mají reálnou šanci. Kvóta bývá 15 procent hlasů. Poté opět dochází k přetahování a lidé se přesouvají mezi skupinami.
Výbory mají často sousedskou atmosféru
Celý proces se může výrazně protáhnout, pokud se o stranickou nominaci uchází kandidátů hodně – což je případ i letošních demokratických primárních voleb. Model výborů tedy není tak častý, strany dávají přednost rychlejšímu a efektivnějšímu systému primárek. Nicméně hned první stranické hlasování v Iowě probíhá právě méně rozšířenou a tradičnější formou výborů. Ty demokratické letos vyvolaly spoustu pochybností kvůli potížím při sčítání hlasů.
Ať už jde o primárky, či výbory, princip ve finále zůstává stejný. Voliči ve stranické volbě vyberou své favority a ti získávají hlasy partajních delegátů, kteří pro ně budou později hlasovat na celonárodních sjezdech.
Počty těchto delegátů se liší v každém státě a v každé straně. Zatímco například v Kalifornii si mezi sebe demokratičtí kandidáti rozdělují hlasy 415 delegátů, republikánští uchazeči tam zápolí o 172 delegátů, v Texasu jde o 228 u demokratů a o 155 delegátů u republikánů.
Ostrý start v Iowě a New Hampshire
Iowské výbory, respektive primárky v New Hampshire, se odehrávají s týdenním odstupem. A ačkoliv stojí na samém startu primárních klání, pro uchazeče o Bílý dům jsou naprosto klíčové a leccos naznačují o dalším vývoji kampaně.
Úspěchy znamenají ostré vkročení do kampaně. Média i straníci upřou pozornost zejména k uchazečům, kteří zaznamenali dobré výsledky. Naopak kandidáti, kteří neuspěli či zaostali za očekáváním, se dostávají pod tlak.
Není výjimkou, že už po primárkách v New Hampshire odstupují z volby první kandidáti. Připomeňme rok 2016. Zatímco druhé místo, respektive prvenství Donalda Trumpa v prvních dvou republikánských střetech jeho kampaň nastartovalo do dalších týdnů a měsíců, například senátor Rand Paul kvůli slabým výsledkům vycouval už po Iowě.
V Iowě letos uspěli především Pete Buttigieg a Bernie Sanders, kteří získali takřka totožnou porci delegátů. S odstupem se na třetím místě umístila Elizabeth Warren a necelých 16 procent ekvivalentu státních delegátů získal Joe Biden.
V New Hampshire si Sanders a Buttigieg pořadí na procenta hlasů prohodili, získali ovšem totožný počet devíti delegátů. Na třetím místě se umístila Amy Klobuchar a zaznamenala tudíž překvapivý úspěch. Naopak radost ze svých zisků nemohl mít Warren ani Biden, kteří nezískali ani jednoho delegáta.
Dříve dva z favoritů demokratických primárek se kvůli špatným úvodním výkonům ocitli pod tlakem a jejich kampaně musely pečlivě zvažovat, jak co nejefektivněji využít tenčící se finanční prostředky. Biden svou pozornost upnul k Jižní Karolíně, kde si sliboval solidní výsledek, zejména díky přízni afroamerických voličů. Tento krok se mu vyplatil a v kampani pokračuje. Svou podporu mu vyjádřili Buttigieg a Klobuchar, kteří mezitím z boje odstoupili.
Velké klání na Super Tuesday
Byť platí, že Iowa i New Hampshire jsou zásadními bojišti pro úspěšný vstup do kampaně, důležitá jsou i další klání. Mezi nejsledovanější dny primárních voleb patří takzvané Super Tuesday (Superúterý), konané koncem února či začátkem března. Letos připadá tento den na 3. března.
