Španělé jdou už potřetí za necelé čtyři roky k parlamentním volbám. Podle průzkumů ani tentokrát nezíská žádná ze stran absolutní většinu. Povolební jednání tak budou nejspíš podobně složitá jako po dvou předchozích hlasováních. Ještě pár dnů před volbami byla až třetina voličů nerozhodnutá.
Největší podporu mezi 25 a 30 procenty dávají průzkumy Socialistické straně vedené premiérem Pedrem Sánchezem. Strana zdůrazňuje klasické levicové hodnoty jako sociální spravedlnost a solidaritu v ekonomické oblasti a podporu práv žen nebo menšin v oblasti společenské. Silně také podporuje integraci Španělska v rámci EU.
Hlavní pravicovou silou s podporou mezi 17 a 22 procenty je Lidová strana, kterou od loňského léta vede sedmatřicetiletý Pablo Casado. Hlásí se k Evropské lidové straně. Hlásá především obranu individuálních svobod a podporu svobodného trhu.
- Volí se všech 350 poslanců a 208 z 266 senátorů. Pro vstup do dolní komory parlamentu musí strana získat nejméně tři procenta hlasů.
Následují tři strany, jimž průzkumy přisuzují mezi 12 a 15 procenty hlasů.
Drobný náskok dávají ankety uskupení Občané. To vzniklo v roce 2006 v Katalánsku v opozici vůči tamnímu separatismu a označuje se jako postnacionalistické. V ostatních otázkách nemá pevné ideové ukotvení a pohybuje se kolem politického středu. V programu hlásá nulovou toleranci korupci, podporu rodiny, konkurenceschopnou ekonomiku nebo konec nedůstojných pracovních míst. V Evropském parlamentu je ve frakci liberálů společně s českým ANO.
Následuje strana Můžeme známá pod svým španělským názvem Podemos. Tu v roce 2014 založil aktivista Pablo Iglesias Turrión, který ji stále vede. Vznikla z hnutí protestu proti úsporným opatřením zaváděným v reakci na hlubokou ekonomickou krizi. Nabízí levicovou politiku s důrazem na potřebu nového ekonomického modelu a na ochranu životního prostředí. Letos kandiduje s dalšími levicovými stranami. V Evropském parlamentu sdílí frakci s českou KSČM.
Trojici uzavírá teprve rok a půl stará strana Vox, což znamená hlas. Tvrdí, že Španělsko prožívá čtyři hluboké krize najednou: ekonomickou, institucionální, národní jednoty a kolektivní morálky. Hlásá obranu tradiční rodiny nebo práva lidských embryí na život. Zároveň chce, aby se vláda přestala zabývat soukromými aspekty lidského života. Kritizuje multikulturalismus a chce přísnější kontrolu imigrace.
Do parlamentu by se mohla dostat ještě některá ze stran reprezentujících lokální zájmy Katalánska, Baskicka, Kanárských ostrovů nebo Valencie.
Koaliční šachy
Až budou jasné výsledky, král sezve všechny šéfy parlamentních stran a projedná s nimi jejich strategie a priority povolebního vyjednávání. Poté se rozhodne, kdo má největší pravděpodobnost sestavit koalici s většinovou podporou v parlamentu a tohoto politika pověří sestavením vlády.
Přirozenými koaličními partnery jsou na jedné straně socialisté s Podemos a na druhé lidovci s Občany. Neočekává se však, že by jeden z těchto bloků získal většinu v parlamentu.
Levice by se tak musela opírat o separatisty, což dělala i dosud, a právě to se jí stalo osudným, když katalánští poslanci odmítli podpořit rozpočet. Pravice by zase musela spolupracovat se stranou Vox. Zatím to sice vylučuje, v Andalusii však lidovci s Občany k tomuto řešení nakonec dospěli.
Žhavá kampaň
„Kampani vládly velmi ostré osobní výpady mezi klíčovými protagonisty,“ popsal předvolební situaci zpravodaj České televize ve Španělsku Petr Zavadil. Všiml si, že v agitaci bylo živé téma katalánského a baskického separatismu. Další témata byla společenská, jako násilí na ženách nebo eutanázie.
Mluvilo se i o hospodářské situaci. Španělsko se už dostalo z velmi těžké krize, která ho zasáhla v roce 2008. Nezaměstnanost tam však stále přesahuje 13 %, což je víc než ve srovnatelných zemích EU. Tématem byla i kvalita zaměstnání, především levice varovala před vznikem nedůstojných pracovních míst.
Dosud vládly křehké většiny
Poslední volby se ve Španělsku uskutečnily v roce 2016. Zvítězila v nich Lidová strana, která vytvořila menšinovou vládu s podporou Občanů a Kanárské koalice. Ani tak neměla většinu a mohla vzniknout jen díky krizi v Socialistické straně, jejíž poslanci částečně odešli při hlasování o důvěře ze sálu, a umožnili tak její vznik.
Na podzim 2017 zemí otřásla ústavní krize. Katalánská vláda totiž vyhlásila referendum o nezávislosti. Centrální kabinet v Madridu ho rezolutně odmítl a Ústavní soud jeho konání zakázal. Krize vyústila ve velké protesty doprovázené drobnými násilnostmi, ve faktickou prohru separatistů a soudní procesy s jejich lídry.
Vláda se také potýkala s masivními protesty důchodců požadujícími růst penzí. Osudnou se jí nakonec stal jeden z největších korupčních skandálů, při němž se objevila podezření ze zapojení lidoveckých politiků do úplatků, praní špinavých peněz, daňových úniků a tajného stranického financování. Skandál stál místo řadu lidoveckých politiků včetně předsedy Mariana Rajoye.
Opoziční socialisté se mezitím konsolidovali. V červnu 2018 svrhli pravicový kabinet a vytvořili svou křehkou menšinovou vládu. Jenže strana brzy poté ztratila poprvé v dějinách většinu v andaluském parlamentu, a když se jí na začátku letošního roku nepodařilo prosadit státní rozpočet, požádala o předčasné volby.
