Z počátku se zdálo, že byl odpor vůči okupaci z části úspěšný. Politici ale nevyužili podpory od veřejnosti a Alexander Dubček rezignoval bez boje. Právě to byl signál pro většinu obyvatel Československa, že skutečně nastal nový režim. V rozhovoru pro Události, komentáře to uvedl Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Podle historika si nikdo nedovedl představit, že režim potrvá ještě dvě dekády. Celkové kapitulaci v dalších letech se podle Tůmy asi dalo vyhnout.
Před padesáti lety, dvacátého druhého srpna 1968, se konal vysočanský sjezd KSČ, který okupaci odsoudil. Z historického pohledu byl neúspěšný, protože jeho závěry převálcovaly další události. Jaký význam tedy ten sjezd měl?
Měl význam opravdu jenom těch několik dní. Já vždycky říkám, že to je takový okamžik, kdy se komunistická strana na chviličku dostala ze svého stínu a jako by opravdu spolupracovala s národem nebo hájila zájmy národa nebo obou národů v Československu. Ale bohužel jí to vydrželo jenom těch pár dní do návratu politiků z Moskvy.
Pak byly velmi šikovně Husákovým postupem už na sjezdu Komunistické strany Slovenska v Bratislavě 14. vysočanský sjezd a jeho výsledky prohlášeny za neplatné a strana se k nim už dál nehlásila.
Kde vidíte definitivní zpečetění osudů Československa na dvě dekády dopředu? Bylo to v moskevském protokolu, nebo v nějakých dalších událostech?
Základní kontext vytvořila intervence a přítomnost cizí statisícové armády na území Československa. Dalším krokem byl řekněme kompromis, ale ona to byla spíš kapitulace – podepsání moskevského protokolu. Nicméně tohle si asi česká, slovenská veřejnost ještě 27., 28. srpna úplně nedokázaly uvědomit.
Zdálo se, že odpor proti intervenci byl aspoň z části úspěšný, důležitým postulátem toho odporu byl návrat unesených politiků do jejich řádných funkcí, což se stalo – Dubček, Smrkovský, Černík se do svých funkcí vrátili.
To, čemu říkáme normalizace, opravdu ještě naráželo na poměrně velký odpor společnosti. A trvalo to dlouho. Postupné kroky, smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk, potom proběhly některé kádrové změny a došlo na jiné vyznění listopadového pléna ústředního výboru komunistické strany.
Po Novém roce už to směřovalo rychleji k zásadním personálním změnám, když Husák nahradil Dubčeka. A pak už to opravdu byla natvrdo normalizace, ale i to ještě naráželo na odpor.
Když jste hovořil o veřejnosti, což je velice důležité, kdy si podle vás – ve spojitosti s normalizací – začala veřejnost uvědomovat poprvé, že pražské jaro, a tedy ideály pražského jara jsou definitivně poražené a že tady nastává nějaký tuhý režim bez ohledu na to, jak dlouho tady měl zůstat?
Asi to bylo trošku individuální, kdo měl představivost, možná si to dokázal uvědomit dříve. Já myslím, že rozhodující byl opravdu duben, nástup Gustáva Husáka, to, jakým způsobem Alexander Dubček rezignoval v téhle fázi bez boje. To byl opravdu signál pro většinu veřejnosti.
Lidé pořád politikům, kterým věřili, nabízeli podporu, kterou oni nikdy nepřijali a nevyužili. Takže tahle situace už končí a začíná situace úplně jiná. Máte ale pravdu, že tehdy se nikdo, myslím ani v černém snu, nedomníval, že to může trvat dvacet dalších let.
Mohlo mít vůbec brutální potlačení pražského jara jiné vyústění než tuhou normalizaci?
To se samozřejmě nikdy nedozvíme. Plány byly různé, vždycky se připomíná Zdeněk Mlynář se svým možná realističtějším plánem, že už někdy na podzim mělo dojít k nějaké personální obměně, která by ale právě zabránila tomu, aby se k moci dostali ti, kteří se k ní potom na jaře a v létě 1969 dostali.
Myslelo se třeba na Černíka, na nástupce Dubčeka, ale i na jiná jména, v době pražského jara ne tak viditelná. Tihle lidé by podle Mlynáře měli možnost aspoň něco z reforem pražského jara uhájit.
Mlynář sám sice odstoupil, ale nikdo další ho nenásledoval, čili tahle možnost nebyla realizována a nedozvíme se, jak by to dopadlo. Samozřejmě celková kapitulace, ke které potom (v letech – pozn. red.) 1969/1970/1971 došlo, té se asi možné vyhnout bylo, ale to by asi bylo na delší povídání.