Super Tuesday představuje vůbec největší primární klání, kdy je k mání zhruba 40 procent delegátských hlasů z celých primárek. Demokratičtí uchazeči o Bílý dům soupeří v tento den v patnácti jurisdikcích a hlasovat mohou i registrovaní voliči v zahraničí. V případě republikánů budou straníci hlasovat ve třinácti státech – ve Virginii totiž strana primárky zrušila a všichni delegáti z tohoto státu připadnou automaticky Donaldu Trumpovi.
Mezi demokraty může být letos tento den sledován obzvláště ostře. Došlo k nepříliš obvyklé situaci, kdy silný kandidát vstoupil do stranické kampaně výrazně později než jeho protivníci. Řeč je o miliardáři a bývalém starostovi New Yorku Michaelu Bloombergovi.
Jelikož Bloomberg svou kandidaturu oznámil teprve na konci loňského listopadu, do úvodních bojů se zapojil jen okrajově. Svou pozornost i finanční sílu zaměřil naopak právě na březnové Superúterý.
Jarní boje o delegáty
Podobných klíčových dní může být během primárek více, záleží vždy na konkrétním volebním roce. Letos může podle New York Times další zlom pro demokratické kandidáty přijít hned o týden později, kdy se primárky či výbory uskuteční v šesti státech.
Michigan podle listu prověří, jak si uchazeči stojí u dělnické třídy i obyvatel amerických předměstí. Pokud o nejužším výběru nerozhodne Super Tuesday, může být právě 10. březen zlomovým momentem. Při poslední kampani v roce 2016 touto dobou odstoupil například republikán Marco Rubio, který ostudně prohrál ve své domovské Floridě.
Série stranických hlasování poběží až do začátku června. Zatímco u republikánů se překvapení nečeká a strana nominuje Donalda Trumpa, mezi demokraty se očekává dlouhý a tuhý boj o partajní nominaci.
Pro tu může být důležité například hlasování 17. března. „Pokud jeden kandidát zvítězí v Arizoně, na Floridě, v Illinois a Ohiu, vznikne ohromný tlak na ostatní, aby z volby odstoupili,“ konstatují New York Times. Dalším významným datem je 28. duben, opět úterý, kdy se hlasuje v šesti státech.
„To by mohl být poslední velký den stranické kampaně. Pokud jeden kandidát v této fázi primárek dominuje všem státům, straničtí lídři se za něj postaví a budou se snažit vnitrostranický boj o hlasy ukončit,“ doplňuje deník.
Republikánské primárky se letos několika americkým státům úplně vyhnou a všichni delegáti daných států automaticky podpoří na stranickém kongresu Donalda Trumpa. Kromě výše zmíněné Virginie půjde o dalších šest států: Aljašku, Havaj, Arizonu, Kansas, Nevadu a Jižní Karolínu.
Primárky USA (zdroj: vog)
Kandidát vzejde ze sjezdu
Primární volby vrcholí na stranických kongresech. Podle tradice svůj sjezd jako první uspořádá opoziční strana, tentokrát demokraté.
Zhruba 50 tisíc jich zamíří na celonárodní kongres v polovině července do Milwaukee ve státě Wisconsin. Tento stát v roce 2016 těsně ovládl Donald Trump, republikán tam přitom uspěl naposledy v roce 1984. Demokraté tedy potřebují Wisconsin získat zpět – byl by to symbol možného úspěchu.
Na partajním sjezdu hlasují delegáti o tom, koho vyšlou do boje o Oválnou pracovnu. Hlasování vychází z výsledků primárek: v každém státě kandidáti bojují o delegáty. Aby uspěli, potřebují celkově získat nadpoloviční většinu delegátských hlasů na kongresu. Kolik přesně bude v roce 2020 delegátů, ještě není známo, předběžně se odhaduje, že uchazeč bude na sjezdu potřebovat hlasy 1990 delegátů.
obrázek
V demokratické straně situaci komplikuje institut takzvaných superdelegátů. Zatímco běžní delegáti jsou zavázáni volit podle výsledků primárek, superdelegáti (někdy také uvolnění delegáti) mohou hlasovat, jak chtějí. Superdelegáti tvoří maximálně patnáct procent všech delegátů na sjezdu. Díky své nezávislosti mohou případně promluvit do výsledků.
Svého kandidáta oficiálně zvolí i republikáni, kteří se v druhé polovině srpna sejdou ve městě Charlotte v Severní Karolíně. Tentokrát by – stejně jako celé primárky – neměl republikánský sjezd přinést žádná překvapení. Podle předběžných údajů bude stranický kandidát potřebovat k zisku nominace 2550 delegátských hlasů.
Televizní debaty stále táhnou
Po stranických sjezdech začne ostrá kampaň. Kandidáti na prezidenta a viceprezidenta se postupně střetnou v televizních debatách. Ty jsou pro veřejnost stále důležité. Byť se často mluví o nástupu nových médií a úpadku těch tradičních, první debatu mezi Donaldem Trumpem a Hillary Clintonovou při minulé volbě sledovalo nejvíce diváků v historii – k přijímačům usedlo 80 milionů Američanů.
V této fázi kampaně je pozorně sledován každý krok daného kandidáta, někdy doslova. Připomeňme například zavrávorání Clintonové během vzpomínky na teroristické útoky 9. září, které vyvolalo otázky o jejím zdravotním stavu. Trump zase musel čelit kritice poté, co se na veřejnost dostala nahrávka, v níž popisuje, že jako hvězda může „ženám dělat cokoliv“.
obrázek
O Oválnou pracovnu se však ucházejí také lidé, kteří stranickou nominaci nezískali, případně se o ni vůbec neucházeli. To může být případ kandidátů menších stran či nezávislých, kteří zpravidla získávají jen mizivá procenta hlasů – celonárodní kampaň je zkrátka náročná a drahá.
Při poslední volbě se takto o přízeň voličů ucházel nakonec i neúspěšný demokratický kandidát Bernie Sanders (získal 0,08 procenta hlasů), či jeden z republikánských kandidátů z voleb 2012 Ron Paul (získal pouhých 124 hlasů). Nejúspěšnějším třetím uchazečem se v roce 2016 stal Gary Johnson se ziskem 3,28 procenta.
Na scénu přichází volitelé
Dlouhé měsíce kampaně, primárních voleb, projevů a debat vyvrcholí na začátku listopadu: Američané půjdou k urnám 3. listopadu a zvolí si prezidenta – alespoň přeneseně.
S ohledem na tamní volební systém je věc složitější. Občané si v USA prezidenta nevolí přímo, ač by se to mohlo zdát. Na volebních lístcích zaškrtnou jméno kandidáta na prezidenta a jím vyvoleného kandidáta na viceprezidenta, ale do Bílého domu své favority ještě nepošlou.
Pokud by tomu tak bylo, volby v roce 2016 by vyhrála Hillary Clinton, jelikož by získala o bezmála tři miliony hlasů více než Trump. Do hry vstupuje specifický systém sboru volitelů. Nestává se často, aby zvolený prezident nevyhrál obecné hlasování – Trump byl teprve pátým úspěšným kandidátem, kterému se něco takového povedlo –, ale právě tyto případy ilustrují, jakou roli hrají volitelé.
Jak to tedy celé funguje? Voliči zaškrtnou konkrétního kandidáta. Jejich hlas ale neputuje do celonárodního součtu (to by šlo o volbu přímou), nýbrž se sčítá pouze v rámci daného státu. Kandidát, který ve státě získá nejvíce hlasů, získá všechny volitele onoho státu.
Například v již zmiňovaném Wisconsinu je k mání 10 hlasů volitelů. Donald Trump tam v roce 2016 uspěl těsným výsledkem: získal o 0,77 procenta více hlasů než Clintonová. Díky tomu získal deset volitelů, zatímco Clintonová ani jednoho. Podobná situace nastala v Michiganu, kde o 16 volitelích rozhodlo pouhých 0,23 procenta hlasů. Naopak Clintonová si připsala vítězství v New Hampshire – čtyři volitele získala díky rozdílu 0,37 procenta.
V rámci celých Spojených států kandidáti bojují o hlasy 538 volitelů, k vítězství jich tedy potřebují na svou stranu získat 270. I proto výsledek voleb zpravidla závisí jen na několika státech – takzvaných „swing states“ –, které nemají jasnou politickou preferenci. Na tyto státy potom uchazeči o prezidentství upírají pozornost.
Ačkoliv je to nepravděpodobné, může dojít i k volebnímu patu, kdy ani jeden kandidát nezíská potřebných 270 volitelů. V takovém případě prezidenta zvolí Sněmovna reprezentantů, přičemž delegace každého státu má jeden hlas. Uchazeč tedy potřebuje získat 26 hlasů. Poslanci jsou ve volbě omezeni – hlasovat mohou pouze pro jednoho ze tří nejúspěšnějších kandidátů, měřeno počtem volitelských hlasů.
Viceprezidenta v takovém případě volí Senát a každý senátor má jeden hlas. Viceprezident tedy v horní komoře Kongresu potřebuje získat 51 hlasů. Senátoři jsou omezeni podobně jako kongresmani, vybírají ale pouze z dvojice nejúspěšnějších kandidátů.
V historii došlo k patu třikrát. V roce 1800 získali stejný a nedostatečný počet hlasů (tehdy 73) Thomas Jefferson a John Adams. V Kongresu se poté hlasovalo více než třicetkrát. Ve třicátém šestém hlasování federalista James A. Bayard odevzdal prázdný lístek, a díky tomu uspěl Jefferson.
V roce 1824 scházelo Andrew Jacksonovi 32 hlasů k většině ve sboru volitelů. V Kongresu potom uspěl jeho sok John Q. Adams (nejstarší syn výše zmíněného Adamse). Tomu pomohl zejména neúspěšný kandidát Henry Clay, jenž se posléze stal ministrem zahraničí. Jackson označil volby za zkorumpovaný obchod a celá věc vedla ke vzniku demokratické strany.
Potřetí byl pat pouze částečný – demokratický kandidát Martin van Buren v roce 1836 uspěl, ale jeho viceprezidentského společníka Richarda Johnsona odmítlo 23 volitelů, v důsledku čehož mu ke zvolení scházel jeden hlas. V Senátu Johnson triumfoval bez problémů, když pro něj zvedlo ruku 33 zákonodárců, přičemž proti jich bylo šestnáct.
„Volitelé bezvěrci“
Když občané určí, jak mají volitelé hlasovat, sejde se sbor volitelů – oněch 538 lidí. Až ti formálně zvolí příštího prezidenta Spojených států. Může se stát, že volitel nerespektuje volbu občanů svého státu. V roce 2016 docházelo k přesvědčování volitelů, aby navzdory přání voličů ve svém státě nehlasovali pro Trumpa.
K rebelii v řadách volitelů nakonec skutečně došlo, i když v jiném smyslu. Pět demokratů se vzepřelo na Havaji a ve Washingtonu a nehlasovali pro Clintonovou, nýbrž pro Sanderse, Colina Powella a indiánského aktivistu. Takzvaní „volitelé bezvěrci“ (faithless electors) se našli i mezi republikány: jeden dal hlas Johnu Kasichovi a jeden Ronu Paulovi.
Poté, co volitelé 14. prosince 2020 zvolí prezidenta, musí ještě oficiálně stvrdit výsledek hlasování americký Kongres. K tomu by podle plánu mělo dojít 5. ledna 2021. Inaugurace (staro)nového prezidenta se pak odehraje 20. ledna 2021.
GALERIE
Inaugurace Donalda Trumpa - ceremoniál
Komplikovanou cestu do Bílého domu přibližuje také podcast, nahraný 31. 1. 2020, tedy před vypuknutím stranických primárek.